ZAZDĚNÁ PRAVDA
I.
Krása – Dobro – Pravda, letem
rčeno, byla trojice,
milovaná celým světem;
prvá ovšem nejvíce.
V jednom kraji žily kdesi
v poetickém baráku,
44
vystavěném mezi lesy
bodrých, statných sedláků.
Žily s matkou: dokonalá
lidská naše Tradice
cepovala, šminkovala
jmenované dívčice.
Prvé dvě si oblékala
podle módních žurnálů,
závoje jim kupovala,
vodila je do bálů.
S třetí ale měla potíž,
ač ji stejně Ijubila;
tvrdohlavou byla totiž
dcerou Pravda rozmilá.
Rozmarně si umínila,
že se líčit nebude,
nahá chodila jak víla,
však prý matce nezbude!
Jednou jen na prosby, rady
oblékla si košili,
přikryla jí svoje vnady,
když ji sestry prosily.
Ihned však se zastyděla
a šla roucho odhodit.
„Čistý úběl mého těla
musí zůstat nepokryt!“
Na příkladě tom je vidět,
že chtěla být Popelkou.
Sestry začaly se stydět
za ni před svou veselkou.
45
Stalo se, jak v světě chodí
rok od roku napořád,
sestra Dobro že svou lodí
dostihla i doktorát.
Právník jakýs ujmul se jí,
rád prý měl ji nadmíru –
ukazuje činy její
za vzor vrahu, upíru.
Krása se zas zalíbila
malířovi nesmělci,
a Tradice zaslíbila
ji hned tomu umělci.
Tak se obě šťastně vdaly,
jenom Pravda nekalá,
jak dřív sestry předvídaly,
matce doma zůstala.
Nikdo hrubě nestál o ni,
všem byla moc divoká,
prudká jak pár dravých koní.
Oheň sálá od oka,
vlas jí hoří barvou mědi,
mědi čerstvě tepané,
slova její ostré jedy
jiným v duši kapané.
Někdy dobře naladěna
s Poesií chodila –
jedna druhé lepší žena.
„Ta by Štěstí rodila!“
Tak si vzdychl člověk mnohý,
jejž ovlád’ po Pravdě chtíč,
46
jak naň hlédla, však co nohy
stačily mu, pádil pryč.
Chvilku s Pravdou polaškovat,
ušlo by ještě tak tak,
na život se s ní však oddat,
to znamená hrozný mrak!
– – – – – – –
Pravda zatím uznávala
hořce, že už odkvétá,
nazdařbůh se proto dala
nahá na pout do světa.
II.
Pravou nohou vykročila,
přešla zemské hranice,
pak vesele poskočila.
(Na jezeru lodice
před jejím se octla zrakem,
za jezerem králův hrad.)
Rychle, jak v závodu s ptákem,
vplula k bráně do zahrad.
Rozčesala zlaté vlasy,
umáčené v jezeře.
Ach, zde mají rajské časy,
z oken voní večeře!
Z nádvoří je slyšet k vchodu
líbezný šum fontánu
s ptačím zpěvem v doprovodu.
– – – – – – –
47
Zabušila na bránu.
Po chvilce se otevřela
stará brána dokořán.
Pravda skorem oněměla,
neboť, ajta, pro pět ran,
klíčníka jí sám král dělá.
Činíc mu svou poklonu,
chudák Pravda za to měla,
teď že půjdou k salonu.
Je to král? Snad zrak ji šálí?
(Stejné zlaté čepice
„tři králové“ nosívali
od nich z jedné vesnice.)
Ach, již mluví: „Děvo smělá,
kdo jsi, co chceš v hradě mém?“
„Pravda jsem,“ odpověděla.
„V ochranu mne, prosím, vem!“
Zavrtěl král šedou hlavou,
vida její nahotu,
prs zastrčený kšticí žhavou.
„Ejhle drzou holotu!
V klidu jsme tu, holka, živi,
nevidím tě tady rád!
Co chceš u nás?“ dál se diví.
„Zvrátila bys starý řád!
Není pro tě místa tady,
nedobře nám tě tu mít.
Vpustit kozla do zahrady,
kam bychom se měli dít?“
– – – – – – –
48
V jinou říš se Pravda brala
slzavým tím údolím.
Hlad měla, div nežebrala.
– – – – – – –
Tma houstla nad okolím.
III.
Byla půlnoc. Říše spala.
Ulicí šli biřici,
v níž, bůhví, odkud se vzala,
sedí dívka truchlící.
Byli sice na mol zpiti,
ale bílý dívčí zjev
nedopustil dál jim jíti –
vzbouřila se v chlapech krev.
Stanuli jak zkoprnělí.
„Hrome, to je divadlo!divadlo!“
Co dělati, nevěděli.
Co„Co to dívku napadlo!?“
Konečně se jeden vzchopí,
v oči se jí podívá,
za rameno nahou chopí:
„Jsi ty ňáká Godiva?
S námi půjdeš, daremnice,
duše bludná, ubohá!
Jak jsi přišla do ulice,
to je, k čertu, u Boha!“
Pak se nahé uchopili
opilí ti biřici,
49
cestou kopali ji, bili,
vedouce ji k radnici.
K lavici ji přivázali
do radniční světnice,
drábi zatím burcovali
bubny svými ulice.
– – – – – – –
Ač noc byla a tma tmoucí,
město oživlo stem hlav,
„hanbu bídné děvce“ řvoucí
stohlavý spěl k radě dav.
Bubnování probudilo
všecky zemské proroky.
„Tohleto se podařilo!“
ječí zástup divoký.
IV.
Přišli popi, profesoři,
jiné moudré hlavice,
delegáti z konsistoří
horšili se velice.
Hladili si šedé brady,
vzájemně si vadili,
na konec se chytli rady,
by ji v žalář vsadili.
Tu kýs mudrc (pot mu tekl
přemýšlením po čele)
toto asi v radě řekl
basem vážným, ztemněle:
50
„Drazí páni, zákon nutká,
aby byla zavřena.
Horší je, než prostitutka:
chodí – jak je stvořena!!
Ale je v té věci háček!
Do vězení dáme ji,
náhle v noci chytrý ptáček
uzme nám ji potají.
Neboť, mám-li mluvit v próze,
aby rozuměl mi lid,
odvážlivec k symbiose
s námi spjal by ji. Což být
podle řádu našich dědů
můž to? Nuže, vidíte!
Tož poznáte ku posledu,
na plano že střílíte.
Já bych vám tu vstříc šel radou,
byste děvku pustili –“
potřásl svou šedou bradou,
„buď – nebo ji zazdili!“
Sešel s roster; hlomoz všude.
Obecenstva zmizel klid.
„Lepší druhá rada bude!“
sípe rozvášněný lid.
Ortel vyřčen. Zavoláni
byli ihned zedníci.
Trvalo až do svítánísvítání,
než zazdili hříšnici.
51
A byl konec. Duše vzletné
trápila ta příhoda,
děti též a nepříčetné.
Malá v Kosmu nehoda!