DRUŽIČKA
Tmou večera slét’
již v tesknoty květ
vzdech varhan, touhy pláč,
snů jas i žeh
spí v křišťálech,
nač myslíš, duše, nač?
Ach, naposled již
chval pozdravem kříž,
stesk písně v chrámu ztich’,
již poslední
vzdech varhan zní
v pláč růží vadnoucích!
Kdo ještě tu bdí,
že soumrak se rdí,
jak touhou by se třás’,
jak z úkrytu
v mír blankytu
stud plál by sedmikrás?
29
Což modlitby vzdech
jak ozvěnu v zdech
pláč z růží vyprostí?
Mám ohlédnout
se v tmavý kout,
co štká tam sladkostí?
O blažený květ!
Jak bázlivě vzhléd’,
jak s tváří odkryl stín!
Stud dívčích krás
plá z očí řas,
snem růží teskní klín!
Ach, lásko, kde spíš?
Snad odchází již,
ráj vyprovází ji
a na prsou
v zář bělostnou
cti květ se rozvíjí.
Jak zrosený květ
jest krása tvých let,
máj líbá prsy tvé
a s ramen tvých
žhne horský sníh
a s bázní k lásce zve.
30
Až po kolena
jest zahalena
tvá nahost v bílý šat,
bez na prsech
svůj tají dech,
o kráso, zůstaň stát!
Pán v ráji dal tkát
tvůj panenský šat,
stud vlil ti krví Svou,
a Jeho žal
ti v oči dal
Svou lásku žíznivou.
Teď vroucně se ptáš,
co ty Jemu dáš,
než domů odejdeš,
jest těžko žít
a necítit,
že stýská se Mu též!
Vždyť anděl již zná,
o přelíbezná,
tvůj dětský obličej,
chceš almužnou
dát lásku svou,
ach, též své dětství dej!
31
Svůj panenský vděk,
pár holubiček,
své ruce sepjaté,
čest údů svých
jak o svátcích
dvě svíce rozžaté.
O kde jsem už byl,
kde obraz tvůj skryl
a bázní rděl se v tmách,
když pod hlavou
byl útěchou
jen schod a cizí práh?
Můj Bože, já vím,
jen trnem jsem tvým,
jenž Tobě spánky rve:
O nech ji kvést
jak ratolest
pro jasné příští Své!
32