KOUZLO DOMOVA

Petr Fingal

KOUZLO DOMOVA
Jak mám zde všecko rád! Les, louky, táhlá pole v přerůzných tonech svěží zeleně, zpěv ptactva, nesoucí se nadšeně diskretní allejí i přes vršiny holé. Vše staré, známé tak. Ten kostelíček s věží, jenž pozdravem mi kývá na stráni, – v něm denně zvonívá se klekání a stará Kůlová jej ve dne v noci střeží. 13 I starý splav mám rád, jenž teskným rythmem hučí a vábí k sobě v noci rusalky; zpěv jejich bývá slyšet do dálky s řehotem vodníka, když utonulé mučí. A vrba stařičká prý ve tmě oživuje, pohádek šepotajíc tisíce, co kouzlaplné světlo měsíce v průvodu hvězdném po obloze pluje. Vzpomínka na mladost za vzpomínkou zde plyne. Zákoutí to nelze nemíti rád. Však srdce sobě neustává přát: jen lidi kéž je zřít v tom rodném kraji jiné!