Lese černý, lese divý,
co to zpíváš nade mnou?
Orel, poutník i blesk křivý
roztoužen jest krásou tvou!
Nebes krása tobě svítí
v skrýši vrahů, v doupě zmijí,
světci v dlaň, z níž laně pijí,
chtěl bych černým dravcem býti
hrdým tvojí nádherou!
Jako něha dívčích dlaní
hřejí uzdy v rukou mých,
kůň se staví, hlavu sklání
ke rtům květů růžových,
a žal tesknoty mě svádí,
jako ďábel světce mámí
kouzelnými vidinami,
za korunou bloudit hadí
v květech dávno uvadlých.
Lesní poušť dnem unavena
jak lásky slib ticha jest,
ve studánce pohřížena
sotva šeptá ratolest.
17
Ach! To není ženka divá,
kouzlo půlnočního tance,
panna vzhlíží se v studánce,
líbezná jak píseň tklivá
vábící u bludných cest!
Lese černý, lese divý,
co to šeptáš nade mnou?
Cítíš, květe zádumčivý,
moji úzkost tajemnou?
Proč jsem smutna, proč mi k pláči,
proč se chvěji náhlým děsem,
sotva stín se mihne vřesem,
jak z dáli jen hlasy ptačí
v samotu mou zalehnou!
Tiše, tiše, vraný koni,
ať jí hlukem nesplašíš!
Býlí kouzelné tu voní,
líbeznou si našla skrýš.
Spanilé jest její tělo,
tím pohledem žal usíná,
jako v snách květ padá z klína,
když už srdce zapomnělo
na své touhy stesk a tíž.
Odpusť, květe osamělý,
že jsem zbloudil do snů tvých!
18
Snad mi hvězdy vyprávěly
o tvých krásách milostných.
Ale kdo jsi? Kde jsi vzala
svoje přelíbezné tělo,
jaká jsi pod hrdé čelo
očím hnízda odestlala!
Ach, co všecko vidím z nich!
To jsi ty mou láskou byla,
sladkou písní jitřních snů,
když má duše se nořila
k očí tvých černému dnu!
Při tvém líbezném usmání
z ráje vycházela světla,
a kam touha nedolétla,
plál tvé krásy úsvit ranní,
kterým šťasten uhasnu.
Bože můj, to ty jsi, pane,
buď mi vítán, zajdi k nám!
Děťátko mé záhy vstane,
nač tu sama vzpomínám!
Chata odsud jen pár kroků,
večer cikáni se vrátí,
zůstaň s námi přes noc spáti,
aspoň se za tolik roků
o tobě dnes dovídám!
19
Nehlaď koně bílou dlaní,
neukrývej očí jas,
vzácné přišlo nám shledání,
mocné kouzlo svedlo nás!
Zdráv buď, květe osamělý,
písni krásná, sne milosti,
o tvé hrdé spanilosti
hvězdy v snách mi vyprávěly,
aby stesk můj neuhas!
Cikánko, jak za soumraků
mámen byl jsem krásou tvou,
uřknut divem dračích zraků
jak pták bloudil samotou!
Jak mi ve snách zahořely
oči tvoje štěstí divem,
při tvé lásky slibu tklivém
tvé rty sladkostí se chvěly
a má duše tesknotou!
Což jsem z líbezných tvých dlaní
duše krásu nepřijal?
Což v tvém spanilém usmání
nebe své jsem nevídal?
Umíral jsem v černé věži
a tys přišla pro mne sama –
zlaté štěstí bylo s náma,
20
teď již mrtvo v srdci leží
jako neobsáhlý žal!
Nebuď smuten! Našel jsi mě,
buď uvítán jako smích,
jako záře krbu v zimě
v očích touhou planoucích!
Byla jsem tak tiše skryta
jako kvítí u potoka,
jako slza, která z oka
padla do trávy a kmitá
jiskrami snů hasnoucích.
Byla jsem ti růží hadí,
září hvězd tvým vidinám;
za krásný dar svého mládí
buď uvítán, zajdi k nám!
Děťátko mé záhy vstane,
snad je vzhůru, snad již vstalo,
pro mne by se rozplakalo,
zajdi do mé chýše, pane,
nač tu ještě vzpomínám!
Nezdráhej se, milenko má,
k hrobu těžkou cestu mám,
děťátko své necháš doma,
chci tvou láskou umřít sám;
21
chci jen smrti milost krásnou,
třebas jedním políbením,
třebas jedním uzarděním,
třebas ať mé oči zhasnou
jako vzdech k tvým modlitbám!
Roztoužen již na smrt čekám,
z očí tvých mě uchvátí,
jen té přísahy se lekám
v poslední své závrati:
nedáš-li mi za dar skvělý
jasnou smrt na uvítanou,
zabiju tě rychlou ranou,
ať kletba můj život celý
i mou věčnost vyvrátí!
Pomoz duši! Svatá Panno!
K tobě jsem se modlila,
s děťátkem svým každé ráno
kvítím tebe zdobila!
Před hadem a divou zvěří
chráníš laň i ptáče v houští,
proč tvá pomoc mne opouští,
když se hrůzou v očích šeří,
když tu smrt již bloudí zlá!
Co jsem! Jenom chudé ptáče
s prostou myslí blaženou,
22
které směje se a pláče,
jak oblaky nebem jdou;
děťátko mé doma čeká
jako mládě v hnízdě malém,
pro ně srdce puká žalem,
pro ně se má duše leká –
Bože, zachraň duši mou!
Zdráv buď, květe osamělý,
za svou lásku líbeznou!
O tobě mi vyprávěly
hvězdy píseň vítěznou!
Zázračná jak oheň živý
přesladkou svou spanilostí
vypravuj mi o milosti! –
Lese černý, lese divý,
usni tiše nade mnou!
Lese černý, lese divý,
proč se bouříš nade mnou!
Orla, vraha i blesk křivý
rdousíš tmou svou příšernou!
Nadarmo chci úzkost skrýti –
nač se oči k sobě sklání,
smrt se směje! Smrt se brání!
Kéž bych mohl dravcem býti
s ranou v srdci smrtelnou!
23
Děťátko mé! Bože svatý!
Nezab! Zachraň duši mou!
Oči pekla jsou rozžaty
děsné kletby příšerou.
Studánko má! Moje dítě!
Ach, strach těžký mě zadávil,
jak by dub se na mne svalil,
oči mé již nespatří tě –
co to šeptá nade mnou?
Tiše, tiše, vraný koni,
ať jí hlukem nevzbudíš!
Býlí kouzelné tu voní,
líbeznou si našla skrýš!
Tiše její krásné tělo
jako štěstí uhasíná,
když květ lásky spadl z klína,
o němž srdce nevědělo.
Mocná jest smrt! – Pojďme již!
Lese černý, lese divý,
o čem zpíváš nade mnou?
Orel, poutník i blesk křivý
roztoužen jest krásou tvou!
Nebes krása tobě svítí
v skrýši vrahů, v doupě zmijí,
světci v dlaň, z níž laně pijí,
chtěl bych černým ptákem býti,
pyšným tvojí nádherou!
[24]