ROMANCE
Potmě v žaláří vrah sedí
bezbožný,
na stín mříží na zdi hledí
mátožný;
ráno bude vydán katu,
proto probírá teď v chvatu
mládí svého dny.
Ach, co všecko bláznivého
miloval,
než se zarputilý z něho
rebel stal,
a když lidi škrtil, dusil,
řezal, píchal, jak kdy musil,
zíval jeho žal.
Když se huby rozmačknuté
cenily,
až se v jeho ruce kruté
zpěnily,
než smrt podťala jim brady,
pro smích nosil s sebou všady
obraz spanilý.
90
Spanilý jak růže bílá
v rozkvětu,
jako by se hvězda skryla
do květu,
láska nad ním zahořela,
co jen chtěla! Co mu chtěla
růže v sametu?
„Jakým kouzlem oči vaše
řežaví?
Či tak stydnou? Nebo plaše
z únavy
vzácný stud vás takhle jímá,
že bych vám chtěl před očima
ležet bez hlavy?“
„Když ke mně tak jako k Múze
mluvíte,
hloupý jste, ač se mi tuze
líbíte!
Dosti mějte na mrknutí,
jinak nemám pro vás hnutí,
konec písni té!“
Byla překrásná to krátce
bestie,
láska má jak na oprátce
lilie;
91
bílá růže, bílá svině,
ach, kéž na mne na svém klíně
třebas naplije!
Jak se život časem točí!
Nejednou
s úsměvem se naše oči
zahlédnou,
cítím vůni, oheň vtipu,
marně píseň lásky skřípu
trpkou, záletnou.
Čert vem všecky melodie
milostné,
nechť se sama, kanálie,
zakousne!
S větší zbožností se vraždí,
když mne obraz její dráždí,
jenom žij, můj sne!
Kat mne zítra na rytíře
povýší,
jest však ošklivo v té díře
pro myši,
bez lásky jest konec hloupý,
vždyť i kostlivec má roupy,
kdo však vyslyší?
92
Co to? To snad záře mrká
polární?
– Jen strážce sem lampu strká
erární.
Jako ještěr mezi kmety
nese úškleb dvěstěletý,
ach, jen nepadni!
„Milý brachu, vedu pro vás
zábavu,
nežli dostanete provaz
na hlavu!
Ach, což vy se propadáte,
omdlíváte, drkotáte
do svých rukávů?“
„Jen si, slečno, k němu klidně
sedněte,
do ucha mu něco vlídně
řekněte,
čiňte, co budete moci,
já přijdu až po půlnoci,
jenom nespěte!“
„Fí, tma studená a černá,
cítíte?
Byla jsem vám přece věrná,
vidíte?
93
Těšíte se na senzaci?
Jakou mi to dalo práci!
Ale už jsem zde!“
V krásných očích se jí chvějí
plameny;
jak se hrdě pne prs její
kamenný!
Z jejího teď slyší hlasu
syčet mládí krutou krásu
steskem znavený.
„Klamete mne, slečno drahá,
jaký hřích!
Kdybyste tu byla nahá,
věřil bych!
Nechci vás však příliš lekat,
nemusíte šaty svlékat,
stačí mi váš smích.
Vám se asi ležet nechce
v posteli,
můžete mne kopnout lehce,
chcete-li.
Čeho ještě se vám chtělo?
Potkanům mé patří tělo,
kat je podělí –“
94
Ale ústa zasípala,
mlčel jen,
hleděl, jak se vysvlékala,
vyděšen.
„Matko, matko, pomoz jednou,
mnohou měl jsem chvíli bědnou,
jednou zjev se jen!
Slyším pekla děsnou radost
vábiti,
nemohu již svoji žádost
zabíti!“ –
A hle! – Kámen hne se v tůni,
leknín z bahen pošle vůni,
smrt se zatřpytí –
V dáli, v přenesmírné dáli
modliteb,
jimiž jako chlapec malý
platil chléb,
v mlhách stáří duše stála,
a když tiše zakývala,
padl na otep.
Krásná slečna reptá sladce:
„Tak mi služ!
95
Dělej, nebo promluv krátce!
Nejsi muž?“
Hledá, zdvihá k sobě vraha –
Náhle zařve dívka nahá:
„Bídák, pošel už!“
96