CHUDÝM, KTEŘÍ MNE NEZNAJÍ
Chudým, kteří mne neznají,
šeptati chtěl jsem o ráji,
o jejich kráse říci jim,
učit je lásce, nadějím,
něhu jim v srdci probudit,
nepoznán, neviděn a skryt.
Co jsem měl, všecko jsem jim dal,
sobě jsem málo ponechal,
nevím, kdo vzal a zahodil,
cestou se maže mokrý jíl,
zima jest chorým, mají hlad,
mám jim naposled všecko dát?
Co je to platno! Jsou zlé dni,
vytáhnem kůrku poslední;
tvrdá jest, škrabe ohryzek,
nesytí hlad, jen bouří vztek,
vzdor, který najde dosti sil,
aby i zmiji pohltil.
90
Co je to platno! Jsou zlé dni.
O lásce zpívám poslední,
o lásce nejblaženější,
jež mrtvé, živé konejší,
o její tajné podobě
ve vězení a na hrobě.
O lásce s krásou odkrytou,
slávou i hanbou politou,
o kráse víry člověka,
která se zmijí neleká,
o lásce, která miluje,
celému světu zdorujevzdoruje.
O lásce, která zdvíhá zbraň,
i když jí kámen rozbil skráň,
která se chvěje radostí
na popravišti v nahosti,
která svých očí nesklání,
když ji jen člověk poraní.
O lásce něžné, spanilé,
stojící proti přesile,
která se rány nebojí
a usmívá se po boji,
ať vítězná, ať zajatá,
vznešená, čistá, přesvatá.
91
Snadno jest hledat cestu k ní
v blátě i za tmy půlnoční,
snáze jest nalézt než tam jít,
každý tam musí zaplatit,
krví se skládá věno zde,
běda, kdo jde a nedojde!
92