Lese černý, lese divý, co to zpíváš nade mnou? Orel, poutník i blesk křivý roztoužen jest krásou tvou! Nebes krása tobě svítí v skrýši vrahů, v doupě zmijí, světci v dlaň, z níž laně pijí, chtěl bych černým dravcem býti, hrdým tvojí nádherou! Jako něha dívčích dlaní hřejí uzdy v rukou mých, kůň se staví, hlavu sklání ke rtům květů růžových, a žal tesknoty mě svádí, jako ďábel světce mámí kouzelnými vidinami, za korunou bloudit hadí v květech dávno uvadlých. 9 Lesní poušť dnem unavena jak lásky slib ticha jest, ve studánce pohřížena sotva šeptá ratolest. Ach! To není ženka divá, kouzlo půlnočního tance, panna vzhlíží se v studánce, líbezná jak píseň tklivá, vábící u bludných cest! Lese černý, lese divý, co to šeptáš nade mnou? Cítíš, květe zádumčivý, moji úzkost tajemnou? Proč jsem smutna, proč mi k pláči, proč se chvěji náhlým děsem, sotva stín se mihne vřesem, jak z dáli jen hlasy ptačí v samotu mou zalehnou! Tiše, tiše, vraný koni, ať jí hlukem nesplašíš! Býlí kouzelné tu voní, líbeznou si našla skrýš. Spanilé jest její tělo, tím pohledem žal usínáusíná, 10 jako v snách květ padá s klína, když už srdce zapomnělo na své touhy stesk a tíž. Odpusť, květe osamělý, že jsem zbloudil do snů tvých! Snad mi hvězdy vyprávěly o tvých krásách milostných. Ale kdo jsi? Kde jsi vzala svoje přelíbezné tělo, jaká jsi pod hrdé čelo očím hnízda odestlala! Ach, co všecko vidím z nich! To jsi ty mou láskou byla, sladkou písní jitřních snů, když má duše se nořila k očí tvých černému dnu! Při tvém líbezném usmání z ráje vycházela světla, a kam touha nedolétla, plál tvé krásy úsvit ranní, kterým šťasten uhasnu. Bože můj, to ty jsi, pane, buď mi vítán, zajdi k nám! Děťátko mé záhy vstane, 11 nač tu sama vzpomínám! Chata odsud jen pár kroků, večer cikáni se vrátí, zůstaň s námi přes noc spáti, aspoň se za tolik roků o tobě dnes dovídám! Nehlaď koně bílou dlaní, neukrývej očí jas, vzácné přišlo nám shledání, mocné kouzlo svedlo nás! Zdráv buď, květe osamělý, písni krásná, sne milosti, o tvé hrdé spanilosti hvězdy v snách mi vyprávěly, aby stesk můj neuhas’! Cikánko, jak za soumraků mámen byl jsem krásou tvou, uřknut divem dračích zraků jak pták bloudil samotou! Jak mi ve snách zahořely oči tvoje štěstí divem, při tvé lásky slibu tklivém tvé rty sladkostí se chvěly a má duše tesknotou! 12 Což jsem z líbezných tvých dlaní duše krásu nepřijal? Což v tvém spanilém usmání nebe své jsem nevídal? Umíral jsem v černé věži a ty’s přišla pro mne sama, – zlaté štěstí bylo s náma, teď již mrtvo v srdci leží jako neobsáhlý žal! Nebuď smuten! Našel jsi mě, buď uvítán jako smích, jako záře krbu v zimě v očích touhou planoucích! Byla jsem tak tiše skryta jako kvítí u potoka, jako slza, která s oka padla do trávy a kmitá jiskrami snů hasnoucích. Byla jsem ti růží hadí, září hvězd tvým vidinám; za krásný dar svého mládí buď uvítán, zajdi k nám! 13 Děťátko mé záhy vstane, snad je vzhůru, snad již vstalo, pro mne by se rozplakalo, zajdi do mé chýše, pane, nač tu ještě vzpomínám! Nezdráhej se, milenko má, k hrobu těžkou cestu mám, děťátko své necháš doma, chci tvou láskou umřít sám; chci jen smrti milost krásnou, třebas jedním políbením, třebas jedním uzarděním, třebas ať mé oči shasnou jako vzdech k tvým modlitbám! Roztoužen již na smrt čekám, z očí tvých mě uchvátí, jen té přísahy se lekám v poslední své závrati: nedáš-li mi za dar skvělý jasnou smrt na uvítanou, zabiju tě rychlou ranou, ať kletba můj život celý i mou věčnost vyvrátí! 14 Pomoz duši! Svatá Panno! K tobě jsem se modlila, s děťátkem svým každé ráno kvítím tebe zdobila! Před hadem a divou zvěří chráníš laň i ptáče v houští, proč tvá pomoc mne opouští, když se hrůzou v očích šeří, když tu smrt již bloudí zlá! Co jsem! Jenom chudé ptáče s prostou myslí blaženou, které směje se a pláče, jak oblaka nebem jdou; děťátko mé doma čeká jako mládě v hnízdě malém, pro ně srdce puká žalem, pro ně se má duše leká – Bože, zachraň duši mou! Zdráv buď, květe osamělý, za svou láskoulásku líbeznou! O tobě mi vyprávěly hvězdy píseň vítěznou! Zázračná jak oheň živý přesladkou svou spanilostí 15 vypravuj mi o milosti! – Lese černý, lese divý, usni tiše nade mnou! Lese černý, lese divý, proč se bouříš nade mnou! Orla, vraha i blesk křivý rdousíš tmou svou příšernou! Nadarmo chci úzkost skrýti – nač se oči k sobě sklání, smrt se směje! Smrt se brání! Kéž bych mohl dravcem býti s ranou v srdci smrtelnou! Děťátko mé! Bože svatý! Nezab! Zachraň duši mou! Oči pekla jsou rozžaty děsné kletby příšerou. Studánko má! Moje dítě! Ach, strach těžký mě zadávil, jak by dub se na mne svalil, oči mé již nespatří tě – – co to šeptá nade mnou? Tiše, tiše, vraný koni, ať jí hlukem nevzbudíš! 16 Býlí kouzelné tu voní, líbeznou si našla skrýš! Tiše její krásné tělo jako štěstí uhasíná, když květ lásky spadl s klína, o němž srdce nevědělo. Mocná jest smrt! – Pojďme již! Lese černý, lese divý, o čem zpíváš nade mnou? Orel, poutník i blesk křivý roztoužen je krásou tvou! Nebes krása tobě svítí v skrýši vrahů, v doupě zmijí, světci v dlaň, z níž laně pijí, chtěl bych černým ptákem býti, pyšným tvojí nádherou! 17

PANENKY
Nenesu vám než chudičké kvítí svázané metlicí do věnečku, chudou jen krásu mohu v něm skrýti jak ptáče u cesty ve hnízdečku, není to kvítí ze zahrad pánů, u cest jsem znaven trhal je k ránu. Chvěje se v ruce, snad je mu zima, v mlhách se zrodilo na kraji cest, chycená duše v dlani mé dřímá, řasy má zavřeny slzami hvězd, z osiřelé a vyprahlé země žíznivou krásou volalo ke mně: Žebráku! Dítě! Počkej zde chvíli, nevidíš, či si už nevzpomínáš, což ti to hvězdy nevyzradily? Jeden byl v ráji tvůj domov i náš! Vezmi nás s sebou, budem tě vésti, o lásku žebrat, o slzy štěstí! 21 Nesu vám květy dětské a teskné, bolestí úhorů vůně štká z nich, v kalichu krásy duše se leskne, ráje stud vylil se v panenský sníh, naděje divná, krásná a skrytá jak hvězda Boží z dlaní mi svítá. Panenky bílé, překrásné kvítí, zářící na zemi pro Boží čest, z očí vám ráje vzpomínka svítí, kam vás mám uložit, kam vás mám nést, kde vás mám vymáchat v nejčistší rose, panenky bílé, panenky bosé? 22

DĚVEČKA
Volá večer ze zahrad, u zídky bez voní, běží cesta podle vrat, vedla tak již tisíckrát, milenci jdou po ní; věří její bílé kráse, s něhou máje tají v hlase, co si chtějí pošeptat v trávě pod jabloní. – Tulák chudý sám štěstí přeji vám. Ach, od prahu předsíně teskný zrak se dívá! O čem sní se dívčině, má koťátko na klíně, to si odpočívá? Či je to jen dítě chudé, jež můj pozdrav těšit bude 23 jako pták, jenž květině v tmavé rokli zpívá? Kvítku bez rosy, pověz mimi, kdo jsi! Vstávej, vykloň obličej, ukaž lokty bílé, zástěrku si urovnej, u dveří se neskrývej, moje dítě milé! Bílé květy střemcha střásá, tklivě teskní sedmikrása, podívej se, podívej, jde-li štěstí chvíle! Či chceš lásce snad vzdor svůj ukázat? Přines, duše, přines blíž růži svého těla! Proč se ani nezardíš, neusměješ, nemluvíš, než bys pověděla, že ti v srdci touha vzkřikla, z poupat prsů duše vzlykla, jako by se v ohni již mocí lásky chvěla? 24 Slavík volá již, snad se nebojíš? Vane večer ze zahrad, květy lásky voní, vede cesta podle vrat, vedla jiné tisíckrát, pojďme také po ní! S něhou bídy rdít se budem skryté krásy tichým studem. Láska žebrá. Co jí dát! Anděl Páně zvoní. Ach jak pěkně jdeš! Těšíš ty se též? Za to, že tvé nožky jdoujdou, jako radost chvátá s vírou srdce přečistou, chtěl bych stisknout duši tvou, panenko má zlatá! Zrodila se v kvítí rosa, pojď, má panenko, pojď bosa! Voní louka samotou tichem lásky jata – jak se těší již, až se unavíš! 25 Voní trávy teskný dech, pojď, má duše, ke mně! V tichu štěstí chvíli nech moje slzy na ústech, láska čeká jemně! Anděl strážný neodletí, tiše hlídá svoje děti, jako matka ve květech ustele nám země. Kvítku samoty, jsem chud jako ty! Co bych chtěl ti povědět! Chudým noc je krátká – Do krásy tvých mladých let schoulil by se Boží svět jako do poupátka. Tělo štíhlé, nožky čilé, to jsi vyšla z růže bílé? Z ráje směla’s odletět? Nezavřela’s vrátka? A teď vzpomínáš, kde byl domov náš? Štíhlá jsi a bělostná jak stud Boží krásy! 26 Z očí přečistého dna stoupá víra milostná, sladce zdvíhá řasy – Kolikrát sijsi, moje milá, Boží ráj už navštívila, že tvých rtů čest radostná blaženost svou hlásí? Růže spanilá, zač jsi prosila? Krátký je tvůj dívčí šat, nožky pod ním září – Nemusíš se zardívat, kadeřemi zakrývat úsměv dětských tváří! V očí lůžka pod tvé čelo srdce mé by volat chtělo, chce-li jim však úsměv dát, štěstí stud jej zmaří. Oči klesnou níž a ty zvítězíš! Radost srdce přikryjí malé dívčí dlaně; chceš mou radost? Chytni ji do svých prsů lilií, 27 ať tě líbá na ně! Tiše na květ rosa padá, panenko má, máš mě ráda? Snů již květ se rozvíjí, bdí jen anděl Páně – Ztiš se, ptáče, ztiš, děti, spěte již! 28

DRUŽIČKA
Tmou večera slét’ již v tesknoty květ vzdech varhan, touhy pláč, snů jas i žeh spí v křišťálech, nač myslíš, duše, nač? Ach, naposled již chval pozdravem kříž, stesk písně v chrámu ztich’, již poslední vzdech varhan zní v pláč růží vadnoucích! Kdo ještě tu bdí, že soumrak se rdí, jak touhou by se třás’, jak z úkrytu v mír blankytu stud plál by sedmikrás? 29 Což modlitby vzdech jak ozvěnu v zdech pláč z růží vyprostí? Mám ohlédnout se v tmavý kout, co štká tam sladkostí? O blažený květ! Jak bázlivě vzhléd’, jak s tváří odkryl stín! Stud dívčích krás plá z očí řas, snem růží teskní klín! Ach, lásko, kde spíš? Snad odchází již, ráj vyprovází ji a na prsou v zář bělostnou cti květ se rozvíjí. Jak zrosený květ jest krása tvých let, máj líbá prsy tvé a s ramen tvých žhne horský sníh a s bázní k lásce zve. 30 Až po kolena jest zahalena tvá nahost v bílý šat, bez na prsech svůj tají dech, o kráso, zůstaň stát! Pán v ráji dal tkát tvůj panenský šat, stud vlil ti krví Svou, a Jeho žal ti v oči dal Svou lásku žíznivou. Teď vroucně se ptáš, co ty Jemu dáš, než domů odejdeš, jest těžko žít a necítit, že stýská se Mu též! Vždyť anděl již zná, o přelíbezná, tvůj dětský obličej, chceš almužnou dát lásku svou, ach, též své dětství dej! 31 Svůj panenský vděk, pár holubiček, své ruce sepjaté, čest údů svých jak o svátcích dvě svíce rozžaté. O kde jsem už byl, kde obraz tvůj skryl a bázní rděl se v tmách, když pod hlavou byl útěchou jen schod a cizí práh? Můj Bože, já vím, jen trnem jsem tvým, jenž Tobě spánky rve: O nech ji kvést jak ratolest pro jasné příští Své! 32

POD OKNY
Panenka má černá je celá, pod okny černý roste jí bez, černá kadeř jí padá s čela, cikán ztratil ji kdes. Uhrančivé oči jsou její v úsměvu tváří liliových, květy nad hlubinou se smějí, ach, co viděl jsem v nich! Za oknem tam záclonka bílá, fuksie stíní v květináčích, bílá děvčátka šaty šila, ty’s jen černá jak hřích! Navlékla’s nit do ouška jehly, od práce oknem vyhlédla ven, proč nám do očí jiskry vběhly? – ach, byl májový den! 33 Mihla se laň na tiché seči, vřesu když oddech z dáli k ní táh’, či snad v jahodách dítě klečí, zpívá v jalovčinách? Které si chceš obléknout šaty – nové už troje na léto máš – Kdo má plamínek v očích zlatý, když se rozepínáš? Do růžových šatů bys chtěla vletět jak láska do srdéčka, abys celá se jimi rděla, růže kouzelnická? V naušničkách z kamínků svítí pomněnek očka tyrkysová, chce snad májovým kvítkem býti černá panenka má? Dvanáct jich máš, knoflíčků malých, tělo tvé tisknou v růžový šat, dívčí růže, nahosti kalich, jdeš se zrcadla ptát? 34 Do bělostných šatů bys chtěla skrýti svou noc jak zahradu v sníh, ztišit něžností oheň těla, kouzlo zatajit v nich? Ale již pojď, škoda je časučasu, nech si jen černou zástěrku svou, nech, ať splývá ti kadeř vlasů tíží sametovou! Střevíčky své, maličké křápky, nezouvej, dítě, jen si je nech! Neber šatečky ze skořápky, půjdem po vývratech! Najdu tě tam jako sen lesů, dívenku nahou v ostružinách? Budeš smáti se z kvítí vřesu, z rosy v pavučinách? Z houštiny, hle, vyběhla srna, snad si ji na klín položit chceš? Buď jen, panenko, opatrná, tebe chytnu si též! 35 Černou-li chceš panenkou býti, zahoď svou nahost liliovou, nahou musím tě začerniti, černou duši chci tvou! Zlíbám v tvých rtech rudý květ pcháče, nad srdcem černých hrdliček pár? Což má panenka vzlyká, pláče pro svůj bělostný dar? Jistě je tvůj obličej bílý? Slzy máš v očích křišťálové? Prsy sněhem se zatřpytily, rdí se tvářičky tvé? Duše tvá též lilií září? Modlíš se večer před obrázkem? Utři slzičky z bílých tváří, pojď, má panenko, sem! Neplač již tak, nech si, mé dítě, na černá očka polibek dát! Kvítku divoký v zlatém žitě, přec mám tebe jen rád! 36

PRADLENKA
Děvčátko jde po hrázi, bude prádlo prát, černý pes ji provází, musí pozor dát, aby neupadla i s tou nůší prádla, a co vítr rozhází, musí sesbírat. Zardívej se, zardívej, modré oči klop, dřív se na mne podívej, pak se třebas zlob! Dobře ti to sluší i s tou tvojí nůší, neklopýtni, pozor dej, jen se neutop! 37 Nepřikrývej zástěrkou nožky zaječí, spadne lávka pod tebou, nestůj bez řeči! Ach, jak se mi líbí tady chytat ryby, také raky pod lávkou, tam jsou největší! Chceš mne vyhnat? Řekni jen, já to dobře vím, doplavu až pod kámen, tam se potopím, na tvé nožky nahé, děvčátko mé drahé, až vylezu z vody ven, ráče položím! Chceš-li se tak škaredět, musíš se i smát, očkem hoď a sešpul ret, vždyť to umíš snad, sukénku si stáhni, nad vodu se nahni, hned jsem u tebe, už hned pomohu ti prát! 38 Kvítku zlatý, majovýmájový, ouška se ti rdí, za tvůj úsměv růžový kdo tě pohladí? Košilka ti sahá nad kolínka nahá, ach, vždyť radost nepoví, jen co nevidí! 39

POD LESEM
Pod lesem u skály řeka se kroutí, vážky se usmály na slunci v proutí, poplavu za nimi – co jen to radí mi vylézti ven, usednouti na kámen? Co se to zachvělo, co se mi zdálo? Nebe se zardělo, radostí štkalo jak růže na klíně bělostné dívčině, ach, už to mám! Kde se vzalo děvče tam? 40 Směje se lučina, třpytí se řeka, zdvihla se dívčina, na koho čeká? Tiše se zardívá, polibky zakrývá od andílků, mokrou svléká košilku. Ach, moje děvčátko vykoupalo se, svítí jak poupátko v májové rose, nahá a spanilá v růži se rozvila, musím k ní jít, nožky bosé políbit! Ach, hochu bázlivý, chtěl bys to kvítí? Ta se ti podiví, musíš tam jíti k zlatému poupěti honem, než vklouzne ti 41 do punčošky, chyť ji, chyť ji za nožky! Po křídlech motýlku co to kde sahá? Pustila košilku panenka nahá, sotva ji upustí, chytne ji do hrsti, hochu, teď skoč! Proč se zdráhá srdce, proč? Teď už mne spatřila, studem se chvěje, kadeře spustila do obličeje, jak muška do růže schovat se nemůže, ale kde jsem? Co se děje v srdci mém? To se již usmívá červánek ranní, 42 nahý klín zakrývá bázlivou dlaní, prsů květ zardělý paže jí sevřely, teď už bych snad směl se na ni podívat? Ach ne, jen dlaněmi očí stud skryla! Pověz jen, co je mimi, panenko bílá? Oči jsou nejčistší, láska v nich nejtišší, nejkrásnější, tou mne, milá, zkonejši! 43

ŽNEČKA
Za svítání v Boží dlani hvězda usíná, ranní rosou spěchá s kosou bosá dívčina. Písní o ní žito zvoní, slzičky se rdí, zasměje se žluna v lese, až ji uvidí. Z květů tichá vůně dýchá tajnou milostí, duha svítí, kdo ji chytí v její radosti? 44 To se dívá radost živá z luk i ze žita, za skřivánčí písně tančí rosou umyta? Studánka se v dětské kráse pod jeřabinou na setkání těší ranní s bosou dívčinou. Panenko má, což jsi doma džbánek nechala? Jak se celá uzarděla, než se usmála: Z vody jasné štěstí krásné v dlaních růžových podala mi s pomněnkami zlatých očí svých. 45

NAD POTOKEM
Javor šeptá nad potokem, nad horami svítá, vyšla z dvorka tichým krokem, chata ještě spí; jako růže se to dívá rosou neumytá, dívčí píseň zádumčivá už se probouzí. Ach, vždyť růžové má šaty, z plané růže vstala, plané růže v její paty vtiskly polibek, vlasy tiskne bledá stužka, to s ní jistě spala, zůstal na nich ještě z lůžka spící motýlek! O čem asi k ránu snila, že jí do náručí 46 lehla spící růže bílá k snivé nahosti? Krása poupat na jabloni z jitřní rosy pučí; co to má, že oči kloní, co se to v nich stkví? Nevěděl jsem o panence, že se jí rdí vlasy jako sluncem do července žito zrůžoví, ale to jí neuškodí, neubere krásy, to jen máj jí do nich hodí kvítek šípkový. Či to rdí se tak jen z rána zlato za červánků, dokud nejsi učesána? Jaká divná věc! Kadeř jak len na přeslici tiskne se ti k spánku, chová něco z růže v líci, málo, ale přec! 47 Nehněvej se, to je vidět přece jenom z rána, nemusíš se za to stydět, kvítku májový! Jaká růže z tebe kvete, stolistá či planá? Láska čeká u poupěte, ach, ta všechno ví! Rád bych do vody tě shodil, jen mě neshoď sama! Rád bych každé ráno chodil za tvým úsměvem, jiskry modrých očí chytal, radost šla by s náma, ráje zhaslého jas vítal v obličeji tvém! 48

PASAČKA
Za večera sám spěchám k pasekám, panenka má ovce pase, duha sama usmívá se – utekla mi – kam? Ovečky už jdou, proč ji nevedou? Tam se sklání pro borůvky, půjdu za ní s dvěma slůvky za svou panenkou. Červánky se rdí, klečí v kapradí, zástěrku si odvazuje, 49 hejno husí nad ní pluje, snad mne nevidí. To snad na šišky nebo oříšky? Šátek stáhne, klekne zasezase, a kam sáhne, světluška se vznese do výšky. Kleknu tiše k ní. Jen se nelekni! To jen svítí hvězdy v rose, to jen kvítí zachvělo se v rose večerní! Ovečky už jdou. Jen ať utekou! Ať se doma ptají, kde jsi, panenko má, ukažme si tichou lásku svou! 50

ROBKA
Včera jsem měl kaši z prosa k večeři – nemihla se myška bosá v zášeří, klika sotva zašeptala, když má panenka už stála sama u dveří. Nevěděl jsem v první chvíli, spím-li snad, oči se mi zatemnily, kam je dát? Nízké stěny, černé trámy, co je mi to, když jsme sami, proč se musím bát? Pyšná jak snop zlatých klasů pšenice, nese mládí, nese krásu, co mi chce? 51 Bosá píseň čaruje mi, bojím se jí, hledím k zemi v koutě světnice. Za sukni a u zástěrky do koutků připjala si luční šperky kohoutků, košilka je navoněna štěstím krásy, dechem sena, drží na poutku. Okna malá, začernalá, nizoučká, snad by políbit se dala na očka! Srdce moje, co pak je ti – nad horami hvězda letí, ach, ta nepočká! Chceš snad snopy nakládati na půdu? Vždyť je večer! Chceš už spáti? Nepůjdu! Povříslem tě svážu, chytím, i s tvou sukní, i s tvým kvítím, ptát se nebudu! 52 Drž mi duchnu za cíp tady na krátko! káže, obráceno zády, děvčátko, svléká duchnu pruhovanou, svěží povlak voní stranou pro mé poupátko. Hvězdička se při té práci směje nám, k oknu od lípy se vrací, já ji znám! Ráda by se dočkat chtěla, umím-li ti stáhnout s těla košilku tvou sám! Ale proč jen žasnu tiše nad tebou, když jak zlatá hvězda v pýše záříš tmou! Zdvihni oči a já klesnu šťasten, že tvá krása ve snu září nade mnou! 53

SETKÁNÍ
Přivřenými vraty dívčí úsměv zlatý na mne zavolal, když jsem na ulici ráno stál. Honem, co mám říci růži volající, jedno slůvko jen, než ukáže paty: Dobrý den! Ach, ta dívčí zrada! Jak se radost mladá celá zarděla, než mi rychle vrata zavřela! Hledím jen, jak chvátá panenka má zlatá, 54 jako přikován, ticho na mne padá se všech stran – Motýlku, chceš za ní o hodině ranní vletět do oken, pokoušej ji, sveď ji, ať jde ven! Ach, vždyť oknem hledí, za záclonkou sedí, udýchala se – dítě, neví ani o kráse! Ale odpoledne o hodině jedné stál jsem u vchodu, chodila děvčátka pro vodu; klapla tiše vrátka, chvilka je to krátká, ale, jaký strach, kdo se rdí a bledne – oba, ach! 55 Čistá, nastrojena, v šatech pod kolena, tichá jako sen, šla mi před očima z chodby ven; ach, což je mi zima, před očima tvýma, jsou nám, růže má, srdce uzamčena oběma? Jak ses odvrátila, když tvá líčka bílá plála červánkem, když jsi měla jíti se džbánkem! Za střevíček chytí tebe, moje kvítí, aspoň úsměv můj, panenko má milá, nevzdoruj! To se tiše smějí zlatá očka její, když se potají 56 jak fialky z rosy dívají? To tak sladce prosí stud, jejž v líčku nosí v růžích z opálu, než pláč rozchvěje ji pomalu? To jí zahořela hvězda prostřed čela, až jsem tajil dech? Růže zlatolistá ve vlasech? Hvězdičko má čistá, nehýbej se z místa, nebo utec, jdi, jen se ještě celá rozjasni! 57

POHÁDKA
V chladné jitřní slávě chudobky už v trávě u cest na kraji chudým pro ozdobu vstávají; děvčátka v tu dobu k Božímu jdou hrobu, s hor se smutek snes’, Velký pátek právě máme dnes. Šlo též děvče s nimi kroky bázlivými, smutně, nesměle, nikdy nebývalo v kostele. Otčenáš neznalo, zeptati se bálo, 58 k Bohu štkalo jen, když byl slovy zlými urážen. Křížem neumělo poznamenat čelo, jenom věnečkem zdobívalo Paní s chlapečkem; nebálo se ani tichou dívčí dlaní, obraz pohladit, když svou něhu chtělo prozradit. Kleká na kolena, očka rozsvícená k místu upírá, kde Spasitel pro ni umírá; potom hlavu kloní, studem slzy roní, že nic nenese, celá zahanbená chvěje se. 59 Lidé odcházeli, jen se ohlíželi od bran do stínu na neznámou, cizí dívčinu; poslední už mizí, v chrámě se uklízí, neboť umřel Pán, stan Mu otevřeli dokořán. A když zavírali, dívala se zdáli teskně na oltář – Jak tu zasvitla jí bledá tvář! Oltář umývají, kostel zametají, ach, což z lásky snad by ji nenechali pomáhat? V radosti té chvíle po špičkách šla čile přímo k zábradlí, 60 kbelík ručky její popadly; štěstí chvělo se jí v dětském obličeji, hadr ždímala, krása v duši bílé dřímala. Opírá se dlaní jako květ na stráni o smočenou zem, drhne před milostným obrazem. A tu s přeradostným průvodem bělostným tiše vstoupila sama nebes Paní spanilá. A hle! Svatou Zitu! V rajské cti své třpytu praví k Marii: Chceš, já ti to kvítí ukryji? Chci ji povýšiti, bude se mnou mýti 61 mísy ve škopku, prosím, daruj mi tu chudobku! Ale nebes Paní dívala se na ni v tichém úsměvu a všem pannám bylo do zpěvu: Mne přec navštívilo, Synu mému zbylo v hrobě k radosti, Sám ať si ji chrání, pohostí! Všechny se teď radí, ale co tu vadí! S putnou k východu myčka spěchá znova pro vodu. Ale tu jí schová líčka liliová někdo na klíně, tmavé vlásky hladí dívčině: 62 Sedmikrásko malá, kam bys utíkala, vždyť jsi v ráji už, jako anděl bosý zde nám služ! Andílkové nosí tobě z kvítků rosy, z očí slzičky, bys nám umývala hvězdičky! 63

HŘBITOV NA BOROVÉ
Nad Lysou horou oblaka jdou, oblaka sirá, oblaka bílá plynou, plynou – – Smrt jako dítě ztracené v pohádce za horou, za horou se skryla. Staletá lípa z hořící výše těžký chlad stesku tiskne k zemi, marný a němý – Ach ne! Ne! Vždyť teď vydechla tiše, vydechla sladce, vydechla přesladce umrlčinou! Nad Lysou horou oblaka jdou, oblaka sirá, oblaka bílá plynou, plynou – – Umdlená bolest před chvílí loučení za horou, za horou se skryla. 115 Krása všech dnů se ohlíží tiše, sirotčí slzou v hrdé tváři láska jí září – Co chce? Ach, lípa vydechla tiše, vydechla sladce, vydechla přesladce umrlčinou! Úkladná hloubka ze stínu štká, ze stínu teskní, ze stínu kdesi volá, volá – – Temná je propast bolesti ubité, hluboká, hluboká až děsí. Jako by láska propastí zela, závratí táhne k sobě, k sobě k objetí v hrobě: Ach pojď! Ráj svůj když duše tvá měla v kráse mé skryté, kráse mé odkryté neodolá! Úkladná hloubka ze stínu štká, ze stínu teskní, ze stínu kdesi volá, volá – – Milost již vábí, propast se ozývá 116 hluboká, hluboká až děsí. Strach se již smířil, vzdor se již kloní, mocný mír táhne cestou domů pod kořen stromu. Ach, shnil těla hřích, lípa zas voní, srdce si zpívá, srdce se usmívá, neodolá. Blažení mrtví pod zemí sní, pod zemí svojí, pod zemí Boží shnilí, shnilí – – Zemdlených dětí dost ještě s věrností pod zemí, pod zemí ach, složí! Objetí jejich na přivítanou neděsí stopou bídy jejich na obličejích – Ach ne! Srdce se na cestě branou umrlčích kostí umrlčí úzkostí neomýlí! Blažení mrtví pod zemí sní, pod zemí svojí, pod zemí Boží 117 shnilí, shnilí – Vás, moje děti, vás v němé věrnosti pod zemí, pod zemí též složí – Objetí naše na přivítanou za živa dosud bídou naší z očí nám straší – Zdaž vám srdce se na cestě branou umrlčích kostí tou naší úzkostí neomýlí? Nad Lysou horou oblaka jdou, oblaka sirá, oblaka bílá plynou, plynou – – Naděje cestou ztracená v pohádce za horou, za horou se skryla. Tesknící láska sražená s výše zachvívá pláčem v temné zemi mrtvými všemi. Ach ne! I vám vstříc vydechne tiše, vydechne sladce, vydechne přesladce umrlčinou! 118

RÁJ
Děvčátko našlo potkana za stodolou, srst byla z něho zedrána a dítě se ho ujalo, do rukou vzalo, zpívalo: hajej, hajej, hou, hou! Děvčátku oči zářily nad zdechlinou, blažeností se třpytily a jako úsměv v samotách stříbrné písně hlas se táh’: hajej, hajej, hou, hou! Potkane, scíplý potkane, ty’s už jen hnůj, mor jenom z tebe povstanepovstane, a přece, kdybych světem vlád’, do srdce by mi smutek pad’ pro divný osud tvůj! 119

CESTA DO FRYDLANTU
Slunce bilo do kamení, v ohni nebe stálo, bledým květům v omámení jedu nalévalo. Střely světel nad olšemi bodaly a rvaly, mrtví skrytí v puklé zemi znova umírali. Věčnost prahla na nebesích, v srdci stesk byl těžký, zahynuly písně v lesích, chromý čas šel pěšky. Němou tísní závrať léta nohy podrážela, vůní ztraceného světa lípa zaúpěla. 120 Kulhá čas, ať úzkost běží – co to oči vábí – – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. 121 2.
Ticho lesů neumělo úzkost zapuditi, jenom čas své chromé tělo chladil v rose kvítí. Žhavým nebem chmury táhly nad umdlenou pouští, rybník jako přízrak náhlý zatřpytil se v houští. Obloha tam nahlížela jako do zrcadla, jako by tam panně s čela zlatá hvězda spadla. Rákosí se rozesmálo, zavoněl dech máty, z dívčích tváří světlo plálo, zazvonil smích zlatý. 122 Milosrdná vůně trávy vstupovala v chřípí – čím se jiskřil pohled žhavý, čím to štkal dech lípy? 123 3.
Pole sirá, pole holá, louky pokosené, zašlé jaro marně volá srdce unavené. Louka marně rozkvetla by, úsměv marně touží, zašla snivá píseň žabí jako voda v louži. Vždyť se čas už zdvih’ a běží – co to oči vábí – – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. 124

ONDŘEJNÍK
Stezka se prudce kroutila, hořela země celá, zmije se tiše ukryla, tráva se nezachvěla. Padalo nebe únavou, uvadla vůně v květu, uhasl ostříž nad hlavou, žárem snad shořel v letu. Smrky se mdlobě vzpíraly, bez jitra den se zrodil, osleplou touhu do dáli chromý pes stesku vodil. Marná jest krása obzoru, s výsosti slunce volá, stezka se kroutí nahoru a stráň je strmá, holá. 125 2.
Tiše zakvílelo smrčí na vrcholu, od severu táhl milosrdný chlad, jiným směrem zase čas se valil dolů, pod nový zas obzor stesk svůj oheň klad’. Po odraných lesích od Hukvald šly stíny, jako sešlý hřbitov stál bor setmělý, osudu a lásky chmurné zříceniny v hrdé pýše žalu skrýt se nesměly. V parách tonul východ, jih se tavil vedrem, cudným tichem bídy počal sever štkát, jako by sta srdcí v bídy hradu štědrém chtěla ve své lásce hrob mi přichystat. 126 3.
Z mlčící trávy zářil květ, náprstník čekal snivý, tak čeká láska na pohled, zázraku se tak diví. Zlatá zář květů skloněných úzkostí lásky zbledla, jako by náhle duše v nich milenku spící shlédla, jako by v mdlobě zradily cudný slib věrně daný střežit sen lásky spanilý, tajný stesk bílé panny. Z mlčící trávy zářil květ, náprstník skvěl se bledý, tak jako den, jenž uvidět dá lásku naposledy. 127

SMRK
Veverka na smrk vyskočila, překrásný zahořel den, radost se v sluji probudila, pojď, daleká lásko, pojď ven! Hlubiny modré jsou mezi horami, pralesy touhy zašumí nad námi, budou nás vésti oblaka bílá – Veverka na smrk vyskočila. Oblaka bílá dívčí krásou plesají z pohledů tvých, na úbočích se mlhy pasou, vítr tě poznal a ztich’ – Daleká kráso, stříbrná, spanilá, proč jsi svou nahost slzami zakryla, ctí tvou se země rozradostnila – Veverka na smrk vyskočila. 128 2.
Oměji, modrý oměji, hrdý a vysoký, o čem sníš? Přijde-li k tobě, schovej ji, květe modrooký, ach, ty víš! Překrásný květe na stráni, ona nemá šaty jako ty, slzami nahost zaclání, půjč jí úsměv zlatý samoty! Kdyby se mohla ustrojit do stříbrné krásy pavučin, či se v studánku proměnit, k tobě by sedla si pod modřín. 129 Sedne-li v plaché důvěře tobě pro ozdobu do mechu, pohlédneš ve své nádheře na lásky chudobu bez dechu. Krásný jsi, modrý oměji, hrdý a vysoký, sám a sám – Až přijde, přijde, k tobě ji, květe modrooký, uschovám. 130 3.
Ulétla’s do oblak, skryla ses do kvítí? Ach, jak ses mohla tak líbezně schouliti jako dech čarovný do srdce fialky, prstýnku královny uprchlé do dálky! Tvůj zrak se zatřpytil kouzelnou hlubinou a já jej zachytil jak úsměv skulinou. Klekl bych u tebe, vzal bych tě do dlaní, viděl bych do nebe na lásky svítanísvítání. 131 Hvězda v tvém úsměvu na slunci nehasne, tichá jsi za zpěvu v plachosti překrásné. Kořeny modřínu vroucně tě objaly tak jako dívčinu zakletou do skály. Jako když princezna záclony rozhrne, vyhlížíš líbezná v kráse své stříbrné. Do stříbra, do mechu spanilá sedla jsi a láskou ve spěchu rozkvetla do krásy. Studánko spanilá na Smrku nahoře, jak jsi se třpytila v nahé své pokoře! 132 Pavouček může ti stříbrný závoj tkát, já jen stesk zajetí mohu ti v písni dát – 133 4.
Na zříceninách mrtvoly leží, kostlivě trčí z rozpadlých věží, do oblak straší orvané hnáty, z pustiny zkázy vynořeny. Bolesti léta kukačka kuká, kdy na kost zetlí vztažená ruka, kdy život srazí bouře a ztráty, kdy se břeh shroutí pod kořeny. Rekovné stromy tvrdě se brání, čestně se drží dobytých strání, bouře je bije, země se hroutí zestárlá, vetchá, podrobená. Za stromem strom se podražen kácí, láme své údy, korunu ztrácí, vytržen visí, pahýly kroutí, jak ho dní hrůza poznamená. 134 A kdo se z reků ohlédne kolem vítězným polem, smrtelným polem, kostry svých bratrů uvidí lysé a už z nich žádný nepovstane. Zrádní jsou dravci, zrádná je zmije, země, již reků statečnost kryje; prchnout či vzdát se? Kdo ohlíží se po smutku slávy nepoznané! Omšelý strome nad chladnou strží, kořeny tvé se ve vzdoru drží, napolo vyrván, podemlet, spálen, dolů se chýlíš – toužíš snad tam? Nikdo tě v pádu nepodepírá, s úšklebem lysá smrt na tě zírá, od země zrazen, od bratří vzdálen, braň se i v pádu, nevzdej se sám! 135 5.
Neboj se, neboj, pojď se mnou dál, vítr nás pozdraví na vrcholu, bázlivě jsem tě na cestu vzal, půjdeme spolu. Unavíš-li se, budu tě nést, až v snu se schoulí růže tvé bledé, láska i cesta bez konce jest, do ráje vede. Jako květ stříbra v podzemních tmách pro nás jen od věků láska zralázrála, do krásy rostla na samotách, k nebi se pjala. Tisíce mrtvých nevzalo jí nic z její sladkosti v kruté touze, krví se touha nenapojí, plamenem pouze. 136 Od hrobů s touhou nesplněnou tisíce srdcí se nabízelo, než mohla vložit spanilost svou na tvoje čelo. Mizí-li stezka tam, kde jen květ bez stínu vyrůstá pod výsostmi, v pohledu lásky bude se skvět mrtvými kostmi. Láska i cesta bez konce jest, hroby se kolem ní otvírají, kostry se bělají u zašlých cest na pouti k ráji. Bázlivě jsem tě na cestu zval, oči tvé řekly však na vrcholu: Neboj se, neboj, proč by ses bál, půjdeme spolu – – 137 6.
Sladko je tady pod nebesy, už jen slunce je nad námi, v hlubinách mlh se třpytí lesy, oči se třpytí dálkami. Před tebou květ se v trávě krčí v dětské blažené chudobě, přesladce dýchá tiché smrčí, dlouho již snilo o tobě. Pro tebe les se tiše sklání, touha zdvihá se k výsosti nádherou míru po vyznání lásky přijaté s radostí. Máme jít dále, zůstat tady, na svět zapomenout a snít, uhořet láskou, umřít hlady, v bílý popel se proměnit? 138 Vzdáti se touze, nedbat času, neptat se smrti na nocleh, či hledat jméno pro tvou krásu, které smrt jen má na ústech? Kde jsi jen! Jsi-li na Kněhyni, vyhlédni z lesa na chvíli, ostříži touhy vzlétli nyní, aby tě dříve spatřili – – Darmo však dravci upírali s výšin zraky své slídící, neviditelná vábíš z dáli, překrásná, skrytá, mlčící. Zakletá vábíš z dálky šedé pod nejnižšími mlhami, za ruku tam tě bída vede, vidět tě jest jen slzami. 139 7.
Tetřev vyletěl, křídly bušil v letu do černého smrčí, úval se již ztměl, včela v lesním květu mlčí – Smrku spanilý, stín jde od Čeladné, červánky se rojí – – Aby zářily za toho, kdo padne v boji. 140

ZÁPAD
Zestárly deště, hory snad zemřely, únavou mraky začaly hnít, vody se dále rozlévat nechtěly, v mlhách se topil udřený klid. V podvečer pátku mraky se ztrhaly, neplodnou bídu prozradily, po horských stráních těžce se belhaly, žebrácké stany postavily. Čekaly v bídě své uštěpačné na nesmyslné dobrodiní, až Boží duha s úsměvem začne rozlévat krásu po Kněhyni. Z dáli noc táhla, když na západě vyšlehly jícny za obzorem, sršely střely v ohnivé řadě, vylétly jiskry nad táborem. 141 Zaplály hory; mraky se jiskřily údery blesků fialových, závojem oblud červánky svítily, nad hrobem jásal růžový smích. Divné to bylo. Duše mi pravila, že byl den dlouhý, že již je čas, aby už odtud na návrat myslila, umdlený plamen aby už zhas’. Pohřbila mládí, lásku i hoře, sčítala hvězdy na nebesích, přelétla touhy sedmeré moře, zvážila bídu, rozkoš a hřích. Zřeknutí, úzkost, bída i zrada, všecko ji tvrdě přezkoušelo, s úsměvem smíru šla by už ráda, kdyby ji tělo nedrželo. Řekl jsem: Jsi už zedrána do krve? Přežil jsem sebe? Ach, chtěl bych jít – Ale co naplat. Teď s námi teprve Bůh začne dělat, co bude chtít! 142

SVATÉ ANNĚ
Kdybych aspoň jeřabinu za obraz tvůj mohl dáti! Nech mě aspoň na vteřinu na tvář tvou se zadívati! Zapomněl jsem na své pouti na tvou pomoc, na tvou lásku, nedej v hanbě zahynouti, svatá Anno na obrázku! 143

ZMIJE
Vylezla zmije z úkrytu, v očích jí úsměv blankytu rozžehl rubín. A květ se nad ní nezachvěl, nedotknutou se krásou skvěl jak duha z hlubin. Střez, hrdý běse, divný květ! Až Paní ráje přijde zpět, tvou hlavu zdrtí. Zahyneš smrtí přeslavnou, to Ona potře hlavu tvou – Oh, smrti! 144

BESKYDY
Kraj voněl přesladce jak věnec na hrobě, dech spící bolesti se kouzlem písní chvěl, květ v rose krásy své snil tklivě o tobě, snad anděl toho dne ráj zavřít zapomněl. Šla bílá oblaka, jas dívčí nahosti z nich plál jak nebe z vln, šla vlna za vlnou a skryté perly snů ti v němé radosti vstříc z hlubin zářily tvou krásou stříbrnou. Hvozd skvěl se jiskrami, plál dívčím mlčením, stud touhy skryl se v plášť z hvězd neviditelných a z tajných zrcadel, jež s těžkým zarděním stesk lásky odkrývá, tvé krásy vyšel smích. A do slz, které skrýt se nepodařilo, než s očí shrnula svůj závoj královna, tvé milosrdenství svou něhou zářilo o Neviditelná a Všudypřítomná! 145 2.
Den vtáhl do ulic a zástup vycházel, z tmy domů páchl hrob a bída zahořklá, z děr lidských veteší pot s krví trpce čpěl a touha zrazená zas na svůj pohřeb šla. Chlad bídy vyhnal z vrat i bolest zajetí, jež tupě civěla jak zdechlá krysa z vln, snil marně zlomený keř o svém poupěti a s marnou tklivostí šla stáda lidských srn. Šel den jak slepý pes a střechy chátraly, stům oken nicoty již dávno zhasl zrak, jen s hrůzou po světle z tmy oči pátraly jak šlakem trefený, jenž čeká na zázrak. A tvrdá bludiště, jež hřměla němotou, své šero měnila v chmur nekonečný hvozd, by mohla v jeho tmách smrt zjevit krásu tvou a proti vzpouře dnů tvou stavět vznešenost. 146 3.
Šla krása vyhnanstvím, šla šedou cizinou, šla nahá jako stud, jak úsměv bez těla, jenž z ráje promítl se tajnou štěrbinou, jen duše zaslechla krok svého anděla. Než mohla vykřiknout, z tmy zmatku zahlédla, jak hvězda ukrývá se v tajný její skvost, jak studem zardělá a tísní ubledlá v tmách bludišť shasila svou tichou spanilost. Tu z oken zakletých a z hlubin sklepení svět vstával vzbuzený jak odlesk z hlubiny, les rostl z kamení a v divném zjevení zdi bídy změnily se v tiché smrčiny. A šedou ulicí jak rajským průsekem po mechu stříbrném šla stáda lidských srn, třpyt věčné naděje vzplál v jasu pravěkém a úděs bolesti jak poklad svítil z vln. 147

VLASTI
V Beskydách těžko uvěřiti, že jsi to ty, před tebou chtěl jsem srdce skrýti do samoty. Beskydy cudné jsou a krásné, bolesti ráj, srdce tam ve tmách neuhasne, to že tvůj kraj? Nemohu tobě uniknouti až do hrobu, potkávám všude na své pouti tvou podobu. Proč ze všech krajů na mne zíráš, nevím, co chceš, takovým lidem neotvíráš, mne nepřijmeš. 148 Přeslechl jsem snad, mocná paní, varovný hlas, zapomněl jsem snad na vyzvání odejít včas? A přece, když se srdce stydí za chudobu, i z hrobu vycházeti vidí tvou podobu. Matka má dávno zpráchnivěla tam v Zálabí, proč mi ji podoba tvá celá vždy přivábí? Proč nosíš s sebou její krásu, proč slyším, ach, stříbrné kouzlo toho hlasu až v Beskydách! 149 OBSAH
CIKÁNČINA SMRT8 PANENKY Panenky21 Děvečka23 Družička29 Pod okny33 Pradlenka37 Pod lesem40 Žnečka44 Nad potokem46 Pasačka49 Robka51 Setkání54 Pohádka58
ŽEBRÁCKÉ PÍSNĚ I. Sebral jsem svých pět švestek69 Básníku, básníku71 Na mne jsi se neusmála73 [151] Šváby jsem tloukl v noci75 Jde krajinou chudou77 Co to z mlhy v dáli79 Děťátko čtyrleté80 Z úkrytu kvílí koroptev82 Spíte, hvozdy temné84 Líto jest mi, mé děvčátko86 Krásná byla její hlava88 Chudým, kteří mne neznají90 II. Ve jménu Otce95 Kdybych byl chud jak perla na dně moře97 Kdybys byla slepá101 Nepůjdu domů102 Vy, kteří přijdete106 Jak úsměv poupěte108 Do zkřehlých pískali jsme hrstí109 Staré tajemství112
BESKYDY Hřbitov na Borové115 Ráj119 Cesta do Frydlantu120 Ondřejník125 Smrk128 Západ141 Svaté Anně143 [152] Zmije144 Beskydy145 Vlasti148
[153] Jaroslav Durych: BÁSNĚ Třetí vydání. Spisů Jaroslava Durycha svazek 16. Vy- tiskl a vydal roku 1940 Melantrich v Praze. Mimo vy- dání obyčejné vyšlo pět číslovaných výtisků na ručním papíře Vergé Blanc Pannekoek.
E: mk; 2005 [155]