PENÍZE.

PENÍZE.
Jako když si ptáci hrají, švitoří a poskakují v ratolestech jarních stromů – Francescovi učedníci v smavém háji u Assisi radostně si zpívali. Tu Francesco tleskl v dlaně: Tiše, bratří! Vážné slovo! Všechny zásoby nám došly. Pilně jsme sic pracovali na zahradě, na vinici – ale, než-li přijdou žně, žaludek se často ozve, lampu žití dolévati nutno čerstvým olejem. Bratr tělo má své právo. Nuže, co si nyní počnem? Ještě moc jest lásky v lidech, kteří prosby neoslyší. Nuže, bratří, půjdem žebrat. Aby teskno nebylo nám, vezmem ssebou si dvě družky: Chudobu a Pokoru, budem prosit jménem Krista, jenžto zaručil, že číši vody stokrát odmění. Berte, co vám lidé dají. 20 Berte chleba, berte fíků, berte hroznů, berte zelí – jenom peněz neberte,“ neboť ty jsou svůdcem duší! Bratří otce políbili, vzájemně se zobjímali, zazpívali svatý žalm, rozešli se do vísek. Bratr Lev hned s kraje vísky zastavil se v osterii, aby prosil jménem Krista. Hostinská mu rozmrzelá postavila číši vína, ale Lev jí poděkoval: Otec můj jen vodu pije, a já měl bych víno pít ? Prosím raděj o kus chleba. Hostinská však rozmrzelá zlaťák na stůl hodila: Tedy vezmi tento dukát! – Má či nemá? Jak se třpytí! Jak je těžký! Může za něj koupit chleba, zeleniny – kdo pak z bratří tolik získal? Uschoval jej do kapuce, 21 neboť kapes neměl žádných, a šel dále po žebrotě s Chudobou, svou nevěstou. Večer v chatě položil si dukát na stůl, měsíc svítil, a ten peníz zrádným leskem zaplápolal, počal mluvit, vypravoval život svůj: Král mě raziti dal z kovu, jehož dobyl v kruté válce se sousedem: Spálil město, vydrancoval hrad i chrámy, svaté nádoby dal rozlít a z nich razil dukáty, jako vítěz dal v ně vyrýt v pýše svoji podobu. Zlatem tím dluh splatil židu Abrahamu, jenž mu půjčil na lichvářský úrok peněz, by měl na žold do války. Abraham šel z hradu krále, nesa těžký měšec zlata – a tu spatřil v malém domku dívku plakat černookou. Vlasy dlouhé po kolena jako eben – ale líce 22 bílé z krásy, bledé z hladu. Dukátem ty oči svedl Abraham. Co je mu po tom, že ty tmavé, zářné oči zoufalé a zneuctěné zavřely se v mořských vlnách... Ale pomsta nikdy nespí. Lupič zabil Abrahama, odnes jeho těžké zlato a pak v krčmě pil a pil, za noc propil jeden dukát v černém víně jiskrném a pak v hádce se svým druhem pobodal jej dýkou svou. Šenkýř v chudé osterii dávno neměl takých žní. Stržit dukát za večer! Natáh se a nechal práce, myslil, že je boháčem, nechal se jen ženu dříti na poli a vinici. Žena zlato proklínala, že jí neřád vneslo domů, a prvnímu žebrákovi vtiskla dukát nešťastný. 23 Lev byl tímto žebrákem, před ním se teď v záři luny třpytil ohavný ten dukát, peníz hříchem zbrocený. A teď chápal bratr Lev, proč Francesco, otec dobrý, zakázal jim žebrat peněz, neboť každý, každý peníz má svou hříšnou historii, z hříchu zrozen, rodí hřích. Vraceje se podél řeky mezi bratry, ptáky Boží, dukát hodil do řeky. A byl rád, že lesklý svědek, jenž znal jeho neposlušnost, zmizel navždy z toho světa a že na něj nepoví. Ale když šli bratří lovit, vylovili velkou štiku a té našli v žaludku třpytný dukát! Rozplesáni chvátali s ním k Francescovi. Francesco jej vzal a volal: Bratře Lve, znáš tento peníz? Podívej se, podívej se! 24 Mlčíš ty – a ryba mluví! Ryba musila nám říci, že jsi k nám byl neupřímný, z hříchu že ses nevyznal! Podruhé poslouchej otce – a když chybíš, vyznej se mu, aby na tě žalovati nemusil zas němý tvor! 25