Z ÚKRYTU KVÍLÍ KOROPTEV
Z úkrytu kvílí koroptev,
veverka na strom vyskočila,
únavou v uších šumí krev,
zima jest tichá a bílá.
V posvátné lesů mlčení
tajemná cesta divně svítí,
mocné jest její vábení
po ní jen jíti a jíti.
Přes černé hvozdy za obzor
podle zdí hřbitovů a sadů,
přes pekla nížin, smutek hor,
nedbati žízně a hladu.
Nedbati hlasů, písní, hvězd,
stesku a touhy, která tíží,
nedat se ničím z toho svést,
cokoliv v očích se vzhlíží.
Přes touhu jít a přes lásku
na samý vrchol víry vkročit,
pro čest stálosti o sázku
s nadějí do hlubin skočit.
68
Zhynuli, kdo šli přede mnou,
svedeni touto cestou klamnou?
Lidé i hvězdy po svém jdou,
co na tom, jde-li kdo za mnou!
69