CHUDÝM, KTEŘÍ MNE NEZNAJÍ

CHUDÝM, KTEŘÍ MNE NEZNAJÍ
Chudým, kteří mne neznají, šeptati chtěl jsem o ráji, o jejich kráse říci jim, učit je lásce, nadějím, něhu jim v srdci probudit, nepoznán, neviděn a skryt. Co jsem měl, všecko jsem jim dal, sobě jsem málo ponechal, nevím, kdo vzal a zahodil, cestou se maže mokrý jíl, zima jest chorým, mají hlad, mám jim naposled všecko dát? Co je to platno! Jsou zlé dni, vytáhnem kůrku poslední; tvrdá jest, škrabe ohryzek, nesytí hlad, jen bouří vztek, vzdor, který najde dosti sil, aby i zmiji pohltil. 90 Co je to platno! Jsou zlé dni. O lásce zpívám poslední, o lásce nejblaženější, jež mrtvé, živé konejší, o její tajné podobě ve vězení a na hrobě. O lásce s krásou odkrytou, slávou i hanbou politou, o kráse víry člověka, která se zmijí neleká, o lásce, která miluje, celému světu zdorujevzdoruje. O lásce, která zdvíhá zbraň, i když jí kámen rozbil skráň, která se chvěje radostí na popravišti v nahosti, která svých očí nesklání, když ji jen člověk poraní. O lásce něžné, spanilé, stojící proti přesile, která se rány nebojí a usmívá se po boji, ať vítězná, ať zajatá, vznešená, čistá, přesvatá. 91 Snadno jest hledat cestu k ní v blátě i za tmy půlnoční, snáze jest nalézt než tam jít, každý tam musí zaplatit, krví se skládá věno zde, běda, kdo jde a nedojde! 92