SUDIČKY

SUDIČKY LYRICKÁ POHÁDKA
Když jsem v tom údolí slzavém poprvé otevřel oči, nahá mi záda mráz přeběhl. Koho to duše má zočí? Sudiček stála tu trojice, mladičká, prostřední, stará. Mladičká nití svaz roztáčí, v tanci vlas vzduchem jí hárá. Čiperná byla to blondýnka. Ač jsem byl nemluvné kotě, tak rád bych, věřte, byl zlehýnka zulíbal rety té slotě! Že jsem byl teprve v plenčičkách, tenkrát jsem vztekal se lítě. Alespoň křikem jsem zadržet chtěl drahé u sebe dítě. [7] Ručky své po ní jsem vztahoval, ona však, bohužel, zdání neměla, rozpusta mladičká, lásky sten že je v mém štkání. V klubíčko nítě dál točila, občas jím házíc do výše, když pak hry nabažila se, družce je podala tiše. Sudička druhá nit změřila, potřásla moudrou svou hlavou nad družky rozmarem prchnuvším – blondýnky se kšticí plavou. Pak klubko hodila do koutka a vzala strakaté nitky: červené byly i zelené i jiné, nu krátce – zbytky. Kousky to všelikých klubíček, značný byl barev jich počet: modré i bílé a žlutavé, – kdo pak by ihned je spočet: V směsici jala se probírat, vázala kousky ty k sobě. Jaký to života pestrý běh budeš mít, přešťastné robě! 8 V klubíčko smotavši směsici všech oněch strakatých nití, třetí je podala sudičce, délku by určila žití. Co třetí dělala sudička, v nočním jsem nepoznal šeru. Spánek se snesl mi na víčka. Nelituji však věru.