Buď vítán, Drtino, můj věrný bojci!
Po vlastech českých roznášels mou slávu,
jsa placen státem z fondu pro extense,
a dokazovals jasně mému lidu,
že naše zem je příliš nepatrná,
než aby na ní mohlo hrát se drama,
v němž vystoupil by sám Bůh Vykupitel –
neb větší rohlík musí být i lepší
a větší planeta musí hrát větší roli.
Tys vyložil to tónem kazatelským,
že posluchači mněli se být v chrámě
a řekli potom: Je to zbožný člověk!
Jak hodný musí býti jeho mistr!
Zvěst přinášíš mi věru znamenitou,
že presidentem české republiky
jsem zvolen od čtenářů Horké „Stopy“.
Leč, milý brachu, k tomu třeba peněz!
Bez peněz těžko vládnout v říši Švihy,
i Herben s Macharem jen za peníze hrají.
Než Vilém z Wiedu táh do Albánie,
dva miliony napřed vypůjčil si!
Mně hnusí se už hnízdo, jež zvem Praha,
a nejraděj bych zapakoval kufry,
leč k cestování, brachu, třeba peněz!
Německá vláda zklamala mě zcela.
Jak odměnila nesmírné mé služby?
Jen pověz, co jsem všechno činil pro ni!
Já obra českého jsem uved v zmatek,
já Samsonovi ostříhal jsem vlasy,
ba víc, já jedem zlomil jeho sílu!
Měl v srdci víru, minulost svou velkou
a v očích ideál, své státní právo.
A všechno toto rozmetal jsem v hadry!
Denis mě nazval „vybíračem kosů“
a pravdu řek: Já české kosy vybral
a havrany jsem v Čechy pustil krákat.
Já rozsápal ty blanky starých písem,
jež ve Králové Dvoře našel Hanka,
a rozfouk’ sen o kráse starých Čechů,
jak ropucha zdroj poesie zaleh’.
Já roztrhal ty staré pergameny,
z nichž národ hájil korunní svá práva.
Jen stále korunu tu viděl zářit
a za tou metou všechny síly sbíral
v boj vítězný. Já ideál ten rozbil
a sved’ lid k reálnímu hašteření.
A aby hříčkou byl jen v prstech vrahů,
já podryl základ všechněch velkých činů:
tu víru v Boha. Já jsem učil mládež,
jež pro moudrost k mým hrnula se nohám,
ne Bohu věřit, ale vždy jej hledat,
a nikdy nenalézat... Samson leží,
leč zpupná Vídeň necení mých služeb
a pořád ještě nepakuju kufrů.
Čekal jsem tedy spásy z jiné strany:
Od Israele, s nímž je Zlaté tele.
I obřezal jsem uši své a rozum
a Hilsnera jsem vytahoval z bláta.
Ty upomínky tíží, duši unavují!
Bojů jsem prodělal jak starý hejtman,
však tento boj mne nejvíce stál krve.
Do práv jsem fušoval i mediciny,
Anežku Hrůzovu jsem zrobil z hadrů,
na hřbetě nosil model po pokoji
a studoval jsem strangulační rýhu,
při čemž mi Dr. Bulova byl rádcem,
do Polně jezdil jsem jak tajný agent
a platil jsem si řadu detektivů
(kdo prstem hnul, hned ruku natahoval).
Bych židovského lotra vysvobodil,
jsem matku zavražděné nařkl z vraždy
a bratra chtěl jsem dostat do vězení!
Je pravda, zcela nepodařilo se,
porotou dvakrát odsouzen byl Hilsner,
však morálního vítězství jsem dobyl
a sladký plod mé práce jedl Bejlis!
Tisk pokrokový zkrotil jsem jak hada,
už syčí: „Není rituální vraždy!
Kdo myslí jinak, není pokrokový!
Toť pověra, že žid by mohl vraždit!“
Tu píseň zpívají už všeci vrabci –
a to jest dílo mé a mojich žáků!
Leč odměna za obrovskou tu práci?
Ó Israeli! I tys nevděčníkem!
Já hledal pomoci – ne v Praze tupé –
ve Vídni, v cizině, a přišla – skrovná.
I tyto vzpomínky jsou trpké, trpké...
Já tehdy jmenován byl českým Zolou.
Ten dostal zlato, já však jenom sliby.
Jednoho dne jsem dostal expres dopis:
To spisovatel český (s křivým nosem)
mi oznamoval, že se tvoří výbor,
v němž zasedají křesťané a židé
a chystají mi čestný dar. Co říkám?
Já odpověděl na to velmi chutně,
že nebojím se žádných čestných peněz,
že dovedu je dobře komandovat.
A z jiné strany zaslechl jsem s plesem,
že bude sto až dvě stě tisíc zlatých.
Já pravil hned, že udělám tři stánky:
Tož Macharovi, Herbenovi, Sobě.
A zapakuju kufry. Vale, Praho!
Leč, za čas přišlo psaní (už ne expres),
že značná suma už je pohromadě,
leč lidé bohatší se bojí dávat –
a konečně, že – plán je odložen!
Co s penězi se stalo, podnes nevím.
(Snad uloženy pro sirotky v Mostě.)
A tak je Machar posud u Rotschilda,
a Herben posud v Čase dělá kata,
utíná ruce u samého ucha,
a já tu sedím posud na svém kufře....
Ó Praho prokletá! Ó moje fatum!
Leč brzo přišel pokyn makavější.
Zaklepal u mne mladší právník pražský
(jméno jsem zapomněl, však podle nosu
jsem poznal, že byl kdys mým posluchačem)
a nabízel dar čestný českých židů,
však žádal do „Času“ dva redaktory..
To byla urážka! Což mohou židé
líp hájit zájmy židů než my v „Čase“?
A mimo to, co vlastně nabízeli?
Jen čtyriašedesát tisíc zlatých...
Má úcta pane, zdrávi vzkazovali!
Tu třeba více! Jenom napjat síly
a nespouštět, když nemůžete přidat!
Prch někam na poušť, nevrátil se více.
Než, dobrých věcí bývá do třetice.
Před dvěma lety deputace židů
se dostavila k bratru Macharovi
a hlásila dar k mému jubileu.
On poradil jim, počkat k Ježíškovi.
Já řek mu hned, na JEHO poručení,
že Ježíšek nic nepřinese jistě.
A měl jsem pravdu. Bohužel. Jak vždycky.
Ó Drtino, já končím s nechutí!
Já nevěřím už v počeštění židů.
Ó škoda času, práce, lží a špíny!
Ó barbarství! Ó hrozné vzpomínky!
Ó jaký vztek mám na ty novináře,
již myslí, že jsem dostal tolik peněz!
Ó provazy! a mrskat kupce z chrámu!
Jdi k Horkému a rci, že nepřijímám
to presidentství české republiky,
že čestných darů jsem už po krk syt!
Já jinou cestou získám cti a zlata:
Podkopu Rusko v novém velkém díle,
jež německy též pro židy jsem vydal,
v něm dokazuji mravnost revoluce!
Ej, baťuško, ty pocítíš mou sílu!
A v Čechách zatím hájím bratra Švihu.
Uf! Paštika mě tlačí v žaludku.
Toho mi bratr Klofáč nadrobil...