ONDŘEJNÍK
Stezka se prudce kroutila,
hořela země celá,
zmije se tiše ukryla,
tráva se nezachvěla.
Padalo nebe únavou,
uvadla vůně v květu,
uhasl ostříž nad hlavou,
žárem snad shořel v letu.
Smrky se mdlobě vzpíraly,
bez jitra den se zrodil,
osleplou touhu do dáli
chromý pes stesku vodil.
Marná jest krása obzoru,
s výsosti slunce volá,
stezka se kroutí nahoru
a stráň je strmá, holá.
125
2.
Tiše zakvílelo smrčí na vrcholu,
od severu táhl milosrdný chlad,
jiným směrem zase čas se valil dolů,
pod nový zas obzor stesk svůj oheň klad’.
Po odraných lesích od Hukvald šly stíny,
jako sešlý hřbitov stál bor setmělý,
osudu a lásky chmurné zříceniny
v hrdé pýše žalu skrýt se nesměly.
V parách tonul východ, jih se tavil vedrem,
cudným tichem bídy počal sever štkát,
jako by sta srdcí v bídy hradu štědrém
chtěla ve své lásce hrob mi přichystat.
126
3.
Z mlčící trávy zářil květ,
náprstník čekal snivý,
tak čeká láska na pohled,
zázraku se tak diví.
Zlatá zář květů skloněných
úzkostí lásky zbledla,
jako by náhle duše v nich
milenku spící shlédla,
jako by v mdlobě zradily
cudný slib věrně daný
střežit sen lásky spanilý,
tajný stesk bílé panny.
Z mlčící trávy zářil květ,
náprstník skvěl se bledý,
tak jako den, jenž uvidět
dá lásku naposledy.
127