MORÁLNÍ HISTORIE

Viktor Dyk

MORÁLNÍ HISTORIE
Ten šerý, chladný krám byl v celém okolí znám. Slunce tam přístup nemělo, smích, písně, vše tam pomřelo. Ze dveří hokynář hleděl v zášeří. Díval se pln pýchy na sousedů hříchy, zkoumavé prohlížel kapsy i hlavy, podezřívavý. Nad krámkem k podivu jednotlivce visela firma: „U poctivce“. V krámku mohl’s zlatý nápis zřít: „Nepokradeš!“ Podivil se lid. Za příčinou mnohých vážných změn dům byl zbořen, krámek rozšířen. Byl dosud přísný. U dveří hokynář hleděl v zášeří, zkoumavě prohlížel kapsy i hlavy, podezřívavý. 187 Ale v tom zmatku stěhování maličkost zběhla se z nenadání. Divili se staří, divila se mládež, zaběhlo se heslo „Nepokradeš!“ Ale dosud přísnou tvář zachovával hokynář, často křičel se zarudlou lící přes ulici: že Bárta krade pánu bohu čas, že Novák krade vzduch svým bližním zas, že Malý krade slunce jas, kromě mnohem závadnějších věcí, na což jsou svědci. Zavřeli lidé oči v pokoře, o heslu snili nahoře, ač už tam nebylo. Nějak se ztratilo. Jedenkrát však otvírali lidé zrak. Pověst se vyskytla, jak, bůh ví sám. Hleděli lidé na starý ten krám. „Vskutku, kmotře, na mou čest! Možno-li jest?“ Hlas známý nekřičel přes ulici, bylo tu ticho skličující. 188 Ale to ticho šeptalo si, že divné zprávy k soudu se nosí. Kmotr Bárta, Novák, Malý se usmívali. Pověst se šířila očitě, Pak se už mluvilo hlasitě: „Milý kmotře, je to zvláštní věc – –“ „– – prase ukraď i pan Poctivec!“ Kmotr Bárta, Novák, Malý se usmívali. Říkali dávno, ať to kdo zkusí: krásti se musí, z důvodů pedagogických, z důvodů filosofických. též i sociologických. Když kramář zahanben slzy ronil, kdosi se tiše k němu sklonil. U něho stáli kmotr Bárta, Novák, Malý: „Vidíte, kmotře! Člověk sám se potře. Lecco jste nám proved’ leckdy, víme, ale my odpouštíme. Má pro nás mnohé výhody morálka této příhody. 189 Zbytek byl historky veselý. Výbuchy smíchu se slyšely. Kmotr Bárta, Novák, Malý s Poctivcem se objímali a bourali vesele staré řády zpuchřelé. Uprchly stíny, zmizela tíseň, pyšně zněla starodávná píseň: „Jednou já, jednou ty – –“ do Lhoty. 190