ČESKÝ DIOCLETIAN

ČESKÝ DIOCLETIAN čili: „Ty židovské peníze“. (Viz feuilleton „Času“od T.G. M. ze dne 4. III. 1914.)
Buď vítán, Drtino, můj věrný bojci! Po vlastech českých roznášels mou slávu, jsa placen státem z fondu pro extense, a dokazovals jasně mému lidu, že naše zem je příliš nepatrná, než aby na ní mohlo hrát se drama, v němž vystoupil by sám Bůh Vykupitel – neb větší rohlík musí být i lepší a větší planeta musí hrát větší roli. Tys vyložil to tónem kazatelským, že posluchači mněli se být v chrámě a řekli potom: Je to zbožný člověk! Jak hodný musí býti jeho mistr! Zvěst přinášíš mi věru znamenitou, že presidentem české republiky jsem zvolen od čtenářů Horké „Stopy“. Leč, milý brachu, k tomu třeba peněz! Bez peněz těžko vládnout v říši Švihy, i Herben s Macharem jen za peníze hrají. Než Vilém z Wiedu táh do Albánie, dva miliony napřed vypůjčil si! Mně hnusí se už hnízdo, jež zvem Praha, a nejraděj bych zapakoval kufry, leč k cestování, brachu, třeba peněz! 156 Německá vláda zklamala mě zcela. Jak odměnila nesmírné mé služby? Jen pověz, co jsem všechno činil pro ni! Já obra českého jsem uved v zmatek, já Samsonovi ostříhal jsem vlasy, ba víc, já jedem zlomil jeho sílu! Měl v srdci víru, minulost svou velkou a v očích ideál, své státní právo. A všechno toto rozmetal jsem v hadry! Denis mě nazval „vybíračem kosů“ a pravdu řek: Já české kosy vybral a havrany jsem v Čechy pustil krákat. Já rozsápal ty blanky starých písem, jež ve Králové Dvoře našel Hanka, a rozfouk’ sen o kráse starých Čechů, jak ropucha zdroj poesie zaleh’. Já roztrhal ty staré pergameny, z nichž národ hájil korunní svá práva. Jen stále korunu tu viděl zářit a za tou metou všechny síly sbíral v boj vítězný. Já ideál ten rozbil a sved’ lid k reálnímu hašteření. A aby hříčkou byl jen v prstech vrahů, já podryl základ všechněch velkých činů: tu víru v Boha. Já jsem učil mládež, jež pro moudrost k mým hrnula se nohám, ne Bohu věřit, ale vždy jej hledat, a nikdy nenalézat... Samson leží, 157 leč zpupná Vídeň necení mých služeb a pořád ještě nepakuju kufrů. Čekal jsem tedy spásy z jiné strany: Od Israele, s nímž je Zlaté tele. I obřezal jsem uši své a rozum a Hilsnera jsem vytahoval z bláta. Ty upomínky tíží, duši unavují! Bojů jsem prodělal jak starý hejtman, však tento boj mne nejvíce stál krve. Do práv jsem fušoval i mediciny, Anežku Hrůzovu jsem zrobil z hadrů, na hřbetě nosil model po pokoji a studoval jsem strangulační rýhu, při čemž mi Dr. Bulova byl rádcem, do Polně jezdil jsem jak tajný agent a platil jsem si řadu detektivů (kdo prstem hnul, hned ruku natahoval). Bych židovského lotra vysvobodil, jsem matku zavražděné nařkl z vraždy a bratra chtěl jsem dostat do vězení! Je pravda, zcela nepodařilo se, porotou dvakrát odsouzen byl Hilsner, však morálního vítězství jsem dobyl a sladký plod mé práce jedl Bejlis! 158 Tisk pokrokový zkrotil jsem jak hada, už syčí: „Není rituální vraždy! Kdo myslí jinak, není pokrokový! Toť pověra, že žid by mohl vraždit!“ Tu píseň zpívají už všeci vrabci – a to jest dílo mé a mojich žáků! Leč odměna za obrovskou tu práci? Ó Israeli! I tys nevděčníkem! Já hledal pomoci – ne v Praze tupé – ve Vídni, v cizině, a přišla – skrovná. I tyto vzpomínky jsou trpké, trpké... Já tehdy jmenován byl českým Zolou. Ten dostal zlato, já však jenom sliby. Jednoho dne jsem dostal expres dopis: To spisovatel český (s křivým nosem) mi oznamoval, že se tvoří výbor, v němž zasedají křesťané a židé a chystají mi čestný dar. Co říkám? Já odpověděl na to velmi chutně, že nebojím se žádných čestných peněz, že dovedu je dobře komandovat. A z jiné strany zaslechl jsem s plesem, že bude sto až dvě stě tisíc zlatých. 159 Já pravil hned, že udělám tři stánky: Tož Macharovi, Herbenovi, Sobě. A zapakuju kufry. Vale, Praho! Leč, za čas přišlo psaní (už ne expres), že značná suma už je pohromadě, leč lidé bohatší se bojí dávat – a konečně, že – plán je odložen! Co s penězi se stalo, podnes nevím. (Snad uloženy pro sirotky v Mostě.) A tak je Machar posud u Rotschilda, a Herben posud v Čase dělá kata, utíná ruce u samého ucha, a já tu sedím posud na svém kufře.... Ó Praho prokletá! Ó moje fatum! Leč brzo přišel pokyn makavější. Zaklepal u mne mladší právník pražský (jméno jsem zapomněl, však podle nosu jsem poznal, že byl kdys mým posluchačem) a nabízel dar čestný českých židů, však žádal do „Času“ dva redaktory.. To byla urážka! Což mohou židé líp hájit zájmy židů než my v „Čase“? A mimo to, co vlastně nabízeli? Jen čtyriašedesát tisíc zlatých... Má úcta pane, zdrávi vzkazovali! 160 Tu třeba více! Jenom napjat síly a nespouštět, když nemůžete přidat! Prch někam na poušť, nevrátil se více. Než, dobrých věcí bývá do třetice. Před dvěma lety deputace židů se dostavila k bratru Macharovi a hlásila dar k mému jubileu. On poradil jim, počkat k Ježíškovi. Já řek mu hned, na JEHO poručení, že Ježíšek nic nepřinese jistě. A měl jsem pravdu. Bohužel. Jak vždycky. Ó Drtino, já končím s nechutí! Já nevěřím už v počeštění židů. Ó škoda času, práce, lží a špíny! Ó barbarství! Ó hrozné vzpomínky! Ó jaký vztek mám na ty novináře, již myslí, že jsem dostal tolik peněz! Ó provazy! a mrskat kupce z chrámu! Jdi k Horkému a rci, že nepřijímám to presidentství české republiky, že čestných darů jsem už po krk syt! Já jinou cestou získám cti a zlata: Podkopu Rusko v novém velkém díle, jež německy též pro židy jsem vydal, v něm dokazuji mravnost revoluce! 161 Ej, baťuško, ty pocítíš mou sílu! A v Čechách zatím hájím bratra Švihu. Uf! Paštika mě tlačí v žaludku. Toho mi bratr Klofáč nadrobil... 162