Pukrle dělám, slavné shromáždění –
jsem pozván, abych – šlakovitá věc –
ve vašich srdcích našel, co tam není:
zář dobra... Prosím, beru za zvonec.
Jest jedna zem – nu, již se usmíváte,
vědouce, že je zemí mnohem víc –
kde hoří květy, svítí slunce zlaté
a hvězdy planou září voskovic.
Dým kadidla tam jako v kathedrále
k nebeské klenbě stoupá den co den
a věčné hymny zvučí k věčné chvále
za kraj, jenž dosti lidem úroden.
V té vzorné zemi docílili toho,
že zavedli v ní „říšský pořádek“,
nepije, nejí, nespí nikdo mnoho,
je cizí závist a je cizím vztek.
Pražádné chrámy, fary, residence,
ministrů není, není říšských rad,
biskupů není, králů, diference
národní, božské nelze vyvolat.
Zloději nejsou, ani prostituce,
jeptišek není, ani žalářů,
smí každý v zemi té mít čisté ruce
k modlitbám u rodinných oltářů.
Žurnály zašly bez otázky vodní,
bez voleb, schůzí, sportů, divadel,
nevíří nikde známé proudy spodní,
k zvednutí slávy, k potopení těl.
Malíři nejsou – země svěží krása
„obrazem všeobecným“ zvána jest
a s nimi zašla mecenášská chasa
a tak i doba veličin a hvězd.
Nepíše nikdo veršů v této zemi
a každý zná jen „báseň života“,
jež nade všemi mává perutěmi
a v slujích hřímá hlasem Kyklopa.
Protekce není, pletek zákulisních,
bankéři nejsou, ani podvody,
chuďasů není, ani pánů přísných,
kde nejsou vlastenecké závody.
Tenorů krise nemá v zemi místa,
ba ani vláda dramatických div,
dost existence každého je jista,
kdo kotrmelců není žádostiv.
Korrupce není, každý chce žít v míru,
ba zrušeny jsou třídy dietní,
schopnostem jen dá každý mzdu i víru
a nikdo není zlý a devotní.
Je všude krásně, na vše slunce padá,
jsou všude květy, háje, údolí –
jednoho muže jen má žena ráda
a šťasten může býti kdokoli.
V pořádné zemi nic špatného není –
v té vzorné zemi jistě setrvám,
až najdu ji, přeslavné shromáždění
– neb dosud nevím o té zemi sám.