NEPŮJDU DOMŮ

NEPŮJDU DOMŮ
Nepůjdu domů, nemohu spát, z oblak hvězda se dívá, kouzlo růží se ztmívá, komu jen, komu lásku svou dát? Milenkám spícím na hřbitovech pod chudičkými drny růže vtisknout i s trny, práchnivějícím vyloudit vzdech? Živým, ach, živým, čekajícím v lásky úděsné muce, vázat nohy a ruce, toužením tklivým zrak zkalit jim? 102 Výsostem krásy, hlubinám snů? Ach, má láska jest kleta, příliš z tohoto světa, spálí mi řasy, než uhasnu! Žárlivě střežím její si dar, třebas pustoší duši, co na tom, zda se sluší, že před ní ležím! Tvrdý má spár! Miluji zemi, růže a smích, ňadra bílá a zlatá, slzy, bídu i kata i úděs němý, smrt v temnicích. Ale jen komu, komu jí dát, když se v kalichu dusí, když již rozkvésti musí, co vzít jí domů pro její hlad? 103 Mrtvé i živé necháme spát. Ale nemohu v tísni lásku nevolat písní, umřít a dříve nemilovat! Nenarozená, nerozkvetlá v zářích budoucí slávy skrývá dětství květ žhavý, ach, netušená, květ ze světla! Pro svatou krásu nezrozených, které po nás žít přijdou, díky za smutek s bídou, za úděs časů, za krve smích! Nádherou jasnou vykvetou z tmy, čisté pro oběť krve, duše ukojí prve nadějí krásnou a radostmi. 104 Oh, která, která bude z nich má, po níž vzpíná se víra, naděje, láska sirá, když v srdci šerá plouží se tma! 105