DO ZKŘEHLÝCH PÍSKALI JSME HRSTÍ

DO ZKŘEHLÝCH PÍSKALI JSME HRSTÍ
Do zkřehlých pískali jsme hrstí ledacos jedním hlasem, když zimní vítr proti srsti krutě nám zadul časem. Po krčmách, když jsme vzpomínali, jak jsme celý rok žili, jak býval dobrý kabát malý, jak boty vodu pily, v neplechách jsme si zazpívali, hladoví, zpití, slepí, jak se kde na nás děvky smály a páchly vinné sklepy. Všeljaké písně v dlouhém smutku tak jako houby rostou, na každou krčmu, holku, půtku písničku máme sprostou. 109 Jenom náš osud nestál za to, pro smích byl tuze schlíplý, z děravých kapes ušlo zlato, naděje hladem scíply. Utekla leta. Někdy ještě touha se v žilách vzbouzí zazpívat za mrazu i deště, komu? – Ach, noc se vzpouzí! Poctiví zacpou obě uši při našem pustém křiku, snad se nám teď už zpívat sluší jenom psům na chodníku. Co nám je po tom! Kdo chceš, zab se, je-li ti život k pláči! Zlámanou kudlu kdo má v kapse, ta mu přec ještě stačí. Ale i kudla zasteskne si na osud lstivý, podlý, zbabělec na olši se věsí, věrný se tajně modlí. 110 Neplechy zpívali jsme samé až do škaredé středy. Komu teď ještě zazpíváme krásně a naposledy? Oh, Ty víš předobře, jak rádo na Tebe zapomíná odraných vandráků Tvých stádo, Matko Božského Syna! Ale co máme, to Ti dáme, nežli nám hlavy utnou, přede dnem Tobě zazpíváme vandráckou píseň smutnou. Či,Či chceš snad slzy? – Těch jest málo, chtěj i krev, té jest dosti, by se lehčeji putovalo tady i do věčnosti! 111