DRUŽIČKA

DRUŽIČKA
Tmou večera slét’ již v tesknoty květ vzdech varhan, touhy pláč, snů jas i žeh spí v křišťálech, nač myslíš, duše, nač? Ach, naposled již chval pozdravem kříž, stesk písně v chrámu ztich’, již poslední vzdech varhan zní v pláč růží vadnoucích! Kdo ještě tu bdí, že soumrak se rdí, jak touhou by se třás’, jak z úkrytu v mír blankytu stud plál by sedmikrás? 29 Což modlitby vzdech jak ozvěnu v zdech pláč z růží vyprostí? Mám ohlédnout se v tmavý kout, co štká tam sladkostí? O blažený květ! Jak bázlivě vzhléd’, jak s tváří odkryl stín! Stud dívčích krás plá z očí řas, snem růží teskní klín! Ach, lásko, kde spíš? Snad odchází již, ráj vyprovází ji a na prsou v zář bělostnou cti květ se rozvíjí. Jak zrosený květ jest krása tvých let, máj líbá prsy tvé a s ramen tvých žhne horský sníh a s bázní k lásce zve. 30 Až po kolena jest zahalena tvá nahost v bílý šat, bez na prsech svůj tají dech, o kráso, zůstaň stát! Pán v ráji dal tkát tvůj panenský šat, stud vlil ti krví Svou, a Jeho žal ti v oči dal Svou lásku žíznivou. Teď vroucně se ptáš, co ty Jemu dáš, než domů odejdeš, jest těžko žít a necítit, že stýská se Mu též! Vždyť anděl již zná, o přelíbezná, tvůj dětský obličej, chceš almužnou dát lásku svou, ach, též své dětství dej! 31 Svůj panenský vděk, pár holubiček, své ruce sepjaté, čest údů svých jak o svátcích dvě svíce rozžaté. O kde jsem už byl, kde obraz tvůj skryl a bázní rděl se v tmách, když pod hlavou byl útěchou jen schod a cizí práh? Můj Bože, já vím, jen trnem jsem tvým, jenž Tobě spánky rve: O nech ji kvést jak ratolest pro jasné příští Své! 32