KDYBYCH BYL CHUD,CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE,
KDYBYCH BYL CHUD,CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE,
čist v srdci svém jak zvíře obětní,
hlad uměl skrýt i na královském dvoře
tich jako bolest, když se rozední,
že ptáci přede mnou by neulétli
a plamen pod mou rukou neuhas’,
že ze slov mých by chorým růže kvetly,
pak bych byl hoden přivítati vás!
Pak směl bych vám své lože nabídnouti,
stůl ozdobit a oheň roznítit
a v jasné touze po vítězné pouti
za dveřmi schoulen do úsvitu bdít;
až jitřní krásou štíty hor by plály
a před modlitbou zbledl noční sen,
jat studem štěstí následovat z dáli
přebytkem víry dávno roznícen.
O bosí poutníci! Z bran vlasti světla
vás provází hvězd nespatřený jas,
před vámi z prachu z vaší krve vzkvetla
ta nejsilnější ze všech čistých krás!
Stop vašich výzva mizí, vábíc v dáli,
jak lásky slib, jejž neznámý dal host,
a ti, kdož šli, v jich směru poznávali
své ustavičné služby vznešenost.
Ten, kdo vás v polích uzřel za soumraku,
již zapomněl svou svážet úrodu,
35
a zarděli se ti, kdo s pýchou v zraku
šli hledat krále svému národu.
Kam dojdete svou přímou tichou drahou,
hlas zvěstujíce zaslíbených dob,
než jezdci s mečem, lučištěm a vahou
v den bouře zaleknou se vašich stop?
*
Když hoří den, jak svíce na oltáři,
ráj země voní touhy únavou,
jas rosy umřel, z koutů růže září,
let zlatých ptáků šumí nad hlavou,
krev jako nahá radost plá a jásá,
květ vášní oblakům se otvírá,
tu přijde vzpomínka a smyslů krása
jak vítr v koutech stesku umírá.
Tu zachvěje se duše zahanbena,
stud hořké žízně pozná v nitru svém
jak cizí dívka, která nemá věna
a chotě hledá v domě královském,
a neví v strachu, kdo jí cestu poví,
zda nezradí ji únava a hlad,
a znelíbí-li se pak ženichovi,
kde bude žal svůj moci vyplakat.
Sen bledne jitrem. Horské štíty planou,
křik nadějí se vzbouzí v těle mdlém,
36
dech Boží vane v zemi požehnanou
a čisté květy hledí za světlem.
Jas příkré stezky prozrazuje stranu,
kde v tichosti jste zašli za obzor,
a ti, kdo nad ohniskem bděli k ránu,
vás dosud vidí s výše orlích hor.
Jak šťasten jest, kdo šel! A kdyby poutí
a mdlobou těla nohy klesaly,
ať horské římsy úkladně se kroutí,
jen růží keř když roste ze skály!
Ten zachytí a k víře napomene
svým přísným životem a krásou svou
a poutník vstane, v duši přeblažené
vod živých studnice se otevrou.
Kdybych byl chud, jak perla v moři skrytá,
tich jako bolest, když se rozední,
pak směl bych pět, jak z končin slávy svítá,
tu píseň jedinou a poslední!
37