DIOGENES

DIOGENES
Je nejmilejší mi z všech oněch Řeků, co poznal jsem jich ze starého věku. On jediný jen doved trpké žití humoru kořením si zpříjemniti. Žil z mála sic, však blaženě jak děcko, a zásadu měl: nic a nic je všecko. Za nocí hvězdných i těch, v nichž hrom řádí, spal stejně šťasten v dřevěné své kádi. Za snahy své pak odměnu bral skvělou: jen nulu chtěl a obdržel ji celou. Kdys mladíci se uradili jaří, že jednu noc Diogenovi zmaří, a proto záhy večer za soumraku, když stařec nalovit šel v řeku raků, kams zanesli mu vetchou jeho kádi, těšíce se, jak přijda, zadovádí. Dobře ji skryli do bezpečné skrýše a do města se navrátili tiše. * * * Nazítří slunce když vzbudilo květy, Diogenovi spěli ve ústrety. 23 Z nich nejsmělejší (Hermův byl to šibal – a při humoru – v noci milou líbal –) se dovolil mudrce otázati: „Jak ráčil jsi se, mistře, povyspati?“ – „Ó přistup blíž, bys žehnání mé slyšel, žes na nápad – káď odstraniti – přišel! – Je pro zlost moji nástraha tvá malá. Víc nelehnu v káď, jež mne tlačívala. Sám přesvědčils mne, že jí nutně k spánku potřeba není. Chladivého vánku,vánku když šept se snese pryskyřičné vůně, spí slaději se v stinném háje lůně!“ Poznali, že byl výsměch jejich náhlýnáhlý, a s dlouhým nosem od mudrce táhli. A Diogen dál s filosofa klidem žil sluncem šťasten na vzdor hloupým lidem.