LÍTO JEST MI, MÉ DĚVČÁTKO

LÍTO JEST MI, MÉ DĚVČÁTKO
Líto jest mi, mé děvčátko, radosti tvé, očí tvých, líto jest mi, nemluvňátko, tebe pro tvůj křik a smích, tebe, stařenko, v tvém klidu líto jest mi pro tvou bídu, kvetly růže – co je z nich? Panenko má, písni čistá, kam tvé oči na pout jdou, růže divná, zlatolistá, víš snad, co tam zahlédnou za předalekými moři, kde na horách oheň hoří pod neznámou oblohou? Duše snad jak ptáče v letu zahlédne tam pod sluncem ten květ, který ze všech květů 86 budeš nosit pod srdcem, sepneš ruce přeblažená a smrt volá, život sténá, po kráse i štěstí tvém. Ale jednou vzkvete, vzplane z krve tvé květ zářící, v kráse mocné, nevídané rozevře se denici. Víš, zda budeš nad ním státi, v slzách Bohu děkovati, i když shasne v temnici? Není mi, ach, přece není líto jasných očí tvých! Za své krásné uzardění, za svou radost, za svůj smích budeš ty smět Boha prosit, abys mohla děti nosit pro ráj květů posledních! 87