KOUZLO
VZPOMÍNEK
VERŠE
1911.
NÁKLADEM ČASOPISU „PARNASSIE“
(REDAKTOR J. M. POMUCKÝ) V KOTOUNI-OSELEC
[3]
TISKLA SPOLEČENSKÁ TISKÁRNA (firma: A. Strojil) V BLATNÉ
[4]
Motto:
Ach, když po té tváři dojemné
jen okamžik úsměv skáče, –
co na tom, že pak humorist
do koutku jde a pláče!
Jan Neruda.
ÚVODEM
Ne bez lehké ironie volil jsem slova Kouzlo vzpomínek za název své knihy. Jsou to veršované fragmenty mého prvního literárního úsilí. Nejstarší z nich spadají svým vznikem do roku 1906. – Těžko dovedu dnes určit své stanovisko k nim, a vydávám-li knižně hrst těchto úsměvů a slz při prvních krocích na Parnas zachycených, činím tak jen na domluvy přátel v tiché naději, že čtenáři veršů v Čechách ještě zcela nevymřeli.
NA KRÁL. VINOHRADECH, V KVĚTNU 1911.
PETR FINGAL.
[5]
SUDIČKY
LYRICKÁ POHÁDKA
Když jsem v tom údolí slzavém
poprvé otevřel oči,
nahá mi záda mráz přeběhl.
Koho to duše má zočí?
Sudiček stála tu trojice,
mladičká, prostřední, stará.
Mladičká nití svaz roztáčí,
v tanci vlas vzduchem jí hárá.
Čiperná byla to blondýnka.
Ač jsem byl nemluvné kotě,
tak rád bych, věřte, byl zlehýnka
zulíbal rety té slotě!
Že jsem byl teprve v plenčičkách,
tenkrát jsem vztekal se lítě.
Alespoň křikem jsem zadržet
chtěl drahé u sebe dítě.
[7]
Ručky své po ní jsem vztahoval,
ona však, bohužel, zdání
neměla, rozpusta mladičká,
lásky sten že je v mém štkání.
V klubíčko nítě dál točila,
občas jím házíc do výše,
když pak hry nabažila se,
družce je podala tiše.
Sudička druhá nit změřila,
potřásla moudrou svou hlavou
nad družky rozmarem prchnuvším
– blondýnky se kšticí plavou.
Pak klubko hodila do koutka
a vzala strakaté nitky:
červené byly i zelené
i jiné, nu krátce – zbytky.
Kousky to všelikých klubíček,
značný byl barev jich počet:
modré i bílé a žlutavé,
– kdo pak by ihned je spočet:
V směsici jala se probírat,
vázala kousky ty k sobě.
Jaký to života pestrý běh
budeš mít, přešťastné robě!
8
V klubíčko smotavši směsici
všech oněch strakatých nití,
třetí je podala sudičce,
délku by určila žití.
Co třetí dělala sudička,
v nočním jsem nepoznal šeru.
Spánek se snesl mi na víčka.
Nelituji však věru.
NA PRKNECH ŽIVOTA
Po letech zas jsem přišel v koutek zlatý,
kde divadlo jsem hrával s pimprlaty.
Je mi jak tehdy za dnešního šera,
kdy dělával jsem dramat aranžera.
Tam v koutku prkna, symbol světa, stála,
před nimi opona se stahovala.
Za lepým jevištěm na bidle v zadu
zřít zasvěcenec moh’ mých herců řadu.
Byl sedlák tam, jenž otvíral svá ústa,
– koktavý byl a nachmelil se zhusta;
čertů a lupičů pak řada divá,
– při spatření jich divák hrůzou zívá.
Král starý též, – vráskami zryté čelo,
– a v ruce se mu zlaté žezlo chvělo.
9
Rytířů kruh, již kabát plechem krytý
a pod ním mají ušlechtilé city.
Pak Kašpárek, ten smíšek mojí scény,
a skelet starý, kosou ozbrojený.
Ten představoval zjevy ze zásvětí,
když objevil se, plakávaly děti.
Též dámy byly v společnost mou vzaty,
ba engažoval jsem tenkrát i katy!
* * *
Před jevištěm na židlích rozviklaných
se tísnilo pár tuctů dětí malých.
Těm hry jsem hrával v Kopeckého modě
a scéna s hledištěm vždy byla v shodě.
Ze zákulisí čiperně a hbitě
jsem tahal loutky za dráty a nitě,
po onom malém vodil jsem je světě.
Morálka zhlížela se v každé větě.
V strojení osudů jsem neměl soka,
půl principála byl jsem, půl proroka.
Pimprlat osudy jsem řídil s hůry
a v konec spouštěl oponové šňůry.
„Fausta“ jsem dával, který s ďáblem v spolku
zlé skutky páchal, až jej bez okolku
obelstil jeho černý sluha dbalý
– a doktora si čerti v peklo vzali.
Tím justicii za dost dáno v světě,
a hlediště se páslo na odvetě.
10
A vůbec připomenouti se sluší,
že bezbožnou vždy čert bral v posled duši,
neb od principálů dán je mu oukol,
by v pšence trhal tam, kde bují koukol.
A že zlo kvete, ať hlédnem kamkoli,
nelze se divit, že měl čert vždy roli.
Do pekla vzal i krásnou Dišperandu,
a děti měly s černým brachem švandu.
Jindy zas don Šajn, pak kat Morinello,
a kde co špatného, vše k peklu spělo.
Publikum mnohdy přiznávalo v hrůze,
že je ten ďábel horlivý až tuze.
Však jednou obráceně padla karta
– a čertů v pekle zmlácena je parta.
To Herkules, jenž ústy svými klapal,
– jindy co lupič na lidi se sápal,
si pro žert vyšel v peklo na procházku –
a klackem svým tam zmlátil černou chásku.
Tím ovšem spravedlnost konal pouze,
když čert v své bujnosti a hříšné touze
si odnes’ královnu Alcestu v peklo,
což sotva před tím bylo by se řeklo,
neb vládkyně ta žila jako svatá.
Herkul se rozzlobil, že v peklo vzata.
Když omráčil pak v pekle čertů fůru,
Admenu, králi svému, na svět vzhůru
choť přivedl, jak patří se a sluší.
Ta hra sled zanechala v každé duši.
11
Jindy za potlesk obecenstvu v díky
jsem zahrál zas „Na Chlumu loupežníky“.
***
Tak divadlo jsem hrával s pimprlaty
a děti umem mým tak byly jaty,
že mnohdy v noci křičívaly ze sna,
což způsobila historie děsná.
A tím jsem chlubíval se ve své pýše,
že spravedlnost vládcem je mé říše.
***
Odplula léta.... Vlasatá kdys hlava
už prořídla, a herecká má sláva
nevím ni, komu dědictvím as zbyla.
S mou duší sudba jiný ortel slila:
Na života teď potloukám se scéně
a s Osudem zápolím na ní denně.
Cos z loutkového divadla tu vidím,
jen za režii se tak mnohdy stydím.
Je v ensemblu zde mnohá Dišperanda
i mnohý zloděj, darebáků banda,
však obráceně se tu něco děje:
zde v životě těm lotrům štěstí přeje
– a čertů není tady smečka dbalá.
Dobrého postrádám tu principála!
12
SONET OBLOMOVSKÝ
Občas se stará touha probudí
a v jizvy duše znovu ostře klove;
z popelu jiskry křísí ve hrudi.
Pohaslé křísí, rozžehuje nové, nové.
Zalétá dobrodružně do krajin,
v nichž mladá duše dlívala tak ráda,
kde nebes tméňtmáň je světly poseta
a pod ní něžných laní plachá stáda.
Ty teplé noci, plné tichých hvězd,
i bouřné moře, jež svým jekem vábí,
vše neuzřeno v neznámo kams plove.
A jednotvárná nálada tvých cest:
zkalený rybník, – kuňkají v něm žáby, –
a nudné české nebe aprilové...
KOUZLO DOMOVA
Jak mám zde všecko rád! Les, louky, táhlá pole
v přerůzných tonech svěží zeleně,
zpěv ptactva, nesoucí se nadšeně
diskretní allejí i přes vršiny holé.
Vše staré, známé tak. Ten kostelíček s věží,
jenž pozdravem mi kývá na stráni,
– v něm denně zvonívá se klekání
a stará Kůlová jej ve dne v noci střeží.
13
I starý splav mám rád, jenž teskným rythmem hučí
a vábí k sobě v noci rusalky;
zpěv jejich bývá slyšet do dálky
s řehotem vodníka, když utonulé mučí.
A vrba stařičká prý ve tmě oživuje,
pohádek šepotajíc tisíce,
co kouzlaplné světlo měsíce
v průvodu hvězdném po obloze pluje.
Vzpomínka na mladost za vzpomínkou zde plyne.
Zákoutí to nelze nemíti rád.
Však srdce sobě neustává přát:
jen lidi kéž je zřít v tom rodném kraji jiné!
PROCITNUTÍ
Byl krásný den a slunce plálo žhavě,
běl mráčků plula v modru nad hlavou.
Mladičký hoch na vonné usnul trávě,
vln ukolébán notou toulavou.
Sny veselé měl. StřdalyStřídaly se hravě
v nich barvy: rudá, žlutá s modravou.
Ne dlouho však. O ráji prý snil právě,
když náhle procit. Jak by za hlavou,
tak otřásl se, rána vyšla z děla,
mráz proběhl mu všemi nervy těla,
a chvěje se, hoch ohlédl se plaše.
14
Byl starý trhan tam, jenž v snách ho vzrušil
svým hrubým řehotem, kdy nejmíň tušil.
– – – – – – – –
Náš Osud stejné lotroviny páše....
VEČERNÍ NÁLADA
Plamen ohně praská, skáče
pod strání...
Utábořili se tam dnes
cikáni.
As půl tuctu dětí leží
na zemi,
černé, jakby nabarvené
sazemi.
Mladý cikán housle chopil
bujaře,
celý kraj oživl jako
na jaře.
Tóny písně vznášejí se
k blankytu,
vyplašují lesní ptactvo
z úkrytu.
15
Jiný cikán vzal cikánku
do tance,
oh, té vášně nemá žádná
romance!
Bez hudby teď tančí... Soudruh
přestal hrát;
nestačil jim bujných rythmů
prudký spád.
Oheň vrhá jim své světlo
do tváří,
občas ňaďraňadra cikánčina
ozáří...
A zatím se šero klade
na lada,
ve výhni červánků slunce
zapadá.
– – – – – –
Ticho všude, tma a mlha.
Čí to vzdech?
To skryl cikán hlavu milce
na ňadrech...
Plamen ohně dohořívá
pod strání,
k odpočinku kladou se i
cikáni.
16
PODZIMNÍ VEČER
Zas žloutne, rudne listí našich sadů,
vlády se ujal Podzim, symbol běd;
na pokosených polích v mlze, chladu,
tam u lesa, kam zbloudil teď tvůj hled,
pasáckých ohňů kouř se k nebi valí.
A klekání teď večer padlo v kraj.
Západu ohně zbytky dneška pálí.
Vše smutno jako starověká báj.
Jako tvůj život je ta jeseň šedá;
pár, zdá se ti, že šeptá smutných vět.
Nad rybníkem se mlžná pára ssedá –
a na obzoru řada silhouet.
To sny tvé jsou, tvé touhy a tvá přání
– jich přelud nestělesněn spěje v dál.
A obzor spust. Ty, zdá se, nemáš ani
už síly, bys je znovu přivolal.
TOUHA
Mám podzim rád. V les, louky, pole, nivy
a chladuv chladu a mlhách se teskný nádech vkrad.
Morana suchá z dálky v kraj náš civí,
krev kape se stromů... Mám podzim rád.
17
Večery smutné. Touha krajem těká.
Sežloutla řeka listím spadalým.
Jez pění se a pod skaliskem vzteká
a slunce hřeje svitem nedbalým.
Kraj v páry zhalen. Červánků pruh zniká.
Dvou očí zář zřím s břehu potoka.
„Jen ty být můžeš laní poustevníka!“
Noc padla v kraj a slza do oka...
VÁNOCE
Stříbrný sníh své drobné hvězdy stele
na lesy, pole, města, dědiny,
kraj v šíř i v dál je bělí zavát cele,
jen kostelík je vidět jediný.
Tmou noční táhne vůně Svatvečera
a zlatem září okna kostela,
koledy pějí uvnitř ústa sterá
a varhan zní tam hudba veselá.
Zrození Páně tam dnes oslavují
věřící duše hlasně, nadšeně,
Ježíška v chlévě všichni obdivují,
jenž leží v jeslích, v plenkách na seně.
A nade chlévem zlatá hvězda svítí,
jež přivedla tři krále k Betlemu,
co dary přinesli, by mohli zříti
tváří v tvář Spasiteli malému,
18
jenž později kázával v Palestině
o krásném lidstva v lásce sbratření,
k němuž svět spěje zvolna jen a líně,
ba pro něž hasne všechno nadšení.
* * *
Rok po roce jsou Vánoce vždy stejny:
Ježíšek, jesle, chlév a plenčičky.
A v lásku lidstva výhled beznadějný:
i svět je dosud v plenkách celičký.
NEVĚRNÁ MILÁ
„Já do smrti ti věrna budu, milý,
to přísahám ti tady v pokoře,
za svědka Boha beru si v té chvíli,
ač – je-li vůbec jaký nahoře!
A jsi-li náhodou snad atheista,
viz na nebi tu hvězdu zářící!
Ta stejně věčná je a stejně čistá,
jak srdce láskou k tobě hořící!“
Rty na rtech vášnivě se pozachvěly
a ruka ručku stiskla přesladce...
Nazítří zase sejít jsme se měli,
pár chvilek prožít v sladké pohádce.
* * *
19
Byl opět večer, vánek líbal stromy
a sníh zasypal všecky cestičky,
měsíce srpek osvětloval domy
a s oblohy se smály hvězdičky,
však moji lásku nebylo tu vidět...
Kam, probůh, se mi asi ztratila?
K nebi jsem pohléd a počal se stydět.
Ta věčná hvězda tam již nebyla!
CAUSERIE O VEČERNÍ PROMENÁDĚ
Když se slunce za bor chýlí,
často v také teskné chvíli
v okně sám a sám,
na plzeňskou promenádu
a na jejích ozdob řadu
rád si vzpomínám.
Na večerní šťastné chvíle,
na úsměvy roztomilé
rozjařených dam,
na růžičky porozkvetlé,
krásné ve večerním světle,
na pravdu i klam...
Krátce – na vše dohromady,
na přednosti i na vady
20
lepých krasavic,
na účesy jejich zlaté
a na oči láskou vzňaté,
na rub i na líc.
Mnohá, kterou vidím tadytady,
dává tušit svůdné vnady,
jak se usmívá!
Bezmála by z Vás, má milá,
ne však co do ctnosti – byla
Lady Godiva.
Vím, že Vaše vonné rety,
šeptaje vášnivé věty,
líbal mnohý již;
měnila Jste bez ustání
předmět svého milování
– je s tou láskou kříž!
Nejen Vy... Znám druhou, třetí,
napočet bych do deseti
podobných Vám hned,
jimž všem byla věrnost cizí.
Platonická láska mizí,
jak chce tomu svět!
A tak zřím, jak jdete v řadě
zase všecky pohromadě,
svěží, uvadlé,
...jak se věrně odrážíte,
aniž o tom samy víte,
v světlém zrcadle.
21
A sám hynu nudou dlouhou
s bezměrnou po lásce touhou
v duši truchlící,
když si v mysli představuji,
jak zástupy vaše plují
Školní ulicí.
Dvakrát už jsem se tam zklamal,
Amoru div vaz nezlámal,
a přec rozletí
se tam zas mé srdce znova,
ať je třeba láska nová
zklame po třetí!
DIBLÍK
Je rozkošná a mladá, vonná a svěží,
svým pohledem rozjasní každý kout,
a kde kdo se k ní rozveselit běží
s touhou, by směl ji k srdci přivinout.
Sbor čertíků jí září v modrém zraku,
div není, že rej jejich rozptýlí
i na mém čele řadu chmur a mraků
a vdechne v duši volnost motýlí.
Co koketnosti v ručkách jejích malých!
Co kouzla nad to v tance poskoku,
co poesie v tvářích studu dbalých!
Gracie tolik není v rokoku!
22
I klepařením zabývá se čile,
šprým ráda má prý nad vše komický....
Jak divit se? Vždyť je to dítě milé
z Hor Kuten, kde žil – Mikeš Dačický!
DIOGENES
Je nejmilejší mi z všech oněch Řeků,
co poznal jsem jich ze starého věku.
On jediný jen doved trpké žití
humoru kořením si zpříjemniti.
Žil z mála sic, však blaženě jak děcko,
a zásadu měl: nic a nic je všecko.
Za nocí hvězdných i těch, v nichž hrom řádí,
spal stejně šťasten v dřevěné své kádi.
Za snahy své pak odměnu bral skvělou:
jen nulu chtěl a obdržel ji celou.
Kdys mladíci se uradili jaří,
že jednu noc Diogenovi zmaří,
a proto záhy večer za soumraku,
když stařec nalovit šel v řeku raků,
kams zanesli mu vetchou jeho kádi,
těšíce se, jak přijda, zadovádí.
Dobře ji skryli do bezpečné skrýše
a do města se navrátili tiše.
* * *
Nazítří slunce když vzbudilo květy,
Diogenovi spěli ve ústrety.
23
Z nich nejsmělejší (Hermův byl to šibal –
a při humoru – v noci milou líbal –)
se dovolil mudrce otázati:
„Jak ráčil jsi se, mistře, povyspati?“ –
„Ó přistup blíž, bys žehnání mé slyšel,
žes na nápad – káď odstraniti – přišel! –
Je pro zlost moji nástraha tvá malá.
Víc nelehnu v káď, jež mne tlačívala.
Sám přesvědčils mne, že jí nutně k spánku
potřeba není. Chladivého vánku,vánku
když šept se snese pryskyřičné vůně,
spí slaději se v stinném háje lůně!“
Poznali, že byl výsměch jejich náhlýnáhlý,
a s dlouhým nosem od mudrce táhli.
A Diogen dál s filosofa klidem
žil sluncem šťasten na vzdor hloupým lidem.
POHANSKÁ LEGENDA
Zas bylo jaro; Hades osaměl
v ztemnělém Orku. Mladá jeho choť,
plničká úsměvů a gracie
i plná vnad a vůně, rozkoše,
jak obvykle to ročně činila,
podívat rozhodla se na Olymp.
24
– Mám dost té tmy zde, nudy, přísnosti,
chci zase žít, chci znovu zase zřít,
že mladá krev mi v žilách koluje,
a bujní moji krásní příbuzní,příbuzní
že rádi na mých ňadrech spočinou.
Chci v růžích ztopit patu svou i vlas,
chci úsměvům svým dát zas zazářit,
chci rozpoutat svých ňader hrdličky
a vzdát se lásky plesům šíleným, –
tak choti pravila, a než ji moh’
on vymluviti vrtoch rozmarný,
zem zachvěla se, vodní prameny
se rozbublaly jarním zurkotem
a cesta z Orku uvolnila se
rozkošné Persefoně vášnivé.
Pod Olympem na zemi stanula...
Apollo, jak ji s modré klenby shléd,
zlatem svých paprsků ji ozářil,
Nymfy jí vyšly zpěvy svými vstříc
a v tanci uvedly ji v bohů sněm.
Kamkoliv Persefonin úsměv pad,
růžová rozpukala poupata,
něžně se rozvoněly fialky
a jasné terče zlatých slunečnic
se rozkývaly vánku šepotem,
a na Olympu počly orgie – – –
*
25
Sesmutněl Hádes. V duchu litoval,
že nevěrnosti soudcem mají být,
jenž smrtelníků hříchy všeliké
trestati má, neznaje milosti,
sám svojí chotí bývá opouštěn...
oh, – opouštěn! A přec ji má tak rád –
Z žen bohyň, jež znal, byla nejsladší..nejsladší...
Čím její krása mu, čím kouzlo vnad,
když odpouštět jí musí, nevěrné?
Odpouštět, odpouštět, jak hrozno jen
je pomyslit na ironii tu!
A v nudě čekal mrzut na zimu,
až příroda svých krás zas pozbude
a choť se k němu opět navrátí.
Tu stalo se, že Hermes, bohů špeh
a sarkastický smíšek pošklebný,
jenž darebákům byl jen podporou
a rádcem jejich, poslem Zevovým
a zároveň průvodcem zemřelých
do ztemnělého Orku k Hádovi,
kterousi duši maje přivésti
zas v šerou říši stínů podsvětních,
pobyl tam trochu déle z rozmaru,
a znaje již Hádovu nevrlost,
jal se mu škodolibě líčiti,
jak jeho Persefona vesele
se baví v kruhu bohů Olympských,
jak rozkvetla, co z Orku odešla,
a kdo všichni jsou lačni jejích vnad.
26
Hádes pak, chtěje opanovat se,
ač zuby skřípal (v duchu rozechvěn
tak vyčítal si: Chtěl jsem míti choť,
jež nadána jsouc vůlí nadlidskou
i krásou věčnou, směle s Venuší
že závoditi může vnadami,
by věrnost zvolila svou korunou
a všecky věčné lásky možnosti
by spiala jedním pásem lahodným,
jenž předčil by i planet čarolesk –)
a chtěje Hermovu řeč přerušit,
na jiné ptal se v světě novinky.
Hermes ochotně před ním rozvinul
vrcholné události sledních dnů.
Však náhle, jakby vzpomněl na cosi,
co zasloužilo by si především,
by pozornosti neminulo se,
přetrhl v půli vyprávěný děj
a nový vypravovat započal.
Dnes mnoho mudrců je vzrušeno;
čekají s touhou na zítřejší den –
Na palestinské hoře Golgatě
byl včera dobrý Hebrej popraven.
Kristus se jmenoval a po světě
rozséval sémě nových zákonů.
Však, jak jde dobru v patách nenávist,
v nástrahy lapen byl a na kříž vbit.
– Co zavinil?
27
– Nic, lásku hlásal jen,
ta základem je jeho učení.
– Nic více?
– Nic! Vždyť na tom má lid dost,
by osočil jej, před soud postavil
a konečně jej ukřižovat dal!
– Toť divno, Herme!
– Divno? Nemyslím!
Byl muž ten tichý jako beránek,
však zavrhoval síly zákony.
Kdo silnější, slabšího udolá –
Ten zákon on se snažil popříti
a nový zbudovat. Na březích slaných vod
hlásával, blaženství že dobude
jen ten, kdo nad svou vášní zvítězí,
kdo s bratrem svým se nikdy neshádá
a jedné ženě život celičký
jen oddán bude srdcem vzníceným...
Stal svědomím se mnohých zlotřilců.
Proč divit se, že usmrtili jej?
Tvrdil o sobě, že je boží syn,
a kdyby třeba na kříž vbili jej,
že třetího dne v hrobě oživne
a oslaven z něj vyjde k hrůze všech...
Ti věřili mu, ti se smáli zas.
28
Dnes holý kříž ční k nebi z Golgaty,
a před Kristovým hrobem zástupy
věštců a čarodějů čekají,
zda vyplní se jeho předpověď –
– Dost! – – Díš, že hlásal lásky učení?
– A sbratření všech lidí vespolek!
Však zajde vše, neb byl jen člověkem.
Předpověď jeho nenaplní se –
a učení o lásce zanikne.
– Ne, nezanikne, při sám bratr Zev!
Já vzkřísím sám onoho člověka!
*
Hád opřel se o skály podsvětní
mocnými svého trupu rameny,
a země v útrobách se zachvěla.
Blýskat se počalo, hrom stihal hrom,
na vodách zmítaly se lodice,
a celý svět jak stál by v plameni.
A Kristus vyšel z hrobu oslaven...
UŽ TOMU DÁVNO...
Už dávno tomu... V dobu pohádek
příhoda, na niž vzpomněl jsem si, spadá.
29
V modravých lesích krkonošských hor
vídati bylo křídlatého hada.
Obrovskou hlavu, hroznou tlamu měl,
z níž stále pekelný mu oheň šlehal,
příšerný chochol děsně se mu chvěl,
obludný tvor ten po lesích když běhal.
Zelené oči tak mu svítily,
že voda jezer vřela pod jich hledem,
– kde kdo jej spatřil, každý v nemoc pad,
třesa se strachem, jakby dotčen ledem.
Ostnitá křídla jeho drtila
ptáky i květy, všecku radost v kraji,
ba mnozí, jenom z dálky spatřivše
obludu tu, leknutím umírají.
Tak bylo v zimě, bylo na jaře
i v létě, na podzim a po rok celý,
a druhý rok a třetí léto zas
na horách řádil potvorný drak smělý:
A kdokoliv mu přišel do cesty,
hrob jistý našel v jícnu jeho bezdném.
Už celý kraj se vzdal teď naděje,
neb kněží vyčetli na nebi hvězdném,
že seslali to cizí bohové
svou mstu v tom draku v krkonošské lesylesy.
Tak dlouho řádit má ta obluda,
až najde se, kdo se jí nepoděsí!
Až hrdina se v horách nalezne,
jenž proklatou tu potvoru až zočí,
30
dubovým kmenem draka udeří
přes jeho žhavé, peklem čpící oči.
A hrdina se našel! Byl to Trut,
jenž proved skutek nepodobný k víře:
v les k dračímu se vydal doupěti
a před ním skolil ohyzdné to zvíře...
Zas štěstí bylo v horách domovem,
a chrabrý Trut byl největším zván rekem,
neb nejen draka zbaven dobrý lid,
též cizí bozi puknout mohli vztekem...
A jásání prý konce nebralo,
v horách se jedlo, tančilo a pilo,
radostí obnovenou vřela krev,
a s novou chutí vesele se žilo...
*
Ach, proč jste tenkrát jenom jásali
a tolik tančili a tolik pili!
V přítomné době cizí bozi zas
draka nám do Krkonoš nasadili!
Ten drak váš aspoň nežral lidi jen –
též zvířata a všelijaké smetí;
však dnešní drak je velký labužník:
pije nám krev a hltá české děti...
Draka už máme v horách tedy zas:
cizími bohy nová pomsta skuta.
A obludě jde k duhu naše krev.
Zda jenom, Bože, najdem také Truta?
31
NEBESKÁ EPISODA
Podivno, ač nezemřel jsem, spěji v blankyt vzhůru,
k slávě boží přitahován zpěvem rajských kůrů.
Ale těžko se to cape k nebeské té říši,
mraky se ti v cestu kupí, čím jsi blíže výši.
– – – – – – – – – –
Jakživ bych byl nepomyslil, že je cesta k nebi
dlážděna jen samým trním, bodláčím a hřeby.
Tak, jak já se v bráně zjevil, zkrvavené nohy,
u božího sídla stanul sotva světec mnohý.
Vstříc mi svatý Petr kročí. Nevěda, co říci,
v rozpacích jsem jal se čechrat černou svoji kštici.
Pokradmu jen – hříšník bídný – gloriollu zlatou,zlatou
obdivuji chtivým zrakem, jež pleš jeho svatou
ozařuje vlídným svitem – i vlas jeho sporý.
(Ve vedlejším nebi pěly SerefínůSerafínů sbory.)
Patronu teď hlédnu v oči. Jak se vlídně směje!
Dobrý Petr, milovaný rybář z Galileje!
„Buď mi vítán, jmenovče můj, ze světského hluku!“
řekl mile bodrým basem, a podal mi ruku.
„Pohov si tu, usedni si, jez a pij jak doma!“
„Nejsem hoden!“ děkoval jsem chvějícíma rtoma.
Vzal se, kde vzal, však již byl tu andělíček svatý:
ramínka měl okřídlená, jak Hermes paty.
Přiletoval, odletoval hbitě jako motýl, –
vína, dorty přinášel mi, až se spěchem potil.
Jak mi chutnal dar ten sladký nebeského stolu!
Škoda, že jsem musil zpátky zas v prach zemský dolů!
32
Pak jsem jedl s patronem svým, pil na jeho zdraví,
je v tom zneváženém nebi přec jen život pravý.
Sonáta mne uspávala rajsky rozechvěná,
velebnější – div! – i skladeb mistra Beethovena.
„Tož, jak se ti u nás líbí?“ svatý Petr ptá se.
„Patrone můj, vynadivit nelze se té kráse,
oslaviti nelze slovy všecky divy svaté.
Jak pro duši, tak pro tělo rozkoš tu jen máte!“
„Zůstal bys tu tedy věčně, ač jsi dychtiv změny?“
Chvíli mlčím, červenám se.
„Máte-li tu ženy!“
*
Milý svatý rozesmál se. „Hochu, hochu, hochu,
teď už zase znovu věřím, vy poeti trochu,
že jste vždycky potřeštěná, nerozumná děcka,
za ženou když jenom spěje vaše touha všecka.“
Pak mu úsměv s tváře zmizel; svraštil bílé řasy.
„Poslyš,“ řekl, „vzpomínám si na pradávné časy,
na křivd dobu, na čas pouti k hoře Kalvárii, –
vzpomínky na tklivé drama vždy se v paměť vryjí.
Před nevlídné předveden byl Kristus kněžské kníže,
které vážně zachmuřeno, před svůj prestol blíže
kázalo mu předstoupiti, by vyznal své hříchy.
Děl pak mistr: „Jsem syn boží!“ – „Zhřešils hříchem pýchy,
podvodný ty lžiproroku, kříž pro tebe zraje!“
„Nechť ho Pilát ukřižuje!“ v předsíni lid laje.
– – – – – – – – – –
33
Stál jsem v sloupořadí síně, kde se vše to dělo,
ale když ta láje řvala, jak by do ní vjelo
nejmíň tisíc pekelníků, jimž je Satan králem,
bolem, lítostí a vztekem byl bych zšílel málem.
Bych povraždil dav ten divý, maje málo vervy,
odešel jsem na nádvoří ochladit své nervy.
Chlad mne ovál. Den se právě blížil svému skonu
a noc temná jak sám ďábel spouštěla svou clonu;
na nádvoří kolem ohně strážců tlupa malá
těla bděním unavená pilně zahřívala.
S pozdravem jsem přistoupil k nim, v jejich hlouček vsedl.
V tom šla kolem (dodnes věřím, ďas sám že to spředl),spředl)
krásná, vnadná postať dívčí. Žár jejího oka
měl svou prudkou palčivostí v našem ohni soka,
u něhož se zastavila, hledíc v rudou záři.
„Ty že’s mezi stráže najat, podvodníku, lháři?“
ke mně se pak obrátila, když jsem chlapy mýlil,
a Ježíše zapíraje, nad oheň se chýlil.
(Jménu svému nejsem k hanbě. Byl jsem vždycky „petra“,
ale v lásce nejpevnější skála valem zvětrá.)
Ač mi stále na mysli byl osud mistrův tanul,
hříšnici tu krásnou uzřev, láskou jsem k ní vzplanul.
Avšak věř mi, jmenovče můj, je v tom pravda jistá,
bohyně kde v srdci vládne, že nemá bůh místa.
„A kdo myslíš, že jsem tedy, holuběnko drahá?“
„Ještě ptej se! Slyšte ho jen, mistra svého vraha!
34
Z Kristových tys učedníků! Všecky jsem je znala!“
„Možná! O mně, přisám Jáhve, však teď’s v hrdlo lhala.“
Kohout se kdes rozkokrhal. Noční tmáň už bledla,
na vyzvání mé když ke mně krasotinka sedla.
Líbal jsem ji na vlas černý, na ústa i oči.
(Když se člověk zamiluje, vždy se s ním svět točí.)
Musil jsem jí opakovat, ji že rád mám pouze,
po Kristově učení,učení že není nic v mé touze.
„Protiví se mi ten Mistr,“ řekla, „přísný, tichý.
Před rokem mi sčetl všecky moje tajné hříchy.“
Na těch ňadrech rozvášněných bylo mi tak milo!
Kohout zapěl do třetice, pak se rozednilo.
Ranní slunce ozářilo celý dvůr i s námi,
však též děva nevěrnice s nocí zmizela mi.
Vztek mne schvátil. Vlasy rval jsem s hlavy usoužený,
litoval jsem přetvářky své, klel na zrádné ženy.
Pravdu měli otci církve, prohlásivše směle:
„Žena nečistá je bytost na duši i těle!“
Kdyby tady s muži v spolku ženské plémě žilo,
brzy by se milé nebe v peklo proměnilo.
Poněvadž tu pohlaví to žije odděleně,
proto jenom život věčný nemůž’ ztratit v ceně!“
– – – – – – – – – –
*
Jak bublina z mýdla křehká zmizel sen můj skvělý.
Z poesie spad jsem v prosu, procit – na posteli!
35
PŘÍHODA STŘEDOVĚKÁ
Byl kdysi jednou dávno biskup jeden,
jenž v listy kronik vepsán jménem zlatě.
O jeho lásce k Bohu epos spředen
byl nejeden. A věru vrchovatě
si nesmrtnosti zasloužil ten kníže!
Já s činy jeho seznámím vás blíže.
V mládí byl rekem, jakých málo v zemi,
zvlášť v přízni žen byl zapsán přede všemi.
Měl mnohé rád a mnohé rády jeho,
však z mnoha lásky pošlo mnoho zlého.
Láskami zhnusen, vypravil se z domu
na Saraceny kruté. Bůh chtěl tomu!
Po letech do vlasti se vrátil rodné,
co poustevník žil v lese od dne do dne.
Kol hábitu si ovazoval žíně,
kořínky jed’ a v modlitbě žil líně.
Dobrácká laň ho mlékem napájela,
život mu prchal jak idylla stkvělá.
Však v světě nic netrvá nekonečně:
též on být nemoh poustevníkem věčně.
Biskupem stal se pro své ctnosti ryzí,
jež dosvědčili poutníkové cizí.
(Těm zbloudivším ukázal cestu z lesa,
zrak zbožný upíraje na nebesa.)
Však dobré bydlo pálívá prý lidi.
Na přísloví to příklad se tu vidí!
Náš biskup upad do starých zas hříchů,
zas chutnal krve žen, jich krotil pýchu.
36
Jak za mlada pil zas rtů jejich víno
a v službě Bohu zas mu bylo líno.
Žil vesele. Žen vnadných měkká těla
mu život sladila, však ve štít čela
mu zvolna hloubily se vrásek řady,
a kudy chodil, pokašlával všady.
Tu na svého zas rozpomněl se Boha,
jenž místo dobra rozkošnictví mnohá
u něho viděl. Počal se ho báti,
i rozhodl se na pokání dáti.
Vzal ornát si a berlu, mitru svoji
a v lese leh’ si v trní uschlých chvojí.
(Proč oblekl se zrovna podle ritu,
v kronikách starých známky není kmitu).kmitu.)
A v trní zemřel. Kněží řada milá
za svatého jej za to prohlásila.
KONIÁŠ
Ďábel jede, ďábel jede
a s ním celý pluk!
Slyš, jak pod koni zem duní,
chví se večer nevolunnínovolunní,
vyrůstá ryk a hluk!
S koně slezl černý mrzout
v kápi na hlavě,
zahalen jak pekla kníže,
pěšky spěje ke vsi blíže.
Děs v té postavě!
37
Hledí jak kostlivec bledý,
tvář má jako led;
poděsil už všechny děti,
věru, jakby na koštěti
ďas vlét v jejich střed.
Zastavil se černý vůdce
tiše jako stín.
Vyřkl cos a jeho chlapi
do útulných chalup kvapí,
– všemu klidu zhyn!
Prohlížejí truhly, skříně,
nic v tom dobrého.
Zuří jako četa vrahů,
zbraně řinčí o podlahu,
– chraň Bůh od zlého!
Všechno šatstvo přeházeli
s líce na ruby,
prošťourali celou vísku,
hrabali se v hlíně, v písku,
vlezli v otruby.
Docela i v komín vklouzli,
z něj pak na střechu;
smáli se jim hospodáři,
zříce, jak se hořce tváří
v slepic pelechu.
38
Černý vůdce suše velí:
„Hledejte jen dál!“ –
Zuřivě jak plémě dračí
žoldnéři teď v sklepy kvačí,
každý se jim smál.
Po chvilce se jeden vrátil
– úsměv na líci.
„Hle, zde zase náruč blínu,
český lid jež vede k zhynu,
– stavme hranici!“
Bledou tváří kostrounovou
úšklebek se mih.
„Dík! – Má leb vždy dobře tuší!“
Druhý vojín plnou nůši
v tom již nese knih.
Úžasu se šepot zdvihl:
„Ach, Koniáš, – kněz! –
Jak se na ty svazky řítí,
až mu oči ostře svítí,
jak by kost chňap pes!“
Cosi jako červánků záře
šlehlo vesnicí.
Vojáci jak čerti v pekle
dmýchají do ohňů vztekle
v roští hranici.
39
Žlutě, rudě, fialově
září plameny.
Koniáš v ně knihy vrhá,
listy jejich rve a trhá
jako zmámený.
Pobledly starochům tváře,
stěží dusí vztek.
„Zasloužil by, lotr klatý,
by se jak Hus, Mistr svatý,
sám v tom ohni pek!“
Shořely už všechny spisy,
jedna bible jen
zkázou dosud nedotčena
skáče na ohni a sténá.
„I ta musí v plen!
K ohni více přitlačte ji,
než se rozboří
narovnané dříví v plamu!“
Vykonáno.....
„Zda se klamu?
Kniha nehoří!?“
Bible kvapně přeskakuje
v plamen z plamene,
opírá se ohně síle,
jakby její desky bílé
byly kamenné.
40
Koniáš vzal knihu z ohně.
„To by v tom byl ďas!“
Na nápis se v bibli dívá,
ruka se mu pozachvívá,
celý se roztřás....
S hrůzou pustil knihu na zem,
na kůň rychle vsed,
a hned za ním jeho chlapi
na své oře skočit kvapí,
– zpět se dali v let.
S koněm Koniáš se vrátiv
v noci z vesnice,
hrozně na loži se svíjel.
Od chvíle, kdy domů přijel,
rve jej zimnice.
Před očima nápis bible
skáče mu, jejž čet:
„Slovo pravdy nepomine,
dříve souš i moře zhyne,
dřív zanikne svět!
Knihu tuto v bázni boží
opsal z Husi Jan,
poznámky své k písmu čině.“
V nemoci Koniáš hyne
vidinami štván.
41
Uzdraviv se krutý palič
a nepřítel knih,
nehledal kacířské spisy,
neničil jich víc jak kdysi,
nevšímal si jich.
V POHORSKÉ KRČMĚ
Slunce již zašlo, červánky jen září
na hoře nad vesnicí strmící.
V hospodě sešli tatíci se staří
a každý poručil si sklenici.
Zavřeli síňku. („Stěny mají uši!“)
Pak špatné pivo chutě v hrdlo lijí,
a při tom každý tiše, na svou duši
tvrdí, že stojí proti dynastii....
ÚSPĚCH CIZINY
V rodišti mém čtyři truhláři
od mlada se spolu nesváří.
Pomlouvá Dolejše Hořejší:
„Ten fušer na chléb svůj vezdejší
věru si přikrádat musí!
Vždyť jeho práce se hnusí.
42
Když vezme dláto a kladivo,
vydlabe všecko jen na křivo,
hoblík se v ruce mu třese,
věru jsou hladší i křemeny,
které jsou v hromádky složeny
a vroubí silnici v lese!“
Dolejší mluvívá také tak,
začne-li kdo řeč o soku:
„Řemeslo své nezná ni za mák,
čert ví, co má ten chlap v oku!
Skříň-li kdy nějakou setmelí,
pisanské rovna je věži, –
a což těch viklavých postelí!
Ty bychom spočetli ztěží!ztěží!“
Truhláře Tomíčka hovor též
stejným se způsobem snuje:
Dolejší s Hořejším prý jsou spřež,
– jak lze, je očerňuje.
Pan Kozel, jiným být nechtěje,
než-li jsou předešlí muži,
téže se uchytil naděje,
stejně jak oni se tuží.
Pomlouvá Dolejše s Hořejším,
Tomíčka, kde může, špiní:
„Kdo z těch tří v práci je hbitějším,
těžko říc. Všichni jsou líní!“
43
Kdo by chtěl tvrdit, že vedlo se
truhlářům u nás kdy kale,
tomu se pozná už na nose,
pravdu že nedí, lže ale!
Neb, kdo se vdávali, ženili,
jinam pro nábytek psali.
Vždyť doma pořádný není-li,
hlupci jen by si jej brali!
***
Denně, když čítávám kritiky
o naší literatuře,
cizích knih odbyt že veliký,
chápu, i nám proč vždy hůře.
A ďas ví, proč jistá vzpomínka
ve hlavě vždycky mi vstane,
– truhláře přivede zlehýnka...
Takové srovnání plané!
ZAZDĚNÁ PRAVDA
I.
Krása – Dobro – Pravda, letem
rčeno, byla trojice,
milovaná celým světem;
prvá ovšem nejvíce.
V jednom kraji žily kdesi
v poetickém baráku,
44
vystavěném mezi lesy
bodrých, statných sedláků.
Žily s matkou: dokonalá
lidská naše Tradice
cepovala, šminkovala
jmenované dívčice.
Prvé dvě si oblékala
podle módních žurnálů,
závoje jim kupovala,
vodila je do bálů.
S třetí ale měla potíž,
ač ji stejně Ijubila;
tvrdohlavou byla totiž
dcerou Pravda rozmilá.
Rozmarně si umínila,
že se líčit nebude,
nahá chodila jak víla,
však prý matce nezbude!
Jednou jen na prosby, rady
oblékla si košili,
přikryla jí svoje vnady,
když ji sestry prosily.
Ihned však se zastyděla
a šla roucho odhodit.
„Čistý úběl mého těla
musí zůstat nepokryt!“
Na příkladě tom je vidět,
že chtěla být Popelkou.
Sestry začaly se stydět
za ni před svou veselkou.
45
Stalo se, jak v světě chodí
rok od roku napořád,
sestra Dobro že svou lodí
dostihla i doktorát.
Právník jakýs ujmul se jí,
rád prý měl ji nadmíru –
ukazuje činy její
za vzor vrahu, upíru.
Krása se zas zalíbila
malířovi nesmělci,
a Tradice zaslíbila
ji hned tomu umělci.
Tak se obě šťastně vdaly,
jenom Pravda nekalá,
jak dřív sestry předvídaly,
matce doma zůstala.
Nikdo hrubě nestál o ni,
všem byla moc divoká,
prudká jak pár dravých koní.
Oheň sálá od oka,
vlas jí hoří barvou mědi,
mědi čerstvě tepané,
slova její ostré jedy
jiným v duši kapané.
Někdy dobře naladěna
s Poesií chodila –
jedna druhé lepší žena.
„Ta by Štěstí rodila!“
Tak si vzdychl člověk mnohý,
jejž ovlád’ po Pravdě chtíč,
46
jak naň hlédla, však co nohy
stačily mu, pádil pryč.
Chvilku s Pravdou polaškovat,
ušlo by ještě tak tak,
na život se s ní však oddat,
to znamená hrozný mrak!
– – – – – – –
Pravda zatím uznávala
hořce, že už odkvétá,
nazdařbůh se proto dala
nahá na pout do světa.
II.
Pravou nohou vykročila,
přešla zemské hranice,
pak vesele poskočila.
(Na jezeru lodice
před jejím se octla zrakem,
za jezerem králův hrad.)
Rychle, jak v závodu s ptákem,
vplula k bráně do zahrad.
Rozčesala zlaté vlasy,
umáčené v jezeře.
Ach, zde mají rajské časy,
z oken voní večeře!
Z nádvoří je slyšet k vchodu
líbezný šum fontánu
s ptačím zpěvem v doprovodu.
– – – – – – –
47
Zabušila na bránu.
Po chvilce se otevřela
stará brána dokořán.
Pravda skorem oněměla,
neboť, ajta, pro pět ran,
klíčníka jí sám král dělá.
Činíc mu svou poklonu,
chudák Pravda za to měla,
teď že půjdou k salonu.
Je to král? Snad zrak ji šálí?
(Stejné zlaté čepice
„tři králové“ nosívali
od nich z jedné vesnice.)
Ach, již mluví: „Děvo smělá,
kdo jsi, co chceš v hradě mém?“
„Pravda jsem,“ odpověděla.
„V ochranu mne, prosím, vem!“
Zavrtěl král šedou hlavou,
vida její nahotu,
prs zastrčený kšticí žhavou.
„Ejhle drzou holotu!
V klidu jsme tu, holka, živi,
nevidím tě tady rád!
Co chceš u nás?“ dál se diví.
„Zvrátila bys starý řád!
Není pro tě místa tady,
nedobře nám tě tu mít.
Vpustit kozla do zahrady,
kam bychom se měli dít?“
– – – – – – –
48
V jinou říš se Pravda brala
slzavým tím údolím.
Hlad měla, div nežebrala.
– – – – – – –
Tma houstla nad okolím.
III.
Byla půlnoc. Říše spala.
Ulicí šli biřici,
v níž, bůhví, odkud se vzala,
sedí dívka truchlící.
Byli sice na mol zpiti,
ale bílý dívčí zjev
nedopustil dál jim jíti –
vzbouřila se v chlapech krev.
Stanuli jak zkoprnělí.
„Hrome, to je divadlo!divadlo!“
Co dělati, nevěděli.
Co„Co to dívku napadlo!?“
Konečně se jeden vzchopí,
v oči se jí podívá,
za rameno nahou chopí:
„Jsi ty ňáká Godiva?
S námi půjdeš, daremnice,
duše bludná, ubohá!
Jak jsi přišla do ulice,
to je, k čertu, u Boha!“
Pak se nahé uchopili
opilí ti biřici,
49
cestou kopali ji, bili,
vedouce ji k radnici.
K lavici ji přivázali
do radniční světnice,
drábi zatím burcovali
bubny svými ulice.
– – – – – – –
Ač noc byla a tma tmoucí,
město oživlo stem hlav,
„hanbu bídné děvce“ řvoucí
stohlavý spěl k radě dav.
Bubnování probudilo
všecky zemské proroky.
„Tohleto se podařilo!“
ječí zástup divoký.
IV.
Přišli popi, profesoři,
jiné moudré hlavice,
delegáti z konsistoří
horšili se velice.
Hladili si šedé brady,
vzájemně si vadili,
na konec se chytli rady,
by ji v žalář vsadili.
Tu kýs mudrc (pot mu tekl
přemýšlením po čele)
toto asi v radě řekl
basem vážným, ztemněle:
50
„Drazí páni, zákon nutká,
aby byla zavřena.
Horší je, než prostitutka:
chodí – jak je stvořena!!
Ale je v té věci háček!
Do vězení dáme ji,
náhle v noci chytrý ptáček
uzme nám ji potají.
Neboť, mám-li mluvit v próze,
aby rozuměl mi lid,
odvážlivec k symbiose
s námi spjal by ji. Což být
podle řádu našich dědů
můž to? Nuže, vidíte!
Tož poznáte ku posledu,
na plano že střílíte.
Já bych vám tu vstříc šel radou,
byste děvku pustili –“
potřásl svou šedou bradou,
„buď – nebo ji zazdili!“
Sešel s roster; hlomoz všude.
Obecenstva zmizel klid.
„Lepší druhá rada bude!“
sípe rozvášněný lid.
Ortel vyřčen. Zavoláni
byli ihned zedníci.
Trvalo až do svítánísvítání,
než zazdili hříšnici.
51
A byl konec. Duše vzletné
trápila ta příhoda,
děti též a nepříčetné.
Malá v Kosmu nehoda!
SPOLEČNÁ BOLEST
To jenom v cizích verších oceníme,
co sami žili jsme a trpěli,
o hloubce těch jen bolů nejlíp víme,
jež k našim srdcím dýkou zajely.
Těch pěvců hlasy vzbudí v naší duši
buď jásavou či hořkou ozvěnu,
kteří měli, jak mysl naše tuší,
nad týmiž žaly hlavu skloněnu.
K jich veršům jen tě společný žal pudí,
jak večer v lese, když se sešeří,
k hřbitovu cos nás žene, touha v hrudi,
jít nadýchat se doušky mateří.
EPILOG
NAD SVÝMI VERŠI
Když probírám se listy těmi,
ať čtu v nich pláč a žal, či smích,
ať cítím vůni vlastní krve
anebo květů třešňových,
52
mne nerozohní víc jich řádky,
sladkých a hořkých rýmů zvuk,
nevzbudí snů mých nesplněných
ni lásky mé bolestných muk...
To za mnou vše již mrtvo leží,
teď jinde zřím svůj nový cíl.
Ty verše zde jen hrobečky jsou:
na ten jsem růži položil,
na druhý hrstku fial zvadlých,
...třetí jsem minul docela.
Co na hřbitově? Z venku volá
mne žití hudba veselá!
53
OBSAH
ÚVODEM5
Sudičky7
Na prknech života9
Sonet oblomovský13
Kouzlo domova13
Procitnutí14
Večerní nálada15
Podzimní večer17
Touha17
Vánoce18
Nevěrná milá19
Causerie o večerní promenádě20
Diblík22
Diogenes23
Pohanská legenda24
Už tomu dávno...29
Nebeská episoda32
Příhoda středověká36
Koniáš37
V pohorské krčmě42
Úspěch ciziny42
Zazděná Pravda44
Společná bolest52
EPILOG: Nad svými verši52
E: av; 2005
[55]