Je nejmilejší mi z všech oněch Řeků,
co poznal jsem jich ze starého věku.
On jediný jen doved trpké žití
humoru kořením si zpříjemniti.
Žil z mála sic, však blaženě jak děcko,
a zásadu měl: nic a nic je všecko.
Za nocí hvězdných i těch, v nichž hrom řádí,
spal stejně šťasten v dřevěné své kádi.
Za snahy své pak odměnu bral skvělou:
jen nulu chtěl a obdržel ji celou.
Kdys mladíci se uradili jaří,
že jednu noc Diogenovi zmaří,
a proto záhy večer za soumraku,
když stařec nalovit šel v řeku raků,
kams zanesli mu vetchou jeho kádi,
těšíce se, jak přijda, zadovádí.
Dobře ji skryli do bezpečné skrýše
a do města se navrátili tiše.
Nazítří slunce když vzbudilo květy,
Diogenovi spěli ve ústrety.
Z nich nejsmělejší (Hermův byl to šibal –
a při humoru – v noci milou líbal –)
se dovolil mudrce otázati:
„Jak ráčil jsi se, mistře, povyspati?“ –
„Ó přistup blíž, bys žehnání mé slyšel,
žes na nápad – káď odstraniti – přišel! –
Je pro zlost moji nástraha tvá malá.
Víc nelehnu v káď, jež mne tlačívala.
Sám přesvědčils mne, že jí nutně k spánku
potřeba není. Chladivého vánku
když šept se snese pryskyřičné vůně,
spí slaději se v stinném háje lůně!“
Poznali, že byl výsměch jejich náhlý,
a s dlouhým nosem od mudrce táhli.
A Diogen dál s filosofa klidem
žil sluncem šťasten na vzdor hloupým lidem.