BESKYDY

BESKYDY
Kraj voněl přesladce jak věnec na hrobě, dech spící bolesti se kouzlem písní chvěl, květ v rose krásy své snil tklivě o tobě, snad anděl toho dne ráj zavřít zapomněl. Šla bílá oblaka, jas dívčí nahosti z nich plál jak nebe z vln, šla vlna za vlnou a skryté perly snů ti v němé radosti vstříc z hlubin zářily tvou krásou stříbrnou. Hvozd skvěl se jiskrami, plál dívčím mlčením, stud touhy skryl se v plášť z hvězd neviditelných a z tajných zrcadel, jež s těžkým zarděním stesk lásky odkrývá, tvé krásy vyšel smích. A do slz, které skrýt se nepodařilo, než s očí shrnula svůj závoj královna, tvé milosrdenství svou něhou zářilo o Neviditelná a Všudypřítomná! 145 2.
Den vtáhl do ulic a zástup vycházel, z tmy domů páchl hrob a bída zahořklá, z děr lidských veteší pot s krví trpce čpěl a touha zrazená zas na svůj pohřeb šla. Chlad bídy vyhnal z vrat i bolest zajetí, jež tupě civěla jak zdechlá krysa z vln, snil marně zlomený keř o svém poupěti a s marnou tklivostí šla stáda lidských srn. Šel den jak slepý pes a střechy chátraly, stům oken nicoty již dávno zhasl zrak, jen s hrůzou po světle z tmy oči pátraly jak šlakem trefený, jenž čeká na zázrak. A tvrdá bludiště, jež hřměla němotou, své šero měnila v chmur nekonečný hvozd, by mohla v jeho tmách smrt zjevit krásu tvou a proti vzpouře dnů tvou stavět vznešenost. 146 3.
Šla krása vyhnanstvím, šla šedou cizinou, šla nahá jako stud, jak úsměv bez těla, jenž z ráje promítl se tajnou štěrbinou, jen duše zaslechla krok svého anděla. Než mohla vykřiknout, z tmy zmatku zahlédla, jak hvězda ukrývá se v tajný její skvost, jak studem zardělá a tísní ubledlá v tmách bludišť shasila svou tichou spanilost. Tu z oken zakletých a z hlubin sklepení svět vstával vzbuzený jak odlesk z hlubiny, les rostl z kamení a v divném zjevení zdi bídy změnily se v tiché smrčiny. A šedou ulicí jak rajským průsekem po mechu stříbrném šla stáda lidských srn, třpyt věčné naděje vzplál v jasu pravěkém a úděs bolesti jak poklad svítil z vln. 147