Dva dni před každými svátky,
než nastane Boží Hod,
smejčí drobní andílkové
celé nebe o závod.
Pavučiny šedých mraků
odstraňují z blankytu,
vynášejí lesklé hvězdy
ze všech rajských úkrytů
a věsí je k oněm hvězdám,
jež celý rok svítily,
by o svátcích září svojí
dodaly jim posily.
Ti pak, kdo na božím světě
muzikanty bývali,
a dámy, jež u opery
za živa kdys zpívaly,
do ruky vzít musí noty
a cvičit slavnostní sbor,
který řídí sám král David,
slavný nebes regenschor.
Pouze oni literáti,
kteří psali satyry
a všemu se pošklebují,
neznajíce manýry,
mohou, aby od jich kritik
měli hudebníci klid,
mezitím, co zkouška trvá,
jít své vlasti navštívit.
A tak loni před Vánoci,
když byl v nebi šum a ruch,
Nerudova ducha vybíd’
k procházce Havlíčkův duch.
Do Čech rovnou na zem slétli,
a že měli lidský šat,
nebylo lze ty dva duchy
od živoucích rozeznat.
Zašli spolu do kavárny,
pročítali žurnály. –
Dí Neruda k Havlíčkovi:
„Dokud budou annály
české vlasti trvat v světě,
bude jméno tvoje žít.
Teď i pomník budeš míti.
Karle, můžeš více chtít?“
Borovský svou tváří škubl:
„Zde mi, věř, přestává vtip.
Za mých časů špatně bylo,
nevím však, je-li dnes líp.
Vím: zásady, jež jsem hlásal,
příval času nezhubí,
proč však berou všechny strany
jméno mé si do huby?
Jeden denník hádá, co bych
druhému řek’, kdybych vstal,
ten zas tvrdí, že bych jinak
než on věru nejednal.
Strany modré, černé, žluté,
agrárníci, páteři,
muži s rovným křížem v zádech
i lidé bez páteří,
zkrátka, kde jaká už strana,
politika celičká
její vězí v tom, že soku
cituje mne, Havlíčka!
Kdyby každý řídil se však
sám dle toho, co jsem psal,
věř mi, pak bych ctitele své
na prstech svých spočítal...
Teď mi pomník budou stavět...
To zas bude povyku!
Z každé strany bude o mně
mluvit chtít pět řečníků.
A já na ten poprask budu
s monumentu muset zřít.
S dutkami kéž v ruce směl bych
živý se tam postavit!“
Zaplatili kávu, vyšli.
Na ulici bílý sníh
zachycovat začal se jim
na huňatých kabátcích.
„Jene, zdá se mi tu chladno.
V srdcích led a venku mráz.
Není nám tu chodit radno,
vraťme se do nebe zas!“
A když v nebes bránu vešli:
„Co to slyším? Jene, stůj!“
na druha Havlíček zvolal.
Vstříc zní jim: „Kde domov můj?“
„Ne, tu píseň nehrajte nám!
Tyle, ty snad promineš?
Věř: že jsou dnes Čechy rájem,
přesvědčen jsem, že je lež!
Šarlatáni dělají tam
veřejné dnes mínění
a těch hloupých frasí v tisku!
Hoši, – to je k zbláznění!
Pravdu, přímost, rozum zkrátka
z politiky vyštvali;
farisejci křičí tam dnes
vítězně své: „Halali!“
A ti dobří drobní lidé
noviny své hltají,
na své pokrytecké vůdce
dopustiti nedají....
Až zas staré české ctnosti
ožijí v mé otčině,
prosím, hrajte do sytosti:
„Kde domov můj?“ jedině!
Dnes však, páni nebes hudci,
uvěřte mi do slova,
nechtěl bych se z nebe vrátit
do českého domova!“