KONIÁŠ
Ďábel jede, ďábel jede
a s ním celý pluk!
Slyš, jak pod koni zem duní,
chví se večer nevolunnínovolunní,
vyrůstá ryk a hluk!
S koně slezl černý mrzout
v kápi na hlavě,
zahalen jak pekla kníže,
pěšky spěje ke vsi blíže.
Děs v té postavě!
37
Hledí jak kostlivec bledý,
tvář má jako led;
poděsil už všechny děti,
věru, jakby na koštěti
ďas vlét v jejich střed.
Zastavil se černý vůdce
tiše jako stín.
Vyřkl cos a jeho chlapi
do útulných chalup kvapí,
– všemu klidu zhyn!
Prohlížejí truhly, skříně,
nic v tom dobrého.
Zuří jako četa vrahů,
zbraně řinčí o podlahu,
– chraň Bůh od zlého!
Všechno šatstvo přeházeli
s líce na ruby,
prošťourali celou vísku,
hrabali se v hlíně, v písku,
vlezli v otruby.
Docela i v komín vklouzli,
z něj pak na střechu;
smáli se jim hospodáři,
zříce, jak se hořce tváří
v slepic pelechu.
38
Černý vůdce suše velí:
„Hledejte jen dál!“ –
Zuřivě jak plémě dračí
žoldnéři teď v sklepy kvačí,
každý se jim smál.
Po chvilce se jeden vrátil
– úsměv na líci.
„Hle, zde zase náruč blínu,
český lid jež vede k zhynu,
– stavme hranici!“
Bledou tváří kostrounovou
úšklebek se mih.
„Dík! – Má leb vždy dobře tuší!“
Druhý vojín plnou nůši
v tom již nese knih.
Úžasu se šepot zdvihl:
„Ach, Koniáš, – kněz! –
Jak se na ty svazky řítí,
až mu oči ostře svítí,
jak by kost chňap pes!“
Cosi jako červánků záře
šlehlo vesnicí.
Vojáci jak čerti v pekle
dmýchají do ohňů vztekle
v roští hranici.
39
Žlutě, rudě, fialově
září plameny.
Koniáš v ně knihy vrhá,
listy jejich rve a trhá
jako zmámený.
Pobledly starochům tváře,
stěží dusí vztek.
„Zasloužil by, lotr klatý,
by se jak Hus, Mistr svatý,
sám v tom ohni pek!“
Shořely už všechny spisy,
jedna bible jen
zkázou dosud nedotčena
skáče na ohni a sténá.
„I ta musí v plen!
K ohni více přitlačte ji,
než se rozboří
narovnané dříví v plamu!“
Vykonáno.....
„Zda se klamu?
Kniha nehoří!?“
Bible kvapně přeskakuje
v plamen z plamene,
opírá se ohně síle,
jakby její desky bílé
byly kamenné.
40
Koniáš vzal knihu z ohně.
„To by v tom byl ďas!“
Na nápis se v bibli dívá,
ruka se mu pozachvívá,
celý se roztřás....
S hrůzou pustil knihu na zem,
na kůň rychle vsed,
a hned za ním jeho chlapi
na své oře skočit kvapí,
– zpět se dali v let.
S koněm Koniáš se vrátiv
v noci z vesnice,
hrozně na loži se svíjel.
Od chvíle, kdy domů přijel,
rve jej zimnice.
Před očima nápis bible
skáče mu, jejž čet:
„Slovo pravdy nepomine,
dříve souš i moře zhyne,
dřív zanikne svět!
Knihu tuto v bázni boží
opsal z Husi Jan,
poznámky své k písmu čině.“
V nemoci Koniáš hyne
vidinami štván.
41
Uzdraviv se krutý palič
a nepřítel knih,
nehledal kacířské spisy,
neničil jich víc jak kdysi,
nevšímal si jich.