ROBKA
Včera jsem měl kaši z prosa
k večeři –
nemihla se myška bosá
v zášeří,
klika sotva zašeptala,
když má panenka už stála
sama u dveří.
Nevěděl jsem v první chvíli,
spím-li snad,
oči se mi zatemnily,
kam je dát?
Nízké stěny, černé trámy,
co je mi to, když jsme sami,
proč se musím bát?
Pyšná jak snop zlatých klasů
pšenice,
nese mládí, nese krásu,
co mi chce?
Bosá píseň čaruje mi,
bojím se jí, hledím k zemi
v koutě světnice.
44
Za sukni a u zástěrky
do koutků
připjala si luční šperky
kohoutků,
košilka je navoněna
štěstím krásy, dechem sena,
drží na poutku.
Okna malá, začernalá,
nizoučká,
snad by políbit se dala
na očka!
Srdce moje, copak je ti –
nad horami hvězda letí,
ach, ta nepočká!
Chceš snad snopy nakládati
na půdu?
Vždyť je večer! Chceš už spáti?
Nepůjdu!
Povříslem tě svážu, chytím,
i s tvou sukní, i s tvým kvítím,
ptát se nebudu!
Drž mi duchnu za cíp tady
na krátko!
káže, obráceno zády,
děvčátko,
45
svléká duchnu pruhovanou,
svěží povlak voní stranou
pro mé poupátko.
Hvězdička se při té práci
směje nám,
k oknu od lípy se vrací,
já ji znám!
Ráda by se dočkat chtěla,
umím-li ti stáhnout s těla
košilku tvou sám!
Ale proč jen žasnu tiše
nad tebou,
když jak zlatá hvězda v pýše
záříš tmou!
Zdvihni oči a já klesnu
šťasten, že tvá krása ve snu
září nade mnou!
46