CAUSERIE O VEČERNÍ PROMENÁDĚ
Když se slunce za bor chýlí,
často v také teskné chvíli
v okně sám a sám,
na plzeňskou promenádu
a na jejích ozdob řadu
rád si vzpomínám.
Na večerní šťastné chvíle,
na úsměvy roztomilé
rozjařených dam,
na růžičky porozkvetlé,
krásné ve večerním světle,
na pravdu i klam...
Krátce – na vše dohromady,
na přednosti i na vady
20
lepých krasavic,
na účesy jejich zlaté
a na oči láskou vzňaté,
na rub i na líc.
Mnohá, kterou vidím tadytady,
dává tušit svůdné vnady,
jak se usmívá!
Bezmála by z Vás, má milá,
ne však co do ctnosti – byla
Lady Godiva.
Vím, že Vaše vonné rety,
šeptaje vášnivé věty,
líbal mnohý již;
měnila Jste bez ustání
předmět svého milování
– je s tou láskou kříž!
Nejen Vy... Znám druhou, třetí,
napočet bych do deseti
podobných Vám hned,
jimž všem byla věrnost cizí.
Platonická láska mizí,
jak chce tomu svět!
A tak zřím, jak jdete v řadě
zase všecky pohromadě,
svěží, uvadlé,
...jak se věrně odrážíte,
aniž o tom samy víte,
v světlém zrcadle.
21
A sám hynu nudou dlouhou
s bezměrnou po lásce touhou
v duši truchlící,
když si v mysli představuji,
jak zástupy vaše plují
Školní ulicí.
Dvakrát už jsem se tam zklamal,
Amoru div vaz nezlámal,
a přec rozletí
se tam zas mé srdce znova,
ať je třeba láska nová
zklame po třetí!