Šlehy a něhy (1914)

Satiry, kontemplace a epigramy, Karel Dostál-Lutinov

Diplomatická verze Ediční verze
K. DOSTÁL LUTINOV: ŠLEHY A NĚHY.
KNIHOVNA DRUŽINY LITERÁRNÍ. SV. II.
[1] ŠLEHY A NĚHY. SATIRY, KONTEMPLACE A EPIGRAMY
NAPSAL KAREL DOSTÁL LUTINOV.
VYDALA DRUŽINA LITERÁRNÍ A UMĚLECKÁ V OLOMOUCI 1914.
[3] VYTISKLA KNÍŽ. ARCIBISKUPSKÁ KNIH– A KAMENOTISKÁRNA V OLOMOUCI.
[4] Im neuen Jahre Glück und Heil! Auf Weh und Wunden gute Salbe Auf groben Klotz ein grober Keil!! Auf einen Schelmen anderthalbe! J. W. Goethe
Nonne, qui oderunt te, Domine, oderam? et super inimicos tuos tabescebam? Perfecto odio oderam illos: et inimici facti sunt mihi. Proba me, Deus, et scito cor meum. interroga me et cognosce semitas meas. Et vide, si via iniquitatis in me est: et deduc me in via aeterna. Psalmus 138.
[5] PROSLOV.
Včely mají žihadla, a básníci satiru. Satirou zvonil Čelakovský, Havlíček, Neruda, Sv. Čech – nemluvě o Macharovi. Jejími důtkami zapráskali i Olympané Schiller i Goethe. Ch. Hamann v populárním životopise „Friedrich Schiller als Mensch und Dichter“ (Hamburg 1903, str. 101) píše: Roku 1796 počal Friedrich Schiller vydávat časopis „Musenalmanach“ (do r. 1800). Zvláště zajímavý je ročník 1797. V tomto uveřejnili oba básnická knížata, Schiller a Goethe, množství epigramů: „Xenien“, t. j. dary hostinné, pohostné. Účelem epigramů bylo především odrážet útoky na Hóry (v letech 1793–1797 vydával Schiller Časopis: Die Horen), ale brzy úmysl ten rozšířil se v ideu všeobecného trestného soudu nade vším špatným, nezralým a sprostým v tehdejší literatuře. Idea vyšla z Goetheho, který poslal příteli Schillerovi tucet epigramů na ukázku s poznámkou, „že by se mohli stovkou takových Xenií publiku i svým kolegům co nejpříjemněji doporučiti“. Velmi radostně chopil se Schiller tohoto podnětu. Pracovali spolu tak společně, že, jak se později Goethe vyslovil vůči Eckermannovi, u jednotlivých nápadů nebylo lze ani se ptát, patří–li jednomu nebo druhému: „Mnoho dvojverší udělali jsme společně; často já jsem měl myšlenku a Schiller udělal verše, často naopak a často udělal Schiller jeden verš a já druhý.“ Schillerova bojovná a vítězná nálada zrcadlí se v dopise Kornerovi 18. ledna 1796, kde praví: „Na rok uvidíš div – Goethe pracuje se mnou už několik 7 týdnů o společném díle pro Almanach, bude to pravé poetické ďábelství, které nemá dosud příkladu.“ – Účinek byl v německé literatuře takřka bezpříkladný. Několik dní po vydání Musenalmanachu psal Goethe Schillerovi: „Naše lišky s ohnivými ocasy už začaly působit. Divení a hádání nemá konce.“ – Ostrými šípy trefení básníci a básnílkové spustili rámus. Pokoušeli se pomstít, nejednou hrubě a neomaleně. Vyšly „Oplatky břídilům v Jeně a Výmaru“ („Gegengeschenke an die Sudelkoche zu Jena und Weimar, von einigen dankbaren Gästen“), „Dornenstücke nebst einem Memento mori für die Verfasser der Xenien“, ba dokonce „Ochsiade, oder Freundschaftliche Unterhaltungen der Herren Schiller und Goethe“ atd. Přes to všechno vykonaly Xenie úkol nádherné bouře, která vyčistila vzduch od různých škodlivých výparů; proto jim přísluší trvalé místo v dějinách německé literatury. Ovšem si králové poesie bezohledným použitím takových ostrých zbraní nadělali mnoho nepřátel; byli nyní odkázáni na sebe a na hrstku stejně smýšlejících. Proto oba pociťovali potřebu dokázat, že jejich básnická velikost opravňovala je k oněm krokům. Goethe psal: „Po husarském kousku (tollen Wagestück) s Xeniemi musíme se věnovat pouze velkým a důstojným dílům umění a svou proteovskou přirozenost musíme k zahanbení všech odpůrců proměnit v podoby vznešena a dobra.“ Ale to jest jen literární reminiscence.
8 Mou střelbu neomlouvá básnická velikost. Mé verše jsou jen chvatnou improvisací Ve válečném táboře uprostřed víření bubnů a chřestotu zbraní, uprostřed klopotných starostí a hořkých zážitků. Má satira prýští z potřeby doby a exponovanosti mého povolání a poslání. V letech 1896–1900 prodělal jsem tažení proti „ryze katolické“ literární diktatuře P. Škrdleho, potom boj katolické moderny za reformy církevní a myšlenku cyrilometodějskou, boj proti duchovní tyranii bývalého arcibiskupa Dra Kohna, boj s travičstvím Machara a jeho plejadou, od r. 1905 dlouhý boj s prof. Kapižonem Judou a celým „pokrokovým“ táborem a konečně politický boj s falešným liberalismem. Boje tyto nebyly pouhými potyčkami, nýbrž úporným zápasem na život a na smrt, v němž protivník snažíl se vždy zničiti existenci, nejen morální, nýbrž i hmotnou, zlomit, odstranit a sesadit z úřadu. Kdo stojí v boji života tolik let jako já, v boji literárním, kulturním, politickém, s odpůrci tak často jízlivými nebo bornýrovanými a dotěrnými, neobejde se bez bičíku satiry. Ale myslím, že satira má neměla nikdy cílů útočit, poškodit, pošpinit– vždy se jednalo o obranu kulturních statků, které stavím nejvýš. A to budiž mi omluvou, jestliže jsem kde přešlehl.
V Prostějově 14. dubna 1914. AUTOR.
9
MŮJ ŽIVOT.
Ó ty mé dětství! Sladký bole! Mne nevábí tvůj ruměnec. Ulicí prostějovskou bloudíš, v níž rozrazil kvet‘, popenec. A lačen věd a cti, pln hrůzy, pak jsem se krčil ve školách a tajně z knížek zakázaných pil krásu, po které jsem práh. A potom jsem se v bohosloví bil o lásku a o Boha, a, knězi, za Boha jít v boje mi Petrem dána úloha. Já válčil za vlast, církev svoji, za její rozkvět moderní – a všude na mne sápali se psi mizerní a dotěrní. Němci mě prali, že jsem tschechisch, Čechům jsem zpátečník a tmář, a svojim velkým bratřím v Kristu jsem příliš velký pokrokář. Můj osud: S okem cíle dbalým jít vřavou, v kapsách svírat pěst, sekáče seknout, na psy štěknout a v hrdém klidu hledat čest. 11 Hrst lidí přec mne ctí a chápe – a v srdci klid – toť věru dost – nech Thersites a bloud se sápe – můj ortel vyřkne budoucnost. A vím, jak bude znít: „Byl chudák. Jak pes vždy sloužil národu, déšť božství chytal v kapkách veršů a nad vše rád měl svobodu. Mnohému draku uťal hlavu neb aspoň čestně s ním se střet, a napsal mnohý verš, jenž věčně národu bude v duši znět...“ A kdyby na soudě mi Pán můj snad vytkl mnohou ostrou řež, já řeknu: Milý Spasiteli, Tys farizejce řezal též. * Tak pěl jsem o své čtyřicátce. Kdo může však svým soudcem být? I kdybych nic si nebyl vědom, tím ještě není čist můj štít. Skloň hlavu svou, nech soudit Boha! Až zdvihne dějin závoje, pak uvidíš svých činů setbu... Ó Pane, přej nám pokoje! 12
MÝM NEPŘÁTELŮM.
Už moc vás leží v řadě mrtvých a noví zase vstáváte – nestačím ani hlavy stínat té hydře, sani hlavaté. Jed vašich pomluv stále stříká, vždy dost je těch, kdož věří vám, jeden se halí ve svůj úřad a druhý troufá šedinám. Leč marná snaha! Já jsem Boží! Co jsem, co chci, kam mířím, vím. A ve svých nářcích, epigramech vám všechněm pomník postavím. Čím jste se na mně provinili, to všechno v postrach zkamení a bude čníti na mém hrobě jak vítězovo znamení! 13
NEŠŤASTNÝ MUŽ.
Byl jeden muž – své ženě věrný, svých dítek otec, učitel, ctil králův prapor žlutočerný a český národ v srdci měl. Pro blaho svých a vlast a krále vše neúmorně podnikal, leč od vlastenců slyšel stále: „Fuj – černá hlíza – klerikál!“ Jiní si z lidu cpali měšce, stavěli vily z mozolů, on bez odměny robil těžce a hleděl svého úkolu. Dbal o siroty, sytil lačné, umění štědře vzrůstu přál a čekal, až se láti začne: „Fuj – černá hlíza – klerikál!“ On radil střídmost, hospodárnost a neměl v lásce frází třpyt, podvratných hesel hlásal marnost a lidu stavěl blahobyt. Když v dobách vážných rozutekli se křiklouni, vlast hájil dál – a po bouři křik slyšel vzteklý: „Fuj – černá hlíza – klerikál!“ Že nechtěl zradit svého Boha, kadidlo pálit „pokroku“, 14 že národ varoval jak moha před svodem cizích otroků, že nechtěl s vlky lát a výti a pevně v otců víře stál, on stále slinu v tváři cítí: „Fuj – hlíza černá – klerikál!“ Mu Karel starší z Žerotína byl vzorem práce, rozvahy, nedal se zmásti od zlosyna a nezrušil své přísahy. A ti, co zradou zahubili své vlasti volnost – vrah se smál – ti v jeho bledé tváře plili: „Fuj – černá hlíza – klerikál!“ Když národ ležel, smrtí zmítán, jak poutník, jenž se lotrům vzdal, on přiklek jako Samaritán a jeho rány vymýval a znova k životu jej křísil, až zdráv stál, jenž se mrtvým zdál – a odměnou v sluch křik se mísil: „Fuj – černá hlíza – klerikál!“ 15
SPRAVEDLNOST.
Pastýř spal. Pes jeho přišel požalovat na vlka, že mu rdousil bílé ovce. Předvolal si pastýř vlka. Vlk se hájil, že pes štěkal a že kous’ jej do týla. Pastýř zívl z dlouhé chvíle a pak vynes rozsudek: Oběma jest měřit stejně, spravedlnost nade vše! Vlk dostane ránu holí za to, že mi sápal ovce. Pes dostane ránu holí, kousal, štěkal, budil mě. Vlk si odnes ránu holí, radostně v houšť lesa vyl. Psa pak velmi srdce bolí, za věrnost že trestán byl. (Zdá se vám to hloupé dost? Ale je to skutečnost!) 16
POLITICKÁ PÍSEŇ.
Zvonů tré zní nad mou hlavou, jejich zvuk je kovový, plní duši novou slávou, lámou staré okovy. A ten trojí zvon je zván: Slovan – Křesťan – Rakušan. „Za svobodu slávských krajů!“ první struna zaznívá. Vnikni v hloubku jejich tajů, mladá duše ohnivá! Ve vlasti měj volný stan SLOVAN – Křesťan – Rakušan! Druhá struna v srdci zvonů ta má svatý, božský zvuk: „Křesťan, bratr milionů! Nerozborný, věrný pluk! Vírou roste z běd a ran Slovan – KŘESŤAN – Rakušan. Od Krkonoš, ode Tatry k modrým vlnám Adrie národy chcem jako bratry v klínu mocné Austrie. Zvonů hlas zní, uragan: Slovan – Křesťan – RAKUŠAN. 17 Přišel čas, by padla v trosky stavba cizích vetřelců, nový chrám jak přelud božský tesán rukou umělců uvítá nás do svých bran – Slovan – Křesťan – Rakušan. Nechť i posměch bloudů zraní zvonů mojich trojici, ony pějí v odhodlání: Bratří! Na svou posici! Nesmí býti udupán Slovan – Křesťan – Rakušan! My tu říši přetvoříme ve zvonů těch hlaholu, všechny zrádce pokoříme v neústupném zápolu, jásot zazní se všech stran: Slovan – Křesťan – Rakušan. 18
MLADÝM.
Mne znova budí k životu ten zájem, jímž se ptáte po „Arše“; mdlé srdce bije v novém tlukotu, co hořklo, klesá v Léthé pohár vše. Z těch Vašich zornic nové slunce plá, a nová síla proudí v žilách mých, jít s Vámi v města zapadlá a vyrvati je z rukou pohanských! Hrobkami mrtvých lebky starců jsou – a jejich srdce sopky vyhaslé; však Vaše zraky září důvěrou, že porazíme všechno mdlé a zlé. Já vím, že mnohá naděj uvadne – má hruď je krvavá – hle – samý šíp – i mezi Vámi vidím srdce proradné – však žiju zas – jsem mlád – a je mně líp! A věřím pevně: co jsem v pláči sel, co zaléval jsem horkou krví svou, že v srdcích Vašich vzejde do stébel a zaplaví vlast zlatou úrodou. 19
PENÍZE.
Jako když si ptáci hrají, švitoří a poskakují v ratolestech jarních stromů – Francescovi učedníci v smavém háji u Assisi radostně si zpívali. Tu Francesco tleskl v dlaně: Tiše, bratří! Vážné slovo! Všechny zásoby nám došly. Pilně jsme sic pracovali na zahradě, na vinici – ale, než-li přijdou žně, žaludek se často ozve, lampu žití dolévati nutno čerstvým olejem. Bratr tělo má své právo. Nuže, co si nyní počnem? Ještě moc jest lásky v lidech, kteří prosby neoslyší. Nuže, bratří, půjdem žebrat. Aby teskno nebylo nám, vezmem ssebou si dvě družky: Chudobu a Pokoru, budem prosit jménem Krista, jenžto zaručil, že číši vody stokrát odmění. Berte, co vám lidé dají. 20 Berte chleba, berte fíků, berte hroznů, berte zelí – jenom peněz neberte,“ neboť ty jsou svůdcem duší! Bratří otce políbili, vzájemně se zobjímali, zazpívali svatý žalm, rozešli se do vísek. Bratr Lev hned s kraje vísky zastavil se v osterii, aby prosil jménem Krista. Hostinská mu rozmrzelá postavila číši vína, ale Lev jí poděkoval: Otec můj jen vodu pije, a já měl bych víno pít ? Prosím raděj o kus chleba. Hostinská však rozmrzelá zlaťák na stůl hodila: Tedy vezmi tento dukát! – Má či nemá? Jak se třpytí! Jak je těžký! Může za něj koupit chleba, zeleniny – kdo pak z bratří tolik získal? Uschoval jej do kapuce, 21 neboť kapes neměl žádných, a šel dále po žebrotě s Chudobou, svou nevěstou. Večer v chatě položil si dukát na stůl, měsíc svítil, a ten peníz zrádným leskem zaplápolal, počal mluvit, vypravoval život svůj: Král mě raziti dal z kovu, jehož dobyl v kruté válce se sousedem: Spálil město, vydrancoval hrad i chrámy, svaté nádoby dal rozlít a z nich razil dukáty, jako vítěz dal v ně vyrýt v pýše svoji podobu. Zlatem tím dluh splatil židu Abrahamu, jenž mu půjčil na lichvářský úrok peněz, by měl na žold do války. Abraham šel z hradu krále, nesa těžký měšec zlata – a tu spatřil v malém domku dívku plakat černookou. Vlasy dlouhé po kolena jako eben – ale líce 22 bílé z krásy, bledé z hladu. Dukátem ty oči svedl Abraham. Co je mu po tom, že ty tmavé, zářné oči zoufalé a zneuctěné zavřely se v mořských vlnách... Ale pomsta nikdy nespí. Lupič zabil Abrahama, odnes jeho těžké zlato a pak v krčmě pil a pil, za noc propil jeden dukát v černém víně jiskrném a pak v hádce se svým druhem pobodal jej dýkou svou. Šenkýř v chudé osterii dávno neměl takých žní. Stržit dukát za večer! Natáh se a nechal práce, myslil, že je boháčem, nechal se jen ženu dříti na poli a vinici. Žena zlato proklínala, že jí neřád vneslo domů, a prvnímu žebrákovi vtiskla dukát nešťastný. 23 Lev byl tímto žebrákem, před ním se teď v záři luny třpytil ohavný ten dukát, peníz hříchem zbrocený. A teď chápal bratr Lev, proč Francesco, otec dobrý, zakázal jim žebrat peněz, neboť každý, každý peníz má svou hříšnou historii, z hříchu zrozen, rodí hřích. Vraceje se podél řeky mezi bratry, ptáky Boží, dukát hodil do řeky. A byl rád, že lesklý svědek, jenž znal jeho neposlušnost, zmizel navždy z toho světa a že na něj nepoví. Ale když šli bratří lovit, vylovili velkou štiku a té našli v žaludku třpytný dukát! Rozplesáni chvátali s ním k Francescovi. Francesco jej vzal a volal: Bratře Lve, znáš tento peníz? Podívej se, podívej se! 24 Mlčíš ty – a ryba mluví! Ryba musila nám říci, že jsi k nám byl neupřímný, z hříchu že ses nevyznal! Podruhé poslouchej otce – a když chybíš, vyznej se mu, aby na tě žalovati nemusil zas němý tvor! 25
KOVÁŘ. (M.J. H.)
Byla jedna rajská paní, koruna jí zdobí vlas, na té časem usadil se mnohý rmut a rez a kaz. A byl jeden statný kovář, který paní miloval, korunu na kovadlině čistil, kul a piloval. Perlíkem svým do ni bušil, jiskry, trusky lítaly – a mnohého zasáhly z těch, co se na něj dívali. Odvedli kováře k soudu, usoudili tvrdý trest, za to, že korunu čistě bušil do ni o stošest. Urazil s ní mnohou zdobu, zkřivil křížek odvěký – hodili jej ve plam výhně – popel jeho do řeky. Doma na něj vzpomínali, se slzami četli list, 26 kterým se všemi se loučil, svojí pravdou jsa si jist. Se slzami čtli to psaní a vztek jimi lomcoval: Vždyť on přec tu rajskou paní i korunu miloval! Od té doby hněvají se, v srdci mají k němu dík a on v jejich srdcích září jako rek a mučedník. 27
AŤ ŽIJE ČESKÝ KRÁL! (1620.)
Bouří se prachu chuchvalce – to jede Fridrich od Falce, by Čechům kraloval. U hranic zemských za všecky Šlik přivítal ho německy – ať žije český král! Král sice česky neumí, však českým dámám rozumí i vínu – a tak dál. Zná dobře mít se z cizího – je těžko najít lepšího. Ať žije český král! Na hradě šlechta holduje, král pije, tančí, hoduje, až řinčí hrad i sál – a zatím pastor Škultety chrám Vítův čistí prokletý. Ať žije český král! Sochám se nosy urazí, pálí se skvosty, obrazy, jež Karel nastřádal. I kříž, jenž visí nad kůrem, se trhá na zem s rachotem – ať žije Český král! 28 Císařští táhnou na Prahu, by připomněli přísahu, již národ vládci dal; vojáčci čeští rukují – leč Fridrich s panstvem pije, jí – Ať žije český král! Na Bílé hoře sražen šik, Německy velí Thurn a Šlik i Anhalt jenerál... U Hvězdy v posled krvácí ve službách cizích Hanáci – ať žije Český král! Král utek’ s tlupou cizích band, a zákonný pán Ferdinand zas na svém místě stál – českému zrádci nevěřil, byť tento volal ze všech sil: Ať žije český král! Hoj, milí páni pastoři: Už trochu z ran a příkoří se národ vylízal: Už byl by čas jej zabít zas! Jen škádlit Řím! Vem Čechy ďas! Ať žije pruský král! 29 MODLITBA MODERNÍHO ČLOVĚKA.
Můj bože (spokoj se, že tě píšu malým b, žádá to moderní mé sebevědomí), snad jsi, snad nejsi, obé je hypothesou, ale Já tě potřebuji, tedy buď! Prosím o malou audienci. Předně prohlašuji, že jsou mi velmi na závadu všecka tvá „přikázání“. Prosím, abys mne takovými věcmi neobtěžoval. Chci svobodný vývoj Své Osobnosti, neomezený ničím. Ničím! Rozumíš? A proto neuznávám žádných církví a zákonů (leda ty, na které je kriminál). Pamatuj si to! Neuznávám žádných církví a proroků, neměl jsem příležitosti ani času, revidovati jejich pasy, jsou-li skutečně posláni od tebe. A hlavně: Nemám k tomu chuti, a priori je odmítám, neboť každý sestupuje s tvé hory s deskami předpisů a zákazů. A já jsem anarchista, jenž miluje ty, kteří drtí staré modly, masakrují staré kněze, kážou pěknou morálku, ale svobodnou, bez trestů. Přec ti však důvěrně musím přiznat, že nejsem šťasten. Proč tu vlastně jsem? Což, zábavy občas je dost. Některé romány jsou zajímavé, některé obrazy jsou půvabné, ba pikantní, noviny přinášejí občas kousek sensace, cigára nejsou zlá, pivo ujde, i leckterý jiný diskrétní požiteček se naskytne – ale upřímně řečeno: Je to jak pro psa moucha. Hlad, nesmírný, divoký hlad po Životě škvrčí v mých střevách, řve jako lev v poušti. A smutek černý mne zaplavuje, pomyslím–li, že by mělo být jednou všemu konec. Žízním po nesmrtelnosti! Já! 30 Já! Já! Ne abys myslel,že mne upokojíš nějakou nesmrtelností v mých potomcích. Já chci být živ! Mé Já nedá se nahradit žádnými surogáty. Já chci život věčný! Já, který trpím, chci věčnou radost. A tak stojím bezradný před tebou.
KRISTUS: Co prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale na své duši zkázu utrpěl. Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a ostatní bude přidáno vám. Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duše zabiti nemohou. Blahoslaveni jsou chudí duchem (chudobu milující), jejich jest království nebeské. Blahoslaveni jsou tiší, neboť světem vládnouti budou. Blahoslaveni jsou lkající a plačící, neb oni potěšeni budou. Blahoslaveni, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, oni nasyceni budou. Blahoslaveni milosrdní, oni milosrdenství dojdou. Blahoslaveni Čistého srdce, oni Boha viděti budou. Blahoslaveni pokojní, oni dítkami Božími slouti budou. Blahoslaveni, kdož pronásledování trpí pro spravedlnost – jejich jest království nebeské. Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.
31
ĎÁBEL PŘI PRÁCI.
Navštívil jsem ondy ďábla. Na stole měl konev kávy, (pekelnou jí hasil žízeň), okuláry na nose. Hrbatil se za stolíkem, na stolíku samé listy, popsané a nepopsané, v kalamáři žluč a jed. Ptám se: Čerte, co pak děláš? Úkosem z pod brejlí mrskl, vypláz jazyk, oblízl se: „Anonymní píšu list. Čert by běhal po kostelích, po domech a po hospodách, aby dělal všude peklo, – pane, já jsem na to káp! Při kafé si v suchu sedím, kouřím svoje šustrkubo, ocasu mi nepřiskřípnou, – vyběhá to listonoš. Ondy vidím mladý párek: Jak hrdličky cukrovali, chystali se na ohlášky – počkej, já vás požehnám! 32 Napsal jsem mu drobné psaní, že ho šidí holubička, jak pak teprv bude pozděj’ – a hned bylo po svatbě. Jí jsem napsal levou rukou, že jí pomluvila teta, ona šla jí nadat za to – ženská vojna hotová. Byly křiky, hádky, soudy, rvanice a sebevraždy, pomluvy a podezřívky, přísahy msty do smrti... To však jest jen „drobná“ práce. Člověk musí pokračovat s pokrokem a s duchem doby, pracovat i „ve velkém“! Nač pak máme redaktory, Pozory a Revolvery, Hlasy Židů, Prdy, Smrdy, vůbec pokrokový tisk? Nejradš píšu o farářích. To se vždycky čítá rádo – a čím lži jsou divočejší, tím jdou více na dračku. 33 Člověk vždycky rád to slyší, že i vyšší páni hřeší, že se tamto tento toto, že on není lumpem sám. Zvláště mládež má to ráda, – když to mohou jiní, jiné, proč pak ty ne, Augustine – proč být lepším, poslouchat? A tak roste moje říše, dušiček mám plné rance. Proto nade vše si chválím anonymní dopisy. Ó jak dobře pracuje se za pomocí c. k. pošty, s muži péra pod ochranou redakčního tajemství!“ 34
BĚH DĚJIN.
My„My nechcem Krista! My chcem Barabáše!“ tak bouřil dav před domem Pilátovým – a Pilát uhnul davu, myl si ruce a vojákům dal tělo Krista v pospas. – „My nechcem Krista, my chcem Barabáše! Ať vraždí, laje, strojí revoluce – ať pije, svádí, cizoložstva páše, jen když nás nechá klidně v našich hříších, když nový život nekáže a návrat, když naše lenost dál si může hovět a hlavu zdvihat může naše pýcha, když dále můžem hrabat do svých měšců a dále hýřit – jen když prorok mlčí!“ Tak myslil svět! V nadšeném hulákání táh ulicemi Jerusalemskými, že dobyl vítězství – že zabil Boha. „Tam na Golgotě zmlknou navždy ústa, jež hlásala ty nepříjemné pravdy. Tam proraženy hřebem ztuhnou nohy, jež za hříšníky spěly celou zemí, tam vykrvácí pravice, jež důtky z provazů spletla na hanobce chrámu. A bude pokoj! Svatý pokoj hříchu!“ Tak jásá lůza! Ale jaká hrůza! Slunce se tmí a hroby otvírají, 35 země se chví, opona v chrámě praská– stráž omráčena klesá, Kristus vstává, v nádheře jitra září Pravda, Božství, jde staletími, všude zvony zvoní. Vždy křižován a stále znova vstává nad hvězdy, věky roste jeho sláva, v nic klesají, kdož jeho tváře bijí, a kdož ho milují, s ním věčně žijí. 36
MY JSME DOBŘÍ KATOLÍCI!
Do chrámu sic nechodíme, málokdy se pomodlíme – – Že se v pátek nepostíme ? Že si v postě zatančíme? Ale co tím chcete říci ? My jsme dobří katolíci! Biskupům se posmíváme, na své kněze nadáváme, židovy jen listy čteme, na křesťanství hubujeme, ale to se musí říci: My jsme dobří katolíci! Co pak farář do nás píchá? Ten je k tomu, by byl zticha, má jen dobře pít a jísti, v kostelíčku mši svou čísti, s námi tančit, s námi říci: My jsme dobří katolíci. Pokrok káže užít světa, po nás ať je po všem veta, my se konců nedočkáme, po smrti se spálit dáme, ale to přec můžem říci, že jsme dobří katolíci. 37
PROSTĚJOVSKÁ KOLEDA VÁNOČNÍ.
Viz nás, milý Ježíšku, s koledou jdem k tobě, jednou rukou dáváme, druhou přejem sobě. Však, Ježíšku, dobře znáš, tu lidskou náturu: Svíčičku ti darem dá a chce – zlata fůru. Každý by chtěl přebývat v paláci jak kníže – ale na tvůj stánek dát? Pro tě dobrá chýže. Soudruh Rudka pokoj chce, kazimíry hledá – ale tak jak bratr Výr tobě pokoj nedá. Volá z Vídně Tatara, spílat tobě, Kristu, a pak tebe „povýší“ na socialistu. Celým světem toulá se obrejlený Stříkal, hledaje, kde našel by na tvé sluhy výkal. 38 Máme pořád Betlem zde, věžatý a hrdý, nemá místa pro Krista, pro něj chlév jen tvrdý. S tebou vůl a oslátko, andělé a děti, z mudrců máš jenom tři – ostatním jsi smetí. Mají židy jinačí, zlaté Herodesy, Rotšildy a Reimanny, Stránské, Münzelesy. Kol zlatého telátka klaní se a tančí, z Lidovek a z talmudu světskou moudrost žvančí. A ty, Dítě nevinné, klidně hledíš k tomu. Kdybys prchlý byl jak my, to by bylo hromů! Ale ty jsi dobráček, my to dobře víme. Prosíme tě, sprav to už, ať se polepšíme! 39
LOUČENÍ FARÁŘOVO. (Když po volbách r. 1911 pořádali pokrokáři tábor lidu na jeho sesazení.)
Sedum let jsem u vás sloužil, a nic jste mi nedali, jen tu faru předpotopní, a tu jste mi sebrali. Sedum let jsem u vás sloužil, moje milé ovčičky, proti vlkům jsem vás bránil – pokousán jsem celičký. Sedum let jsem u vás sloužil, moji milí krajané, a nic jsem si neodnesl, jenom nervy strhané. Sedum let jsem u vás sloužil, ruce skládal na oltář, rekvie jsem za vás zpíval – teď zas Špaček punčochář. Sedum let jsem u vás sloužil, zdobil jsem vám boží chrám – Doktor Přikryl všechno přikryl, staví věž – já uhýbám. Sedum let jsem u vás sloužil, všecko chtěl jsem pro vás dát, 40 milejší však než váš pastýř byl vám Perek advokát. Nuže s Bohem, ovce milé, já jdu v dálky neznámé, dej nám Bůh, ať se zas jednou v lepší vlasti shledáme! 41
ŠALOMOUN.
Pojď a pohleď, milý synu, na Rotschildů paláce, uč se tu, že velkým stát se není možno bez práce. Vetešníčkem ve Frankfurtě starý Amšl Rotschild byl – dnes má Paříž, Londýn, Vídeň, kdo by se mu nekořil? Rozhoduje mír a války, pánem burs je, obchodů, velí ceny chleba, světla, pije krev všech národů. Nevývratná, nerozborná roste jeho podstata, na podstavci zdvihá bradu jako tele ze zlata. Králové se před ním plazí, žurnalisté, otrok lid – derte, berte, syni drazí, jak pán světa, Velký Žid! Jenom PRACÍ stal se velkým, že znal PRÁCE využít: goimové pracovali a z jich práce vzrostl Žid. 42
„ROSNIČKA.“ (Hlas P. Jakuba Demla v této knížce zní:)
Děkuji Ti, Bože, že nejsem jak jiní, kneží, biskupové, jako stádo sviní, jako pisatelé „katolických“ knížek, kterým Církev nikdy neudělá křížek. Děkuji Ti, Bože, že jsem beze hříchu, že smím všem nadávat v pokoře a smíchu. Veleb, duše moje, zvláště za to Pána, že potrestal smrti Abta Korčiána, protože mi nechtěl knihy půjčit domů, ale dal mi napsat, abych přijel k němu. Ó dobroto božská! Chvála buď ti vzdána! Každého tak zabij lotra publikána! 43
POKUŠENÍ. (Parafraze z evangelia.)
Kdys Kristus Pán šel pustinou – a Satan kráčel za ním a myslel si: Nu, počkej jen, však já tě nějak zraním! I přistoupil a promluvil: Jak zhubeněl’s, ó Pane! Nuž, jsi–Ii v pravdě Boží syn, chléb z kamení se stane! A Kristus Pán se usmíval: Ó ďáble, jak jsi hloupý! Ne chlebem, slovem Božím spíš si člověk nebe koupí. Však ďábel, drzý jako žid, jen ušklíbl se běže, výš táhl Pána po schodech, a kázal skočit s věže. Však Kristus Pán mu na to zas: Kde SÁM sestoupit mohu, tam na zázraky nečekám a nezlámu si nohu. I řekl Ďas: Vše království, jež kolkolem se šíří, vše dávám ti, tvá vojska jsou a oři, bohatýři. 44 Žen měj si jako Šalomoun, co Xerxes ždímej daně, NECHŤ NÁRODY MROU PRO TEBE, JEN TY NEZMÍREJ ZA NĚ! Tu všecko máš jak na dlani, jen chtěj, jen po tom sáhni! A Kristus Pán a Spasitel, mu odpověděl: „Táhni!“ 45
V TĚŽKÉ CHVÍLI.
Tu leží v rakvi tělo mé. Jen ukažte mi místo, jež od slin, špíny, od bláta, by trochu bylo čisto. Jen ukažte mi místečko, kde nebylo by rány, ba i v to srdce v útrobách jsou šípy steré vklány! Jen jmenujte mi človíčka, jenž nebyl by mne špinil, byť byl i vlastní bratr můj, jemuž jsem dobře činil! Ó jmenujte mi v národě jen kněze jediného, jenžto by za zpěv, za práci byl sklidil losu mého! Že za bratry jsem v boje táh a Kristův prapor nesl – tu ležím v krvi na márách: „Svých bratří zradou klesl.“ 46
V ZÁTIŠÍ LESA. (Student se vede s fořtovou dcerkou.)
Pojď, usedněme pod borovicí v zátiší lesa! Vidíš, ten motýl! Těká, tak černý jak tvoje oči! A nyní na stvol used a pije z květiny vonné jak já z tvých retů. A jeho křídla dechem se zdvihají klesají opět, jak tvoje ňadra. Na útlém stvolu houpá se tiše, jako tvá hlava na prsou mých... V hlubinách lesa do dutin stromu tluče kdes datel, jak naše srdce. Slunce se směje jak naše štěstí. – 47 A tu se ozval za nimi táta, karabáč v ruce: A na tvá záda padají důtky, jako když na stráň kroupy se sypou... 48
NA BÍLOU HORU.
Na tu Bílou horu všecko naříkává – ale já jí volám: Sláva! Věčně sláva! Na té Bílé hoře není „dokonáno“ – na té Bílé hoře vysvitlo nám ráno! Tam byl potřen cizák jazykem a vírou, a se svými vrahy upaloval z Prahy. A ta rozeštvaná duše mého lidu tam na Bílé hoře dočkala se klidu. Usedla si k přádlu do chudobných chatek, kolébavkou sládla z úst prostinkých matek. V tichém zadumání nastřádala skvostů, že z nich trávit bude statisíce hostů. 49 Z její klenotnice Křížkovský a Manes, Smetana a Dvořák, Aleš perel nanes, do čelenky Vlasti perlu k perle rovná, žádná jiná v světě se jí nevyrovná. Národ, silen spánkem, k nové práci vstává – a tak Bílé hoře sláva, věčná sláva! POZNÁMKA. Naše lidově písně jsou téměř vesměs dítkami doby pobělohorské. Politická samostatnost, kterou národ ztratil vinou vůdců, kteří jej rozeštvali, nahrazena mu byla samostatností a slovanskou svérázností lidového umění a života. Třebízský nazval Bílou horu očistou národa.
50
MARIONETTA.
Pověz nám, loutko, kdo tě stvořil? „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ Co tě tak nadýmá, by každý se ti kořil? „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ Nuž, ukaž něco ze své moudrosti! „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ Toť pouhá slova, hlouposti – – „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ A na to pýchou a vztekem ta loutka pukla s jekem: „Pokrok, Věda, Vzdělanost.“ – A dost. 51 ANTICKÝ BÁSNÍK.
Básník drží zrcadlo své době. Tak zní fráze Macharova. On vidí antiku v samém úsměvu a slunci a nechce vidět jejích stínů. Podívejme se do zrcadla básníka Martiala, který žil v Římě v době, kterou Machar nejvíce opěvá, a jenž době té drží zrcadlo ve svých břitkých básních. Marcus Valerius Martialis narodil se kol roku 40. po Kristu v březnu v městě Bilbilis na řece Salo ve Španělsku. Rodiště jeho neproslulo ničím než železnými doly v okolí. Už v 22. roce byl snaživý Martial v rušném hlavním městě Římě. Bylo to za posledních let hrůzovlády císaře Nerona, miláčka Macharova. Martial, zdravý syn nezkaženého venkova, bystrý pozorovatel, brzo odkoukal všechny slabiny a směšnosti tehdejší hyperkultury. Chtěl se věnovat asi právnictví, ale básnická žíla, zvláště satirická, brzo v něm propukla. Vrchol básnické činnosti jeho spadá do doby císaře Domitiana, který nastoupil trůn r. 81. Získal si uměním svým brzo přízně šlechty, spisovatelů i císařů Domitiana, Nervy, Trajana. Martial šlehal svými epigramy zvrhlý pohanský Řím tedy v době, kdy tam smrtí mučednickou vykrváceli apoštolé sv. Petr a Pavel, kdy v katakombách rodil se nový svět. Svým smyslem pro mravnost a svou otevřeností a poetickým slohem jest jakýmsi prorokem pohanského Říma, 52 předchůdcem křesťanství. Hlas jeho byl ovšem hlasem volajícího na poušti. Jeho šlehy se čtly rády, s chutí a se smíchem, ale nebylo sily k obrácení. Jako literát, zvláště epigramatik prvého řádu, zanechal nesmazatelné stopy. Od něho se učili Logau, Lessing, Goethe, Schiller, zajisté i Heine, Čelakovský, Havlíček i Machar. Žil, jak se zdá, ve šťastném manželství s rodačkou svou, a zhnusen shonem velkoměsta rád uchyloval se na svou venkovskou vilu. Po 35 letech ztrávených v Říme vrátil se do rodiště, kdež r. 101 po Kr. zemřel. Po jeho smrti napsal Plinius Priscovi (III. 21.): „Slyším, že zemřel VaIerius Martialis, a velmi mne to zarmoutilo. Byl to ženiální, bystrý muž a sršel vtipem. Básník plný soli a břitkosti a při tom nejlepší duše na světě.“ Následující ukázky z jeho básni přispějí k poznání tehdejšího Říma.
ŽIVNOSTI V ŘÍMĚ.
Co pohnulo té, milý Sexte, že stěhuješ se do Říma? Co hledáš tam? Rci, jaké plány tvůj smělý duch tu pojímá? 53 „Zahájím advokátní praxi, věř, Cicerona zastíním a nikdo na trojitém foru se nesmí měřit s umem mým!“ Znáš Civisa, dím, Atestina, ti také hájit chodili, však při tom žádný nevydělal, co spolu při tom propili. „Aj! Nebudu-li v tom mít štěstí, psát budu verše! Při sám bůh, že řekneš, že je psal sám Maro, až zahlaholí tobě v sluch!“ Co? Zbláznil ses ? Přijď do Říma jen. Tu po ulicích ve chvíli zříš v davech v pláštích ošumělých jít Nasony a Vergily. – „Nuž! po patronech budu chodit!“ Chachá! To by sis teprv dal! Tři, čtyři slíznou při tom drobty, těm druhým škručí břich až žal. „By člověk v Římě uživil se, co činit, prosím, řekni přec!“ – Jen náhodou, věř, milý Sexte, tam uživí se – poctivec! * 54 O MRAVECH ŘÍMSKÝCH.
Dávno, Sophronie Rufe, chodím, ptám se celým městem, zdali je tu někde dívka, která – už kdy odřekla. Nenajdeš tu ani jedné, takže konečně sám věříš: Odřeknout je křivda, hřích neb aspoň v Římě nesmí být. Což pak žádná není cudná? Mnoho tisíc! – Jak to činí? Inu, nikdy nedávají, „ne“ však nikdy neřeknou. * PŘÍTEL QUINTUS.
Chceš, bych ti daroval svá díla, příteli Quinte. Nech to být. Triphonius, můj nakladatel ti prodá jich, co budeš chtít. „Co!? voláš, platit za ty frašky! Co byste ještě nechtěli! Hahá, jsem zcela při rozumu!“ Já také, milý příteli! * 55 UPŘÍMNÁ.
Sedmi mužům svým náhle zemřelým Chloe krásný pomník postavila, do kamene tato prostá slova vryla: „Toto Chloe učinila!“ Je-li možno, by se jasněj vyjádřila? * ZUBY.
Thais, ta má zuby černé, shnilé, ale Lecanie krásné bílé jako perly bělostné a žhavé. – Ano, ty jsou koupené, a ony pravé. * DÁMA V ZÁVOJI V LÁZNÍCH.
Tvá roztomilá tvář se halí v černý šlář. Tvé tělo (méně krásné je) rozrývá lázní peřeje. Slyš vzkaz, jejž těchto hlubin víla ti ústy básnickými sílá: Nemíním déle trpět pychu, jejž páše tato žena. 56 Nech ukáže tvář bez ostychu neb ať se koupá – oblečena. SELIUS.
Hle, Selius frivolním žvaní rtem, že naši bohové jsou výmyslem! Sám věřil bych. Neb kdyby bozi byli, takého dareby by neživili. 57
TRIUMF NÁRODA.
Půl Prahy tone v záři lampionů, lid z nádraží se valí v rušném shonu. Buď vítán vítěz! Z ciziny se vrací – „Hip! Sláva! Sláva!“ – peron zaburácí – a na ramenech zlaté mládě naší se četa vítězů do dvoran vznáší, a moře lidu, křiku epopeje, do ulic v proudu jásavém se leje. Co značí to? Snad král byl korunován? Kruh království byl navždy v jedno skován? Snad český obchod, banky, české dílo si v celé říši dráhu prorazilo? Či vybojován světu mír, že meč už zerzí ? Či staví se nám třetí universí? Zda zlomili jsme vrahů násilí? Všem starým, chudým, skytli asyly? Či vykoupeny selské statky z dluhů? Či v umění je králem národ sluhů? Hm – cety, trety...: DRUŽSTVO VYBRANÉ DOBYLO PRVNÍ CENY V – KOPANÉ! Zdaž, drazí, víte, co to znamená? Že víc než hlavy platí – kolena. 58
EPIŠTOLA jednomu redaktorovi, jenž, chtě reformovati svět, se připálil.
Bratříčku, nechej reformací a, dokud čas je, obrať list: Nic není, věř mi, po legraci: s velkými pány třešně jíst. Je blázen každý, kdo víc dělá, než kážou jemu předpisy – tak zpívá moje Filomela, a řekni užuž, co řekni si. Já odbudu své povinnosti a mám pak olympický klid – však tobě nyní brní kosti, věř, v kůži tvé bych nechtěl být! Kdybys byl dávné rady poslech a redakci dal na hřebík, nemusil’s běhat po všech oslech a přijít málem o chlebík. Víš, že máš hejno protivníků, již sledují tě proradně, a klopýtneš-Ii, nešťastníku, pak ucítíš je důkladně! Hned kolegové roztomilí tvou chybku ve svět rozkřičí, 59 vše z prava, z leva, shora střílí a metá žernov osličí. Vše jako zpito výská, šílí, druh po druhu se opičí, za Don-Quijotem Pansa pílí a hrdinsky se povztýčí. Thersites mezi novináři se první na tě oboří a před českého světa tváří tě k nepoznání zpotvoří. Je rád, že smí tě ve psí dáti, jsi vyvrhelem, netvorem, – pes by ti nechtěl z ruky bráti, tě polknout nechtěla by zem! Teď na tapetu máš to stále, (a po horách si hledej čest!): Byl jednou nohou v kriminále! Co napíšeš, vše zločin jest. Dokud ty budeš řezat jiné, dost přátel bude na nohou. Však až ty lehneš na lavici, též přátelé tví pomohou. 60 Svět zkažený je – prach a broky – však ty ho, synku, nespravíš. Chceš–Ii mít pokoj, čest a floky, hřbet ohýbej a šplhej výš. Kdo nestřílí, ten nepřestřelí, to píšu na svou pavezu, a spatřím-Ii kde panské zelí, tam velemoudře nelezu! Pudlíci moji už to vědí, však s tebou moc už nesvedu; nuž tedy, nechej odpovědí a trop si dále nezbedu. Já zůstávám tvou bratí věrnou. Až budeš v tichém ústraní – však víš, tam za tou mřeží černou – čti znova moje říkání. Tvůj Fr. Kalina.
61
MY JSME NAŠI VALAŠI.
Zpívaje, šel jsem – žebráček, zpěváček, přes lesy za Radhoštěm s bílou kaplí, hoj, po Valašsku hvozdném, salašnatém. A že mne staré nohy zabolely, uřízl jsem si v lese sukovici. Když jsem si ale s doubku kyják řezal, v zad zaskočil mne četník se šišákem, vzal za límec a zatřásl mnou: „Lumpe!“ Tož tak? Já lump? A čím je baron Popper? Já jenom hůlku, on si rube lesy! Kam stoupne on, tam tráva nevyroste! Což nevidíš, jak drancuje a plení, tak nakvap, jako zloděj před svítáním? Slyš, buší sekery a fůry praští a parní pily řežou ve dne v noci. Za deset let sem zbloudí folklorista a řekne vážné dámské společnosti: „Zde bydlívali Valaši, lid dobrý!“ Jen ostré skály budou trčet k nebi a spoustou budou hrozit celé zemi... Tak rozkládal jsem strážci společnosti, až do rožnovské šatlavy jsme došli. Já – lump – bdím na pryčně a pláču. A židák Popper? Ten je pán a baron. 62
BLÁZINEC.
Já udiven se často na svět dívám a celé epos lidstva připadlo mi jako pimprlové divadlo: Tu humor lehtá mě – tu nudou zívám. Ten stále taká jako kyvadlo: „Čí chleba jím, tomu i zpívám“ – ten zuby skřípe, když já hlavou kývám a ve tvář metá mi své zrcadlo. A v divém zmatku loutka loutku sápe, sen o věčnosti jest jim zemí cizí; když hvězdy mluví, loutka tupě chrápe. Ó Mácho! Mácho! Bol tvůj nevymizí. Ztrhané struny zvuk! Zborcená harfa zní. Daleká cesta. Marné volání. 63
KRYSAŘ A DRAKAŘ.
KRYSAŘ. Já chytám drobná zvířátka, jsou čiperná jak kuřátka, jsou žravá, dravá, plachá druž, však za mou flétnou táhnou už. Jeť hlavní věcí, bratříčku, jim pískat vábnou písničku! DRAKAŘ. Já biju draky: Taký drak řve, kouše, prská do oblak. Co s flétnou? Ten chce tvrdší zbraň: Meč, palcát, kopí na tu saň! Já napsal na svou korouhev: Vždy zachovávat chladnou krev! KRYSAŘ. Když pískal jsem kdys v Hammelnách s krysami zástup dětí táh, šli za mnou hezká děvčátka, tak sladinká jak cukrátka. Jeť hlavní věcí, bratříčku, jim pískat vábnou písničku! DRAKAŘ. Já jsem se s drakem potýkal, jenž městu děti krad’ a žral, leč místo díků šosáci mne poplivali po práci! Já napsal na svou korouhev: Vždy zachovávat chladnou krev. 64
V ČELO KNIHY BÁSNÍ.
Jestli mne nenávidíš, zavři tu knihu hned, jen láska je ten proutek, jenž otvírá můj svět. Jestli mne nenávidíš, pak slep jsi zde a hluch a slova má jsou němá a zastřen ti můj duch. Jen tam se skvějí barvy, hrá živost veselá, kde prchla chmura zášti a slunce lásky plá. 65
TĚLO – KNIHA.
Pohleď, synu, na své tělo, chrámem je, v němž trůní duch, VŠEMI tvory mluví tvůrce, i tvým TĚLEM mluví Bůh! Nejvýš sklenul smělé čelo, v němžto ROZUM přebývá,přebývá jako vůdce, jako strážce, jako hvězda zářívá. Kolem trůnu panovníka SLUŽEBNÍKŮ stojí řad: Bystré oko, jemné ucho, čichu dar a chuť a hmat. V stínu rozumu se skrývá SRDCE, jemu poddané, schrána citů, tuh a vášní, jež co chvíli rozplane. Pod nohama těch dvou vládců žaludek se v práci chví, ještě hloub, až NEJNÍŽ dole ukrývá se pohlaví. Synu, čti jen ve svém těle, mravní zákon je v něm psán: Nad směsicí citů, pudů ROZUM nejvyšší buď pán! 66
LITERÁRNÍ BURLESKA.
Ty krásné časy minuly, kdy voněly nám p–dy, kdy na každého Pišmíra byl celý národ hrdý, kdy každá chatka chovala genia ve svém klíně, kdy věnce z bobků visely na každé rohatině, Dnes na Parnase drahota a strašná konkurence, i v obchodě i v umění je těžká existence. Kdys pro národ a pro slávu se básník pachtil v knize, dnes ale chytrý obchodník myslí jen na peníze. On hledí dobře vycítit, co rád jí lid náš zbožný, a fůry sena vozí mu – a nosí do záložny. 67 DANTEUM V PRAZE.
V Praze uskutečněno bylo monumentální dílo a sídlo katolické kultury: Dne 29. února 1914 vysvěceno bylo „Danteum“, dopoledne byly slavnostní schůze a večer dávala se Zeyerova pohádka „Pod jabloní“ s hudbou Sukovou. Danteum je katolické divadlo, museum, výstavní palác, přednáškový sál, spolkový dům, oratorní síň. Jeho potřeba byla už velmi citelná. Už roku 1911, když jsem navštívil smíchovské pašijové hry a Mariánskou zahradu na Strahově, napsal jsem, že Praha potřebuje Katolického domu,domu Prahy důstojného. Jak odporný dojem, když pašijové hry na Smíchove musily se hrát v divadélku,kde ještě všechno čpělo špínou šantánu! Potřeba duchovní scény ukázala se zvláště poslední dobou, když dávaly se náboženské hry jako Parsifal a Claudelovo Zvěstování na prknech Národ. divadla, na nichž hrají se i operety a cizoložné frašky. Náboženská hra žádá i svého ovzduší. A toto ovzduší Danteum má. Stojí v srdci Prahy, ale přece poněkud stranou velkoměstského ruchu. Jest upraveno ve starém šlechtickém paláci. Původně se vyjednávalo o adaptaci uzavřeného Dienzenhofferova chrámu, i o sv. Mikuláši byla řeč, ale rozhodující činitelé činili překážky a konečně i stavitelé nebyli pro tento projekt nadšeni. Obec pražská a vinohradská jevila ochotu věnovati zdarma dosti vhodný po– 68 zemek, ale podmínky ohrožovaly poněkud úplně volný rozvoj ústavu. Až konečně se výhodně získal zmíněný palác, v jehož prostranném nádvoří dal se vybudovati vhodný objekt, a kolkolem jest mnoho místností pro účely ústavu. Velkolepý portál zbudoval sochař Fr. Bílek, před portálem v okrouhlém trávníku stojí pomník kněží buditelů, jejž zbudoval svým nákladem farář Pauly. Vstoupíme-li do obrovského sálu, jenž pojme asi 2000 osob, máme dojem gotické katedrály. Barevná okna, malovaná Urbanem, představují svaté Cyrila a Metoděje, Václava, Ludmilu, Prokopa, Božetěcha, Karla IV., Arnošta z Pardubic a j., bývají večer v přestávkách zvenčí elektricky osvětlována, což působí slavnostním dojmem. Scéna je velkých rozměrů, tak že se hodí k provozování her ammergavských, velkých festivalů i produkcí kinových. V přiléhajících místnostech jest církevní museum, jež spravuje kanovník Podlaha s kan. Šittlerem, výstavní salon pro umění výtvarné, jenž je zároveň dvoranou pro menší schůze a přednášky, místnosti pro katolickou knihovnu a čítárnu a galerie pro získaná díla katolických umělců. Počátek učiněn s Bílkovým Krucifixem. V souterrainu jest bufet, domácí správa, ústřední topení, skladiště, malírna atd. 69 Kdo uskutečnil toto dílo? Křesťanská akademie, jež byla k tomu povolána, odumírala, živořila a nemohla se vzchopit k tak velkému činu. Ale sdružení mladých katol. literátů a umělců, kteří se kupili kol Nového Života a nyní se sorganisovali v „Zeyerově společnosti“, chopili se intensivní práce, s nadšenou pomocí opata Zavorala, P. Albana a prob. Buriana získali pro myšlenku svou českou hierarchii a šlechtu, k níž přidružili se jiní laičtí Mecénové – a ejhle, nečekané stalo se skutkem! Když má Praha různé profánní a varietní podniky, svou Alhambru, Lucernu, Mozarteum, proč by neměla mít Danteum? A jak se dospělo k názvu Danteum? Původně chtěli mít literáti „Zeyerův dům“, s jiné strany navrhováno „Lvův dům“, Trojanus byl pro „Divina Commedia“ a to vedlo ke stručnějšímu a pregnantnímu: Danteum. Dante posud zůstává representantem katol. kultury, nejvyšším typem katolického inteligenta, učence, umělce a politika zároveň. Značně přispěla k uskutečnění též vinohradská obec, která věnovala odkaz Lehnerův, poněvadž úmysl Lehnerův zapadá do rámce Dantea. K otevření Dantea, jehož vysoký kulturní význam se všeobecně uznává, vyslali své zástupce Česká akademie, obce pražské, fakulty, spolky umělců a literátů a vůbec všechny kulturní kor– 70 porace, pokud nejsou ve vleku Volné myšlenky. Z Francie poslali telegrafické pozdravy Rodin, Claudel, Massenet a j. Řízení ústavu není ještě definitivní, ředitelem byl zatím jmenován Dr. J. Šimánek, dramaturgem P. Sig. Bouška, intendantem opat Zavoral. Redaktorem věstníku „Danteum“ je Vilém Bitnar. Pro jednotlivé odbory jmenováni byli ředitelé: Pro sochařský F. Bílek, pro malířský Jar. Obrovský, pro přednášky žurnalistické Trojanus, pro beletrii J. Š. Baar, pro lidopis Č. Zíbrt, pro historii Dr. Pekař a V. Řezníček, pro literaturu X. Dvořák, pro lidové vzdělání prof. Žák, pro apologii Dr. Kordáč a F. Žák atd. Pracovní program jest bohatý: V neděli náboženská hra, předpolednem dětský dýchánek, odpoledne theologická přednáška, v pondělí sociální přednáška, v úterý literární přednáška, ve středu přírodovědecká přednáška s obrazy, ve čtvrtek přednáška o katol. umělci s obrazy, v pátek recitační večer, v sobotu duchovní koncert. Ač je vstupné mírné, přece stačí i na udržování podniku. Zajímavo jest, že se tvoří zvláštní ukázněné herectvo pro duchovní hry (Calderon, Vega, Claudel) po způsobu ammergavském, tak že časem mohou pražské hry v „Danteu“ dosáhnout světové pověsti. Kdyby vstal z hrobu Zeyer, radoval by se z uskutečnění své touhy .Velká dílna lidskosti už pracuje a získává všude sympatií. 71 „Čas“ ovšem soptí s celou Volnou myšlenkou a přináší v čele listu výzvu Macharovu k Pražanům, aby Danteum zapálili, tak jak za slavné bouře husitské vydrancovali klášter na Slovanech – ale z Prahy bylo mu odpověděno: „taková řízná komanda aby pan poručík posílal jen Dru Stránskému, majiteli Gumových novin“. Veškero vztekání „Času“ a „Práva lidu“ nic nepomůže, neboť Danteum jest hotovou věcí – v mé fantasii, která se nedá časy ani nečasy obmezovat. Ano, vše je fantasie, vše jen sen. Den 29. února 1914 vůbec nebyl, ale Danteum, doufám, přece jen bude! V 1. ročníku Nového Života r. 1896 popsal S. Bouška nádherné dílo o Mánesovi – a za 10 let bylo skutkem. Doufejme, že Danteum bude stát dříve. Napsáno 24. března 1914. Vyšlo v „Arše“.
72
KAPUCÍNSKÉ
KONTEMPLACE.
LUMINA Z INTERNACE.
HESLO: Blahoslaveni, kdo lačnějí a žízní po spravedlnosti!
73 POZNÁMKA AUTOROVA.
Přes deset let ležela následující knížečka v mých papírech nevydána. Jen dva tři kousky z ní zařadil jsem do jiných sbírek, neboť jsem nepomýšlel již na její vydání. Ten, jemuž byla věnována, byl zatím z Olomouce přesídlen do Ehrenhausen (slovansky prý se to jmenuje Arnož) ve Štyrsku, a chtěl jsem nechat platit: De mortuis nil nisi bene. Ale mrtvý se hýbe – a bije! „Hájí“ se ve 4 silných svazcích (Temporalien–Übergabe, Der resignierte Fürst–Erzbischof Dr. Theodor Kohn), napadá svého nástupce, napadá řadu kněží i autora tohoto spisku. A ohlašuje pokračování! Tato okolnost zajisté omlouvá autora, že předkládá veřejnosti tento dokument z doby hrůzovlády. Ostatně dokument krotký a nevinný.
74 ÚVOD.
Knížka tato povstala takto: Vdp. Dr. Cyril Sládeček, vicesuperior alumnátu v Olomouci, před bohoslovcem p. Ignácem Husičkou vinil redaktora Nového Života, pisatele těchto řádků, z kacířství a bludařství, z bezcharakternosti, úplatnosti a ochoty k apostasii. Obvinění to pro kněze nejhorší. I žádal jsem vdp. Dra Sládečka rekomandovaným dopisem, aby obvinění své buď dokázal nebo odvolal, sice že budu žádat satisfakci veřejně. Čekal jsem měsíc a týden, ale Dr. Sládeček neodpovídal. Otiskl jsem tedy svůj dopis a rozeslal svým přátelům a vlivným osobnostem. Ihned zakročil nejd. Ordinariát olomucký dotazem, proč podepsaný nepředložil svou při s vdp. Drem Stádečkem nejd. Ordinariátu k rozhodnutí, jak právo církevní žádá. Autor tohoto uvedl patero důvodů svého jednání (mimo jiné ten, že pře tato byla z jiné strany nejd. Ordinariátu předložena), ale důvody ty nebyly uznány a podepsanému uložen trest, aby od 16.–20. března 1903 konal duchovní cvičení u otců kapucínů v Olomouci. Tam napsány tyto myšlenky a připsány všem spolubratřím kněžím, zvláště onomu, který mne prosil, abych napsal své vězeňské elegie. (Kdybych ho jmenoval, pole by mu nerodilo, a koza by mu dojila krev.) Kéž se jim porozumí tak, jak jsou myšleny: Jako výrazu srdečného smutku, soucitu a touhy po pravém království Božím. Ne jako hlasu ošklivé vzpoury, kterou zavrhuji, nýbrž jako volání po mužnosti a svobodě synů Božích! Myšlenky zde pronesené jsou všelidské. Improvisace, načrtnuté ve volných chvílích 3 dnů.
75 PROEMIUM.
V Olomouci, 16.–19. března 1903.
Sv.„Sv. Ignác nechce, aby jeho žák ustavičně se zabýval rozjímáním ve smyslu pravém; cvičí jej často KONTEMPLACÍ, aby jeho ducha, čím dále tím více naučil pozornosti k jednomu předmětu utkvělé, tím, co se nazývá UPOTŘEBENÍM SMYSLŮV... V době kontemplace samé rozebíráme: 1. osoby, jakož i co dobrého nebo zlého samy o sobě představují; 2. slova i vnitřní i zevnější; 3. činy i chvály hodné i pohany hodné, jakož i pohnutky, z nichž vyplynuly. Nic nepřekáží spojiti činy a slova, žádá–li toho látka.“ (P. Chaignon T. J. Rozjímání kněžská. Sv. I. Str. 26, 27.) * Nejsem sice ex professo žákem sv. Ignáce, ale kdekoli něco moudrého pochytím, rád se přiučuji. Nazval–li jsem úvahy tyto „Kapucínskými“, vztahuje se to jistě více na místo, kde byly napsány, než na milé otce kapucínky, které bych nerad kompromitoval. Profesor dějepisu nám hlavní zásady kapucínské stilisoval takto: 1 Bene loqui de patre quardiano. (Dobře mluvit o P. quardianovi.) 2. Sinere mundum vadere sicuti vult. (Nechat svět běžet jak mu libo.) 3. Deus regit mundum, quid mihi frangam caput? (Bůh 76 řídí svět. Nač si lámat hlavu?) – Čtvrtou jako urážlivou, vynechávám. Jsou-li zásady jejich takové, zdá se mi, že nejsem kapucínem. Eines schickt sich nicht für Alle. Různé jsou dary a milosti.
77
PŘIVÍTÁNÍ.
Pochválen buď Ježíš Kristus – už jsem tu. Jsem k Vám, otče kvardiáne, poslán do koštu. Já jsem strašný revolučník: Jak se rozkatím, celý klášter na ruby Vám obrátím. Schovejte si všechny lidi: Já bych tuze jed, denně kapucína s bradou sním Vám na oběd... Nono, hochu, jen pojď dále, pěkně vítám k nám! Otec František nám vzkázal, že je s tebou znám. Písněmi ses vezpíval mu do lásky, jeho Kvítka pěkně vydals’ – (jen ty obrázky!..) Nu, pojď dále, bratříčku můj, jen to u nás zkus! Kapucín má pod hábitem také srdce kus. 78 Hledíme si ovšem nejvíc svého kostela – ale kvardián, ten není hloupý docela. Ví on, jak to v světě chodí, zkusil moc – – měj se u nás jako doma, hochu, dobrou noc! 79 PLAMÉNKY.
CÍL VZNEŠENÝ. Nejsem stvořen proto, abych poslouchal světa, – tím méně, abych otrokem byl svých náruživostí: MAIOR SUM ET AD MAIORA NATUS. Dítětem jsa Nejvyššího, službami svými povinen nejsem leč Tomu, Jehož služebníky jsou králové. P. Chaignon T. J. I., 34.
Mluv, Pane, neboť slyší sluha tvůj! (I. Král. 3. 9.)
Všechno vaše jest, ať Pavel, ať Apollo, ať Petr, ať svět, ať život, ať smrt, ať přítomné, ať budoucí... vy však Kristovi. (I. Kor. 3, 22, 23.)
Těm, kteří Boha milují, všechno prospívá k dobrému. (Řím. 8, 28.)
Já jsem přišel, aby život měli a hojněji měli. (Jan 10, 10.)
Nejsme synové nevolnice, ale svobodné! (Sv. Pavel.)
80
TIŠE, TIŠE!
Kdo má pěkný šedý kožich, chce mít také čepici – malí páni chtí být velcí, větší chtí být velicí. (Buďme všichni jen tiší, ať nás žádný neslyší.) My jsme rádci svému vládci, rádci, ale bez rady – ticho rostou stromy v lese, ticho rostou úřady. (Buďme všichni jen tiší, ať nás žádný neslyší.) Ozve-li se někdo z malých, modlíme se k Pánovi: Bože, jak Ti děkujeme, že my nejsme takoví! (Buďme, bratří, jen tiší, ať nás žádný neslyší!) 81
V ZEMI PAPUČÍ!
Kdo nechce chodit v papučích, ten musí chodit bos – kdo hubu držet nemíní, ten musí držet nos. Občana první povinnost je mlčení a klid – kdo králem je, má peníze, a placení má lid. A komu se nic nelíbí pořádek na světě – jen, prosím, ať se poroučí zas k jiné planetě... 82
MODLITBA NADČLOVĚKA. Toto všecko dám tobě, jestliže padna budeš se mi klaněti. Satan.
Děkuji tobě, Bože, že jsi mne povýšil, však moji krutou žízeň jsi zcela neztišil. Po lesku, moci, slávě nesmírný je můj hlad – já nad veškerým tvorem chci, musím panovat! Mně nestačí jen duše, dej také tělo sem, a dej mi celou říši – mně nestačí má zem! A dej mi jejich kroky a jejich každý hled a dechnutí jich každé – ó Bože, dej mi svět! A dej mi tisíc roků – most bude vystaven, a na hvězdách co vládce já budu pozdraven! Nesmírná je má žízeň, 83 nesmírný je můj hlad – ó Bože, prosím, ustup a nech mne panovat. Nestav se mezi trůn můj a oddaný můj lid – buď ty jen pouhou bájí a mne nech Bohem být! 84
HABEMUS LEGEM. Máme zákon, a podle zákona musí umřít. Zákonníci.
Všechny stavy se mně líbí – právnický je PRVNÍ stav: Na samého Krista Pána vynašel si paragraf! Má-li právník mocnou ruku (svatý Jene z Nepomuku!) řekne jen: „Sic jubeo. Neuhne–li, tlučte ho!“ Staří už to říkávali, že prý: Favor iudicis valet plus, quam centum leges universi codicis. 85
JISTÉMU POTENTÁTU.
Silné je tvoje tělo, a silný je tvůj duch, velká je tvoje země a velký v ní tvůj ruch. Velké jsou tvoje statky, velká jsou slova tvá – vše u tebe je velké, jen mysl maličká. 86
PŘIPOMENUTÍ.
Můj otče, máte mnoho koní, jich stáj i žlab je bohatý – tak mnohý z Vašich synů, bratří nemá tak vzdušné komnaty! Můj otče, máte vzácné oře, (po dědečkovi odkazy) – což nevíte, že ranou biče kůň šlechetný se pokazí? 87
FAVETE LINGUIS.
Incitabatur spiritus eius in ipso videns idololatriae dedi– tam civitatem. Act. 17,16.
Že spuštění na místě svatém, že místo pravdy vládne lež, že, kdo má otcem být, je katem – to vidím já a bratří též. Však mlčme – smečka němých psů! Každý se bojí procesů. Před trůnem řada korybantů pekelný tropí hluk a křik – – Jsou všude stopy sykofantů, tož, bratří, pozor na jazyk! Jen ticho – smečko němých psů – jdeť hrůza z panských procesů! My v pokoji svůj chléb jíst chceme a v klidu složit hlavu mdlou – my už to nějak přebudeme, a po nás ať si pomohou. My spolknem titul němých psů – jen ušetřte nás procesů! (Mám doklady a dokumenty, kde bratří se přiznávají, že budou mluvit proti svému přesvědčení, jen aby nebyli stíháni procesem (protokolem).(protokolem).)
88
NEJMILOSTIVĚJŠÍ PANE!
ZÁŠTITO A OKRASO NAŠE!
VZORE VŠÍ DOKONALOSTI
NEJKRÁSNĚJŠÍ!
Ó jaké božské Slovo Jsi Ráčil Promluvit! Před jeho září bledne a prchá slunka svit! To Slovo přeobrátí vesmír a jeho um – toť Zjevení, toť nové jest Evangelium! Ó dej ho tisknout ještě jen aspoň milion, – mé ovce strhli dvéře – taký je po něm shon! Můj vládce přelaskavý, už napřed vzdávám dík a lízám Tvoje Paty. J. B. Tvůj pochlebník. 89
ZAČ.
Přede mnou hnědý stolek, nad stolkem zlatý kříž – zač, milý Kriste Pane, rozpjatý v bolu pníš? Tys neuměl se plazit, bys dostal obročí: i velekněžím pravdu jsi mluvil do očí. Tys chválil chudou vdovu a klnuls mamonu, klels farizejův hříchy a kličky zákonů. Tys chválil tichou zbožnost a lásku nejvíce a levici, jež neví, co činí pravice. Chudobu miloval jsi i svaté bratrství – a proto vínek z trní se na tvé hlavě stkví. 90
CO JSEM JÁ?
Já jsem jen bídný hříšník. Kdybych měl žezlo já, snad víc bych bil své bratry než berla královská. Já jsem jen bídný hříšník, pln marných myšlenek, pln slabostí a vášní, jsem v prachu kamének. Já jsem jen bídný hříšník, však přece hlas můj zní – když svatí nechtí mluvit, tož volá kamení! 91
JÁ DOUFÁM.
V té kapucínské zahradě je černá ještě hlína, však tu a tam již lodyha se šťavná k slunci vzpíná. V té kapucínské zahradě jsou černé ještě stromy, však nabobtnalé pupeny se zítra jistě zlomí. A list a květ z nich vyžene, a tulipány vzpučí, a v písních jaro vzkříšené se tichem rozezvučí. A v srdci mojem zoufalém zas pučí nová čáka, že přijde jaro, přijde máj i v mrtvou zemi Draka. 92 DOPIS. Paní Josefině Dostálové v Novém Jičíně.
MILÁ MAMINKO!
Zítra je sv. Josefa, Váš svátek. Vzpomínám na Vás v modlitbě. Ani nevíte, že jsem si zajel do kláštera. Mám se tu velmi dobře. V úterý bylo bl. Sarkandra, dnes měl svátek P. Gabriel a zítra má svátek P. Josef. Samé sváteční obědy! Tak o mne žádné starosti nemějte! Na shledanou Váš KAREL.
93
DĚTSKÁ.
Já kážu, kážu kázání, že čtyři kočky svázány, ba tisíc koček svázaných a jeden kocour hlídá jich. A každá mňouká, cvrliká – ach, to je krásná muzika! – a které zpívat nesluší, tu tahá kocour za uši. Ach, zlatý Mourku, Kocourku, my zpíváme ti na dvorku, že ty jsi první v světě rek – náš zlatý Mourek Kocourek! A Mourek mžourá očkama, neb tuze velkou radost má, že kočky – vzpoura nevzpoura – v něm uznávají Kocoura. 94
STESK NADČLOVĚKA.
Tak jsem je znova stvořil, vyzbrojil do boje – a mám teď kolem Sebe jen slepé nástroje. Jen lidské automaty kol Mne se klanějí – však nechápou Mých smutků, ani Mých nadějí. Hledím-li usmívavě, lhou Mi: Je jasný den. A jsem-li vážný, řeknou: Je obzor zachmuřen. Nazvu-li černé bílým, hned hlavou kývají, a řku-li: Bude pršet – už deštník zdvihají. Tak nemám v šíř i dáli, s kým bych se potěšil – toužím-li po soudruhu, musím jet tisíc mil. A soudruh můj je tvrdý, je Nadčlověk jak já – Mont Blanc a Monte Rosa – a propast hluboká... 95
DOBRÁ RADA.
Kdy rostou nepravosti a cizoloží lid – Bůh proroka mu vzbudí, a prorok musí hřmít. A kdyby ochaboval a s Jonášem se bál – na tři dny do velryby! a hřímat musí dál. Co zbývá? Rada dějin tak hlásá hluboká: Buď obrátit své cesty neb – zabít proroka. 96
OMLUVA. Děkuji Ti, Otče, že malým jsi to zjevil...
Ó Bože, jaký nástroj sis vybral chatrný! Vždyť hříchy mé všem lidem jsou příliš patrny! – A Pán mi odpověděl: Jen odlož bázeň svou. Na hnůj ne zlatá lžice, leč VIDLE vhodny jsou. 97
POVZDECH.
To srdce bolí, bolí – co, hloupé srdce, chceš? Snad mi tu od lítosti a žalu nepukneš? * Dr. F. L. RIEGER při své promoci měl přednášku o censuře předchodné a následné a pravil: Kdyby byl Kristus musil předložit předem Kaifášovi k censuře své učení, neměli bychom dnes křesťanství. – A tu rektor hned nevrle kázal spustit tuš. 98 „Před těmi, již mají moc, jest největší křivdou slabých, když mají míti pravdu; má-li slabý odvahu stvrzovat a dokazovat práva svého, znamená tato odvaha křivdu naproti mocným, a vždy se najde nějaký úslužný člověk, který ji mstí, chtěje si tím získat zásluhu.“ Dominikán P. DIDON: Ježíš Kristus. Str. 280. * Některé lidi není radno zavírat. Na svobodě lezou, lezou jako chlupatá housenka; ale zakuklíš–lije, narostou jim křídla, a vyletí motýl. *
NAPOLEON NA OSTROVĚ
SV. HELENY.
Čím jsem byl? Čím jsem? (Nedopsáno.) KONEC.
99
EPIGRAMY.
Víno sladké kysne v ocet, Víno sladké kysne v ocet,
 olej hořkne, žlukne – i sladkému zpěváčkovi někdy ta žluč pukne. Zkušenost, zvláště politika z lyrika křeše satirika. *
Sedíš ve vlaku a myslíš, Sedíš ve vlaku a myslíš,
 že už jede. Takto člověka zrak vlastní někdy svede. Myslí, že má křídla pokroku, zatím leží někde v potoku. A ti, co se sami nejvíc motají den ke dni, nejradš pevným vyčítají, že jsou nedůslední. *
Dejte si pozor, dobří lidé: Dejte si pozor, dobří lidé:
 I mezi katolíky jsou židé! *
Epigram je jako včela: Epigram je jako včela:
 Na květinku sedne lehce zcela, na nepřítele jak střela. 101
Zkázou tvojí, milý lide, Zkázou tvojí, milý lide,
 není hloupost ani židé, zhoubou tvou je klerikál milý lide, řež se dál! *
Všeho do času – Všeho do času –
 jenom mamlasů do věčnosti bude dosti. *
Ach, jaký to v světě Ach, jaký to v světě
 osud kormutlivý: Nejvíc ran na hřbetě nese spravedlivý. *
Pštrosí politika Pštrosí politika
 zdá se hloupá být. Často zavřít oči nejlepší je štít. Jen že není každý pštrosem anebo rhinocerosem! *
Můj epigram je rozsochatý sice, Můj epigram je rozsochatý sice,
 nevadí však, slečno kadeřnice: Pilníček musí hrany mít a špice! 102 Za žezlem se točí v jiné sféry, bratře, nejen oči, také karaktéry! *
Zabíjeti draky – Zabíjeti draky –
 krásné řemeslo, jenže málo komu zdraví vyneslo. Zabiješ prasátko jitrnic půl troků, ale zabitý drak smrdí kolik roků. *
Sedum let můj nepřítel Sedum let můj nepřítel
 draka v kleci choval, by mne s větší chutí sněd, hladem ho futroval. Když rok sedmý docházel, otevřena schrána: Nastojte! Drak přehládlý schňapl svého pána! *
Milý kmotře Jedlíku! Milý kmotře Jedlíku!
 Neberte jen zajíce, ale také knedlíků! 103
Až Löw bude s Beránkem Až Löw bude s Beránkem
 klidně spáti, pak se zase zlatý věk lidstvu vrátí. Však posud Löw Beránka jenom žere, než přijde onen zlatý čas (ó miserere, miserere!) sní Löw Beránka po ocas. *
Epigram je také Epigram je také
 šaškova čepice, komu narazím ji, čertí se velice. Nejvíce jej mrzí, že se jí nestřepe brzy. *
Čím více člověk stárne, Čím více člověk stárne,
 tím více poznává, že všecko je zde marné, jen hloupost zůstává. *
Jenom opatrně s křikem: Jenom opatrně s křikem:
 „To je na něj boží trest!“ Vám se zdá být nešťastníkem, ale šťastným jest! 104 Jenom opatrně s křikem: „Ó, jak šťastným jest!“ Co se z lícu zdá být štěstím, z rubu bývá trest. *
Dítě ví, že strom je zelený, Dítě ví, že strom je zelený,
 stařec ví, že strom má barev tisíc. Dítě myslí, že ví všechno, stařec ví, že neví nic. Ale není starcem každý strýc! *
Pro dnešek je dosti Pro dnešek je dosti
 šipkového deště; budete-li chtíti, naprším vám ještě. Nenapraví-Ii vás, věřte, na mou duši, že si zase napnu veršovou svou kuši! *
Nemohu-li spáti, Nemohu-li spáti,
 brousím epigramy; nerušte mi spaní, škodíte si sami! Umím šípy vracet: Za noc pětadvacet! 105
Ó já znám vás, farizejci! Ó já znám vás, farizejci!
 Jidáš je vám ctný a milý, dokud s vámi v jednom spolku proti svému pánu střílí. Když pak vražda vykonána, střesete jej s šíje svojí – ale marně: Věčně věkův ho i vás nic nerozdvojí! *
Dobrý epigram Dobrý epigram
 je vzácnost, já své nečítám si za ctnost. *
Vrána k vráně sedá, Vrána k vráně sedá,
 k slavíku se nedá. I v té černé vráně sedí závist bledá! *
Zatím, co tví bližní spali, Zatím, co tví bližní spali,
 ty jsi pracoval, oni ku své práci vstali, ale ty bys spal. Svět, jenž vyspán k dílu vstává, tvého práva neuznává. 106
Některé nemoci hojí se medem, Některé nemoci hojí se medem,
 některé bolesti léčí se jedem: Válku my básníci NÁPISEM vedem: Ale jak ta včelka, žihadlem jež bodá, sama sebe zraní – tak nás bolest hlodá: Srdce básníkovo smutkem schne a stydne nad tím, že jsme všeci pokolení bídné! *
„Pozor“ výborný je list, „Pozor“ výborný je list,
 stojí za přečtení. Jen že to, co včera psal, dnes už pravda není. *
Mnohá trefa – pouhý klam, Mnohá trefa – pouhý klam,
 v nepravém tkví místě. Přijde Smrt – toť epigram, který trefí jistě. *
Epigram je bublina, Epigram je bublina,
 třpytem barev zraky šálí. Komu vletí do oka, toho louh a mýdlo pálí. 107
Evangelium je jedno, Evangelium je jedno,
 otevřeno z kořán: Jinak čte je prostý člověk, jinak chytrý dvořan. *
V epigramu dobrém V epigramu dobrém
 slůvko má být obrem. *
Evangelium je meč, Evangelium je meč,
 na dvě strany broušen’ v seč. Dřív než po jiných jím tneš, pozor, ať se neřízneš! *
Moji drazí spolubratří Moji drazí spolubratří
 s tichým plesem na mne patří, jak mne stihá „Boží trest“. Inu, láska přejná jest. *
Taková je věčná světa éra: Taková je věčná světa éra:
 Pravdou trpí kariéra. *
Máte pravdu, náboženství Máte pravdu, náboženství
 politikou trpí velmi, neboť u nás politiku dělají moc dravé šelmy. 108
V epigramu vidím zábavu: V epigramu vidím zábavu:
 trefit hřebík na hlavu. *
Ječmínek se ztratil, Ječmínek se ztratil,
 není ho na Hané, místo sedláků jsou zde jenom zemané: Bez písní, bez gatí, zemané bohatí, co letos propili, na rok snad zaplatí. *
Ty baňaté gatě Ty baňaté gatě
 leží někde v blatě – jak mám, krásná Haná, zapomenout na tě. Za gaťmi se kácí do blata Hanáci. *
Největší je mudrc, Největší je mudrc,
 kdo má dvě reálky, stačí na ministra, řídit svět a války. *
„Sonntag“ – jméno krásné! 109 „Sonntag“ – jméno krásné!
109
 Člověk jenom žasne, jak že „mino takovy“ Bůh dal Hanákovi! *
Světa věk je dlouhý, Světa věk je dlouhý,
 krátké lidské žití – člověk z deště pravdy sotva krůpěj chytí. *
Tak to chodí na tom světě: Tak to chodí na tom světě:
 K cizím bolům srdce chladné, každý rád čte epigramy, dokud na svůj nepřipadne. *
Každá práce nese ovoce – Každá práce nese ovoce –
 jen že ne pro svého původce. *
O cizí jsem se staral proso, O cizí jsem se staral proso,
 a teď chodím boso. *
„Pozor“ též má epigramy „Pozor“ též má epigramy
 pokrokové výšky: Negramotný autor značen pouze † † †. 110
Někdo myslí, že pro pravdu bojuje, Někdo myslí, že pro pravdu bojuje,
 když všemu, co jiní tvrdí, vzdoruje. *
„Kaplanům dal Pán Bůh vtipy, „Kaplanům dal Pán Bůh vtipy,
 farářům dal bříška“ – na „Pozora“ zbyla jenom namazaná šiška. *
Z koho já mám radost, Z koho já mám radost,
 na koho mám zlost, epigram mu vlepím, na sto let má dost. *
Nezlobte se, v slova zlosti Nezlobte se, v slova zlosti
 že můj ústí žal: Vždyť i Job, vzdor oddanosti, strašně proklínal. *
Ach Bože, Bože! Ach Bože, Bože!
 Jidáši jezdí do Arnože, a „Facta loquuntur“ dostanou nový muntur.* * Napsáno 4./12. 1911, a r. 1913 skutečně dr. Botek vydal rozšířená Facta dra Kohna.
111
CHYTRÝ TONDA.
Na myšlenku geniální jsem vám připad: Sám nic dělat nebudu, jen jiné rýpat!
PSYCHOLOGIE ZÁVISTI.
To by člověk nevěřil kam až závist žene: Že ti lidé závidí rány utržené! A zas divno – člověku dech se z toho tají: Toho, čeho závidí, zas ti přidávají!
DRACI.
Co je drak, můj milý? Je takové zvíře, žere panny, děti, bojí se rytíře. Papírový ocas mívá na okrasu; ale jsou též draci zcela bez ocasu! 112
LIDOJEDI.
Známo jest, že lidojedi rádi též své starce snědí. A tak také milí bratří Češi na pečínky z otců svých se těší.
POKROK.
Čech Čecha statně ostudí, jist není Bůh ani v chrámě. Jednoho rána se probudí náš národ ve lví tlamě.
PŘIJDE NA TO.
Veleslavný mistře! Dej mi peněz bystře. Jestli peněz nedaříš, budeš zas jen tovaryš.
MYTHUS.
Znásilniti Spravedlnost chtěla Putifarka, lidská Zášt. Spravedlnost prchla, v světě zůstal jenom její plášť. Lidé plášť ten tady našli: kdo má moc, ten jím svá bedra krášlí. 113
FILOLOGICKY.
Bartoši, marna snaha tvá! Tys navrhoval „krájená“, leč národ – tupý pařez – dál píše, říká „nářez“. Co chce kdo, buď mu dáno: Chce nářez, buď mu nařezáno!
„FACTA LOQUNTUR“!
„Skutky mluví, skutky mluví“ stále volá Kančukov. – Mluví-li tvé skutky vskutku, k čemu tedy tolik slov?
1915.
Jednou Husa upálili klerikálé. Radikáli jej však pálí neustále.
NEODVRATNÝ OSUD.
Svlékni pro své lidi kůži – ale čekej za to pohromu, neboť to ti neprominou, žes ji dal jen – jednomu. 114
ZE SJEZDU ANTHROPOLOGŮ (Dr. Mollisson – Dresden.)
Serumovou methodou dovodil jak zázrakem, že je šimpanz s člověkem spřízněn víc než s makakem. * Napřed se šimpanizuje a pak se šampanizuje, až zapadají hvězdy – to jsou ty vědecké sjezdy.
MĚKKÉMU SRDCI.
Nevydávej se na cesty, nesahej raděj k holi – potkáš moc očí zářivých – pak po nich srdce bolí.
CO JE POLITIKA?
JÁ: Politika? To je péče o veřejný blahobyt. ONI: Politika? Když nám teče; kdo v tom brání, bude bit. 115
INFINITUS EST NUMERUS
STULTORUM.
„Bez počtu jsou bloudi,“ mnohý člověk soudí, ale neuznává, že jest jejich hlava.
„PROUDY.“
Na soudné sedí stolici, jak sluší mistrům, prorokům, chtí soudit všechno Umění, a znají jenom – Bobkův dům.
LEX PEREK.
Dr. Perek udělal výborný nám zákon, jen že odeur vyvětral a zbyl prázdný flacon. Dr. Perek koráb postavil, ale trošku při tom spěchal, tak že ve svém korábu notnou díru nechal. Nyní z korábu jen vodu vyčerpává, a v tom leží celá jeho sláva. 116
BECHYNĚ.
Žes byl vyslán do Vídně, přeji ti jak bratru, jen bys místo v parlament měl jít do Burgtheatru. Věru, měl bys lepší chance za herce než za poslance.
METAMORFOSA.
Mnohý kozák tužený nelekal se rány, a přec také na konec sežraly jej vrány. Tak se ten svět obrací: Z kozáků jsou časem vrány, ale ne z vran kozáci.
VDĚČNOST.
Kdykoliv tě sekne rána, čas jest, by ses otázal, co jsi tomu, kdo tě zranil, dobrého kdy prokázal. To věru lidstva sudba krutá: Že každý Caesar mívá svého Bruta. 117
IDEALISTA.
Za právo, vlast a církev, ideály, my v politické zápasy se dali.
MATERIALISTA:
Nedávej se svádět marným citem: Politika je hon za korytem.
PARALELA.
Řeziny, to není obrok, kotrmelec není pokrok.
CASANOVA.
Pentlete ho jak chcete, kůň nebude z prasete.
POVZDECH.
Tempi passati – kdy jsem byl vlasatý.
DEFINICE POKROKU.
Pokrok je, když tančí křesťani podle židovského pískání. 118
SLOVENSKÝ KNĚZ.
Dokud jen proti Maďarům hřměl, byl „oběť vlasti, zpěvák, hráč“ – když ale pravdu i Macharům děl, jest už jen „sprostý, klerikální štváč“.
POD MASKOU.
Kdo Slovana a Krista hlodá, jsou unsre lajt, Gott ob’ de Welt – hle: Píše se to: Roda–Roda a čte se: Icik Rosenfeld.
ABORTUS.
Je-li epigramek příliš nabit zlostí, praskne jako puška, než se koule zhostí.
HEBREJSKÁ MELODIE.
Dříve, krev když ssáti chtěli, sázívali baňky. Dnes však goji nepříteli sázíme své – banky. Bez pušky a meče krev a tuk nám teče. 119
STAROSTI LIBERÁLŮ.
Kněží, nechte politiky! Je to špína, hamižnost, pikle, úskoky a křiky – to jen PRO NÁS dobré dost. * Vznešené je kněžské povolání, knězi, buďte v chrámě bez ustání, kažte mír a plňte velebný svůj úřad – by si lišák zatím nadávit moh’ kuřat.
PELCL.
Se stupně k stupni: Vůdce moderny, měsíčník vedl nádherný, pak ve principech lavíroval trošku, Kočímu z bláta vytahoval drožku, až posléz z likvidatora se stala výdělečná potvora, jež lidu místo chleba – natruc žida – hnůj Casanovův na stůl kydá.
HRABĚTI.
Rád čepel skřížím s čestným sokem myšlenek výměnou. Však prchám před židovským šmokem a hyenou. 120
MENU
vel
MANDUCANDUM. (Secundum probatos auctores.)
Primum ius (polévka). Dein sus (šunka). Caro bovina circumposita varie. Cerevisia pilsena in glacie. Avis vel caro ferina. Moravica vina. Quodlibet ex saccharo et farina. Arabica gutta. Juxta nova statuta: Herba convoluta. (Ad libitum: Cantica, narrationes fictae vel cartae pictae.) Sed non saepe anno Domini! Nevíme dne ani hodiny. 121
KDO JE TO?
Řval jako býk, štval jako ďas. (Jsem zvědav, kdo se as v tom verši pozná zas?)
POVZBUZENÍ.
Odpůrcům se nepoddávej, sebe sama nepřelhávej, pevně na své půdě stůj, svojí hvězdě důvěřuj!
SLEPÝ STŘEVO.
Dr. Střevo proved směle operaci za tisíce, ač by byla postačila pouhá sklenka – Šaratice.
REDAKCI „POKROKU“.
Když jsem šel kol krmíka, chrochtalo tam prase, až tam půjdu podruhé, bude chrochtat zase. Kdo chce slyšet slavíka, nechoď kolem krmíka. 122
LIDSKÝ TRUD.
Jak chycená moucha v pavučinách se trápívá duše ve svých vinách. Za malou krůpěj radosti platívá mořem hořkosti.
CESTY BOŽÍ.
Jeť mocným orlem Hospodin: on chvátí lidi v ostré drápy a přenáší je přes propastí klín – a člověk při tom brečí, že se trápí...
JAK SE DAŘÍ?
Mně daří se jak hodinám: Od jedné stále počínám, jak dotáhnu to ku dvanácté, hned na krku zas jednu mám.
PROROK.
„Já, páni, já mám divinaci!“ se prorok Žvanca holedbá: „Šlehněte koně po zadnici, vsadím se, že se ve běh dá!“ Leč valach také prorok byl a – jenom zadkem vyhodil. 123
MODERNÍ LIDÉ.
Jsme tvorové tak křehcí, jdem životem jak po laně, vánkové námi hrají lehcí a noha tápe zmotaně. Jsme v boji duchů přední stráže. Noc za námi. Noc před námi. Jsme děti doby, jež se táže a duši steskem omámí.
MASKERÁDA DĚJIN.
Hus dnes sluje Gans, z prodávání skvostů žije, Žižka, rytíř z Trocnova, píše statistiku Dalmácie, Caesar je dnes majitelem lázní, Nero v Rotšildově bance blázní.
Dr. F. KARAFIÁT.
Miluji Karasa! Miluji Kapra, Štiku!! Miluji stíny dávných nebožtíků! Miluji snění, vzdychání a pláče, miluji člověka, miluji siré ptáče, jak anděl miluji a v záři všecko vidím... Jen kněze jako ďábel nenávidím. 124
VŮDCE A DEMAGÓG.
Ach, ten mašínfíra – to je nezdvořák: Bavit chtěl se Jíra, a on řídil vlak! Jírovým miláčkem je pan konduktér, mluví se sedláčkem – zvláště za tusér.
MUDRC.
Ať zpíváš nebo pláčeš, ať klímáš nebo skáčeš, ať klneš nebo blahořečíš – všem na věky se nezavděčíš.
MATKA.
Kdyby měl syn už hlavu jak koleno, matička ještě říká mu: chlapečku. Kdyby mu nikdo nepřišel na jméno, ona ho ještě nosí v svém srdečku. 125
LITERÁRNÍ HISTORIE.
Arne Novák není křovák, – můžete být jisti! – Nemůže však vše, co řeže, chudák také – čísti. * Literatura jak hora rodí, až se třese zem – třeba tu i odborníku soudit pouze – instinktem. Podle toho, je-li krajan nebo jaké konfese – napíše se o něm paianpaian, nebo zkrátka, kopne se.
TAKÉ POLITIKOVÉ.
Za vůdce si zvolme Kubu. Největší má hubu.
STAROSTI.
Bohyně Historie, zastav svoji chůzi! Ó naslouchejte Sudičky i Muzy: Aj, výbor Družstva Vlasti konal schůzi, v níž kolik hodin pilně rokoval, jak slavit muže, jenž sto korun dal. 126
SUUM CUIQUE.
Jen pomalu s tou osvětou! Vždyť není světlo spásou vezdy: Zrak musí obklopiti tmou, kdo spatřiti chce božské hvězdy.
ORLU.
Svaly tuž, slzy suš, křivdy ruš, Bohu služ, k svým se druž – pak jsi muž!
ZLÁ RADA.
„Co jsi dlužen, zaplať“ – praví přísloví, ale odkud nabrať, to nám nepoví.
VDĚČNOST.
Nehažte perel sviním – tak pravil Kristus Pán. Kdy podlým dobře činím, vždy bývám vychrochtán. 127
ERGO.
„Boha není,“ mudrc děl, neb ho nikdo neviděl. Na to hlupák jemu dí: Rozum tvůj se nevidí.
„PŘÍTEL“.
Se mnou táhl v bitky přítel vřelý, břitký, pro svatou věc, pro mne rány sázel hromné, dokud jsem mu platil. Když mi došly floky, náhle se mi ztratil, – napadá mne v boky. * „Zbav mne lstivých přátel!“ Boha prosívám. S nepřáteli potom poradím si sám.
AUTORU „PROPASTI“.
Krásně, tak divě romanticky valí se tvé byronovské sloky, tvá „Propast“ mohla pohltnouti nicky – asi před devadesáti roky. 128
Dr. STRÁNSKÝ,
NÁR. POLITIKA,
VÍD. DENNÍK.
„Množit lid náš českou školou povinnost každého táty...“ Při tom národ decimují gumovými inseráty.
ÚTĚCHA PLEŠATÝM.
Pohrdejme směle lidskou zlobou, kráčejíce skvěle před svou dobou: neboť kdysi (učenci to praví!) lidé všeci budou holohlaví.
KRITIK.
Vrabčík, se střechy jenž cvrlíkal, s kanárkem se takto potýkal: „Bláznivé to rokotání už je věru k nevystání. To je dobré pro děvky. MOJE krátké popěvky mají STRUČNOST epigramů, lesk a BŘITKOST drahokamů.“ A měl pravdu vrabčík s věže: Jeho píseň jako démant – řeže. 129
Dr. K. KRAMÁŘ.
Karel Kramář – jenerál, by ho člověk pohledal! Jedinou má vadu: že má oči v zadu. Kdyby viděl vpřed,vpřed jak vzad, krále měl by Vyšehrad...
RADA MALÍŘI.
Chceš, by dílo tvoje padlo do očí? Maluješ–li svatou drahou hlavu, nezapomeň zlatou svatozář! Jenom zlato vábí zraky davů!
KDO SE CÍTÍ...
Epigram je také čarostřelcův luk: Na jednoho mířil’s, trefil’s celý pluk.
NEJHORŠÍ.
Nemilé je pokárání představených. Ostudná je pomsta odstavených. Bolestné je pohoršení svatých. Nejhorší však je stud nestydatých. 130
DOKTOR.
Já jsem MUDr. Mastička, čarodějnicí byla má babička, znám léčit všechny nemoci. Kde není peněz, není pomoci.
NÁPIS NA ŠKOLU. NÁPIS NA ŠKOLU.
 (Pro obec klerikální:) Zde se nauč, dítě milé, psát a mluvit ušlechtile, Boha znáti, pracovati, vlast a lidstvo milovati. (Pro obec pokrokovou:) Děti patří učiteli, neodvisle všem on velí, občan platí mu, s ním volí – sic je „nepřítelem školy“.
VARIANTA na Havlíčkovo: Bratře Čechu, podupej komžičku...
Bratříčku, jen dupni, kapsičku si upni, přijdou-li tě vytloukati pokrokáři zpupní. 131
BRATŘI SLOVANI.
Turka máme z chalupy, teď se chytnem za chlupy. Padni oko nebo zub – jen když bude řádný lup. Potom celou hlavu sem – jen když něco odnesem. Že jsme bratří Slované – o tom ani slova ne. Tak nás Ferdin z Koburku osvobodil od Turků.
OSUD.
Vše ideálům, nuzným dávej, na oltář Vlasti obětuj, čiň tajně to – a očekávej, že tento bude osud tvůj: Ti, kteří mívají až křeče, když chudým krejcar mají dát, ti vykřičí tě za lakomce, jenž chtěl vždy jenom brát a žrát...
EPIGRAM.
Kdyby epigram byl každý smrtná střela, už by na mém hrobě astra krvácela. 132
JÁSOT PŘÍRODOPISCŮ. (Epigram k „Studiu přírodních věd“ od prof. B. V. Kurilova. Světová knihovna.)
Náboženství bude míti důkladnou teď kocovinu: Zdařilo se vytvořiti uměle nám – močovinu!
ULIČNÍK.
„Pozor“ hodil kamenem, nedbal, že v tom nebezpečí: kámen vrátil se a bác! – Stojí za rohem a brečí.
BEZ ADRESY.
„Ty lotře, Jidáši, pse, pokrytče, tlučhubo, farisejské dobytče, ty vlku řvavý, zvíře nenasytné!...“ A nyní čekám, kdo se na to chytne.
VÝSLEDEK.
Můj adresát se poznal, však dělá, jak by nic, jen ze zadu jak buldog kous’ do mých nohavic. 133
CHORÁL POKROKOVÝCH
POSLANCŮ.
Moravěnko, drahá máti, ó jak krásná jsi ty zem! Když tě Němci drancovali, my tě taky drancujem.
ZKUŠENOST.
Chceš–li míti nesnáze, příteli půjč peňáze. Počne se ti vyhýbati, bude na tě vzpomínati ne už jako na přítele, ale jako – věřitele. Peníze jsou bůh a ďábelství, peníze jsou hrobem přátelství.
MODERNÍ DIVOTVŮRCE.
V Galilejské Káně bylo slovem Páně z vody víno v džbáně. Básník Plačtivý hledí jinak na divy! Proměňuje svaté Evangelium na vodu a na brimborium. 134
LUZA A GENIUS.
Co prolil slz a potu, neví; ví, kolik vypil vína. Nemůže chápat velkých lidí, jen špinit může špína.
TICHÁ LÁSKA.
Letí, letí motýli, jen se k sobě nachýlí, jen se křídly doteknou, ani slova neřeknou...
KIRKÉ.
O Neue Freie Presse! O Kirké proklatá! Ty z knížat děláš krále a z králů p –
HYMNA MODERNÍCH HUSITŮ.
Kdož jste Boží bojovníci a zákona jeho, nadávejte jeho církvi a nevěřte v něho, posměchem a lží vždycky zvítězíte! 135
JUSTITIA REGNORUM FUNDAMENTUM.
Ve Vídni je hradní brána, na níž ona slova psána. Jenom že je otevřená, bez klíče, pro spravedlivé i lupiče.
POKROKOVÝ ZÁZRAK V PROSTĚJOVĚ.
Ó „Snaho“, Obrtele! Velké jsou vaše činy! Neumí každý vylít Z KONVIČKY – PUTNU špíny!
NOVOROČNÍ.
„Pozor“ v programu má blaho lidu! – který Čech by mohl nejásat? – On je listem zcela neodvislým, zvláště od pravdy a od zásad.
HISTORIE SE OPAKUJE.
Že proti tobě se vzbouřili ti, které stvořil’s, dal jim vlohu...? Tím netrap se nic, můj rozmilý: To stalo se i Pánu Bohu. 136
HOĎ TO ZA SEBE!
Jdeš za cílem až v nebe – a pomluvy se plazí kol tvých nohou jako zmije – jen hlavou potřes, hoď to za sebe a na DRAKA si ušetř svého kyje.
HISTORIE.
Snadněji si zkrotíš pardala, krále lva zapřáhneš ku svým vozům, než by přízeň davu byla trvalá a on toho dbal, co káže rozum.
PROČ – PROTO.
Proč zlobí se ti lidé na tě? Proč bijí do tebe tak zprudka? Cos udělal jim, že jsi v blátě? – „Nic. Já jim vidím do žaludka.“
ODPOVĚĎ.
Nač polemiky s Hloupostí? Nač opravy a soudy? Ó pokroková Blbosti, tvé jméno jesti: „Proudy“. A tuto příšeru všech příšer vydává doktor (!) Fišer!! 137
HOLDOVÁNÍ KRÁLI JEČMÍNKOVI
NA VYSVĚTLENOU. Autor této knihy v prosinci r. 1904 stal se farářem v Prostějově a věnoval se tiché kulturní práci, počal připravovat opravu farního chrámu, nasbíral na 60.000 K a v letech 1906–1907 opravu vnitřku též s mistry Köhlerem, Bílkem a jinými provedl. Ale oprava tato už dála se uprostřed kulturního boje, do kterého byl farář vtažen r. 1905 prof. Judou (Cyprianem Kapižonem), který počal útočit na církev rouhavými články a špiněním faráře, biskupů a kněží. Tehdy musil farář na obranu zahájit rozsáhlou novinářskou kampaň. Prof. Juda byl přeložen do Příbora, mstil se neuvěřitelnými sviňačinami, a farář byl od té doby bez ustání denně smýkán „pokrokovým“ tiskem, prostějovským a českým vůbec. Kde jaká katilinárská existence přišla do Prostějova vést národ (ať už Adlerův, Švihův či Stránského), každý ten z Čech přivandrovalý spasitel Prostějova vytkl si ušlechtilý úkol, vyhrnout si rukávy a rozsekat faráře Dostála nebo aspoň sesadit jej z fary. Přečkal jsem již celou galerii různých těch Krapků, Prachařů, Nováků, Seďů, Obrtelů, Němců, Ležáků atd., kteří jak přišli, za čas zase zmizeli a zůstal po nich jen nelibý zápach ve vlastních řadách. Farář musí stále bránit katolickou věc a sebe proti denním útokům. Původně činil to v „Hanáckém kraji“, od konce r. 1908 v „Ječmínku“. K porozumění následující satiry třeba ještě podotknouti: „Pokrok“ je list národně–sociální, za redaktora Němce protiklerikální do šílenství. V soc. dem. „Hlasu lidu“ otiskoval Bechyně svinské útoky Judovy a svoje, tak že musil před po– 138 rotním soudem v Olomouci faráře pro lež o soše nahého Merkura a jiné odprositi. A v osobním špinění snažil a snaží se jim vyrovnati Jos. Smýkal (funkcionář spolku mor. žurnalistů!!), jenž ve službách spisovatele a nyní starosty dra O. Přikryla obsluhuje radniční lid. pokrok. „Hlasy z Hané“. Když farář K. D. L. tomuto poslal jednou tiskovou opravu, udělal se tento předák moravských pokrokových novinářů analfabetou, jakoby nedovedl rukopisu farářova přečíst a otiskl celou opravu huhňavě zkomolenou, na př. podpis „Karel Dostál, farář“ vytiskl: Karec Doňál, fančár. Doufám, že nyní už bude následující říkání z „Ječmínka“ ze dne 31. prosince 1909 dosti jasným a otištění kulturního dokumentu vítaným.
[139] MUDRCI. Tři mudrc! v deputaci neseme ti gratulaci. Přijmi naši vzpomínku, roztomilý Ječmínku! MUDRC NĚMEC. Já ti nesu zázračný stroj – „Pokrok“. Sedni naň – a nepokročíš o krok. Válku občanskou ti nesu, procesy. (Radš než hostie mám macesy.) Kdybych moh tě skřípnout aspoň v něčem, katovým bych rozsekal tě mečem, upekl a sněd jak jahůdku – jako cent mi ležíš v žaludku. JEČMÍNEK. No, krásné blahopřání novoroční! Nuž, duše drahá, Bechyně! Ty počni! MUDRC BECHYNĚ. Ječmínku, můj zlatý andílku! Vánoční ti nesu nadílku: Pozdrav od phantátypantáty Adlera, pumu od svatého Ferrera, od Machara šibeničku, z příborského vepře jitrničku. Zde je redakčního zelí bečka pro drahého Bumberečka. 140 Na sebe hůl nesu od Merkura, venku nadávek je celá fůra a stoh pomluv k nim. Dám, co mám. Víc neumím. JEČMÍNEK. Hezky, hezky, dítě milé! Znám tě, jak jsi ušlechtilé! A ty ryzí, co ty v zadu vystrkuješ na nás bradu? MUDRC SMÝKAL. Já ti nechu Hlachy lhané, lží chou hodně pofrkané. Mě kchtil dobhý kněh, apochtol míru, proto chpiním kněhe sché a víru. Nejradch bych chtěl za fančára Krejčího neb Kamenára. Ch celé duche tobě pcheji, abys poňoupil k chvatému Mechoději... JEČMÍNEK. Nehuhněj, pro Pána Krista! SMÝKAL. Prochím, já chem modernista! JEČMÍNEK. A nač máš tu plácačku? 141 SMÝKAL. Na plácání, panáčku. JEČMÍNEK. Inu, milí kamarádi, můžete mě míti rádi. Vyslovuji vám své uznání, ale přece slyšte kázání: Smýkale, nech lhaní, štvaní, huhňání, vykonáš-li na kom lživou popravu, otiskni mu aspoň řádně opravu! Němče! Ty se nemyl docela: V kněžské krvi nos ti nezbělá! A ty živ se, bratře Bechyně, ale neměň lidi ve svině! Jinak, hoši, já to vždycky říkal: Němec, Bechyně i Smýkal, všecko jeden vý – – tečník! Ještě jednou přijměte můj dík! Na rok už se ptejte po mně v našem Katolickém domě! TŘI MUDRCI (uraženi). Hleďme, hleďme na sprostotu! JEČMÍNEK. Ticho hoši! Žádný křik! Chytal jsem jen vaši vlastní notu! 142
TATARSKÝ KUPLET.
Divadelní kritik napsal: „Kus byl sehrán s nezdarem“,nezdarem,“ už pan ředitel se chystá na chudáka s tatarem. (Tatarem, tatarem, tramtarata tatarem.) Češi jsou vám divný národ: Žid si jezdí kočárem – a Čech Čecha otrhaný pěšky honí tatarem. Mnohé lidi bolí hlava zpitá blínu odvarem, mnohý pán dnes neví, zda je křesťanem či Tatarem. Dnes, když pán svým služebníkům nechce býti soumarem, nebo nechce krást je nechat, nařežou mu tatarem. „Ječmínek“ že mluví pravdu, neřídě se rozmarem, od Judův a od Smýkalů stále bit je tatarem. A tak v milém Prostějově chodí všechno po starém; 143 opovaž se míti hlavu – a hned zkusíš tatarem. K Dělnickému pospíchejte s posledním svým krejcarem, „Hlas lidu“ vám za to prodá vědy, chleba – tatarem. Leckdo žaludek si zkazil stálých piklů lekvarem, šel by s námi – ale strach má, že by dostal tatarem. Všecko trvá až se strhá, Kamenář i s Macharem. Musí pravda zvítěziti a lež dostat tatarem. (Tatarem, tatarem, tramtarata tatarem.) 144
MACHARIKON.
Machar (vrátiv se z Krymu do Vídně): „a stará žluč se žilami zas žene, a ruce chce se nových skalpů zase – mám zas své češství hrdé otrávené!“
145
[146] ÚVODEM.
Machar spatřil Abrahama. Což ostatně v židovské bance není ničím zvláštním. Pokrokový národ oslavil svého miláčka, a zbožňovatelé vydali řadu brožurek a článků. Tu jsme se dověděli na př. z Besed Času od pí Judové, že příborští studenti u prof.Judy posbírali zbožně slavíky z doutníků, jež tam vykouřil Machar (ó svaté relikvie!), a vídeňský učitel p. Sulla se tamtéž pochlubil, jak českým dětičkám ve škole „Komenského“ rozkládá na lavice díla Macharova, i jeho krásnou Čítanku, a dává dětičkám v úloze popisovat, jak pan Machar přišel na tu neb onu myšlenku a báseň. (Komenský by měl velkou radost ze svého nástupce!) Když už všichni přinesli své dary obětní, i p. učitel Obrátil, osměluji se i já nehodný přiložit do kaditelny zrnko magnesia, aby se jeho světlem význam Macharův a jeho trabantů ozářil i s jiné stránky. Mám k této pozornosti vrchovaté právo, ba povinnost, neboť na nikoho Machar tak štědře nepamatoval útoky a pomluvami jako na mne. Můj obraz se stále vznáší před očima jeho a co chvíle mu vypichuje oči. Kolikrát už mne zabil! Nadobro. Zázrakem je, že posud žiji. A přece myslím, že jsem nezavinil jeho jedovatosti já. Já (jak čtenář uvidí z mého starého článku o něm) choval jsem se k němu jako odpůrce kavalírský, jako člověk k člověku, ale on v pověstném tažení v Naší době r. 1902 snížil literární polemiku na hospodskou rvačku, ba nestyděl se sám o sobě napsat (čemuž podnes nevěřím!), že v novojické Besedě vystoupil na židli za skleněnou stěnou, aby špehoval, 147 jak se s hosty bavím a kolik čárek mám na tácku! To že učinil veliký syn Slunce, velikán a mluvčí národa? A národ že mu nenaplil do tváře? Ba že denuncianta a špicla dokonce oslavuje? – – – Machar zařazuje každý svůj feuilleton, každou novinářskou polemiku, každý svůj řádek do svých sebraných spisů a posílá to vše budoucímu věku a čtenářstvu jako drahocenný odkaz. VšechyVšechny pomluvy a lži, všechny osobní výpady a jízlivosti za drahé peníze prodává do říše nesmrtelnosti. Katolický autor, Macharem napadaný, nemá posud takových obětavých nakladatelů a trpělivých čtenářů, aby mohl uveřejnit knižně všechno, co Macharovi na jeho útoky bylo odpověděno. Ale přece nutno proti knize aspoň částečně postavit knihu a aspoň sumárně s útočníkem se vypořádat. Proto laskavý čtenář promine, stavím-li do knihy některé potyčky, jichž smysl bude patrným pouze znalci celého díla Macharova. Abych aspoň něčím podložil své šlehy, otiskuji zde věrně IN PERPETUAM REI MEMORIAM dva originální dokumenty: Článek prof. T. G. Masaryka „Ty židovské peníze“ z „Času“, č. 62. ze dne 4. března 1914, a „Machar Moravě“. (Otištěno z úvodníku Přerovského obzoru, datovaného 13. III. 1914.) Cítím sám, že tyto dva projevy činí mé šlehy skoro zbytečnými, ale když už jsou napsány, ať jsou i čteny. Velikost opěvaných osob a neštěstí národa snese i tento pleonasmus. K. D. L.
148 TY ŽIDOVSKÉ PENÍZE.
T. G. M.
Zase antisemitské bláto ze svobodomyslného listu!... Na boje pro své vystoupení v procesu proti Hilsnerovi vzpomínám nerad, s vnitřním odporem, protože byly hrubé, přímo barbarské; tenkrát nejen studentstvo, nýbrž i universita se podrobila nekulturnímu tlaku antisemitické ulice. Vidím ty ustrašené tváře různých svých známých, vzpomínám, jak se mně vyhýbali, jak mne antisemitický klerikalism „objasňovali“ – – upomínky – dnes tížící, duši unavující... Prodělal jsem boje různé, ale boj proti antisemitismu stál mne nejvíce námahy a času, nejvíce nejen klidného rozumového napětí, nýbrž i citového vzrušení: ovšem klidu vůbec jsem vlastně neměl. Nemluvil jsem posud o věci a nebyl bych o ní bez provokace mluvil. Já tenkrát měl těžký úkol literární a vědecký: musil jsem se probírat literaturou medicínskou a právnickou, a ta práce sama vyžadovala veliké pozornosti a mnoho času; vedle toho však jsem donucen byl kontrolovat svědectví proti Hilsnerovi uváděná a vyšetřovat celý průběh procesu a zjišťovat zločin a jeho vlastní povahu. To znamenalo spoustu dopisů do různých míst, nespočetné schůzky s rozmanitými lidmi, porady a cesty, a konečně zařízení vlastní detektivní organisace; ano – detektivní organisace. A konečně k tomu všemu od samého počátku se přidaly starosti humanitní: veliký počet lidí, křesťanů 149 i židů, utrpěl ztráty, ztratil své místo a zaměstnání, a z těch se mnozí obraceli na mne a žádali ode mne pomoc, protože v mém jméně byli poškozeni. Přirozeně, hlásili se i lidé podvodní a nepoctiví. Mezi poškozenými byli také Němci, křesťané i židé. Dodnes vyskytují se mi případy; ještě nedávno musil jsem se ujmout německého žida, jenž pro Hilsnera přišel ke značné škodě. Neměl jsem ani kdy, abych všecky své výdaje a finanční potřeby v antisemitickém boji spočetl; pravda, jistou – (nepatrnou) – část poskytli mně známí a přátelé, ale zbylo toho na mne dost a mnoho. A takové byly tenkrát poměry v Čechách, že jsem pro svou práci hledal pomoc jen u přátel Němců; ne v Praze – ve Vídni a v cizině, a přišla (z Německa na př.) skrovná pomoc... I tyto vzpomínky jsou trpké. V Praze zatím kolovaly pověsti, a pronášeny i tiskem denunciace o židovských penězích; neměl jsem tenkrát kdy, abych věci věnoval pozornost, možná, že ty pověsti, alespoň částečně, vznikly tím, co teď chci vypravovat. Byl jsem tenkrát jmenován českým Zolou. Domnívám se, že to jméno suggerovalo „židovské peníze“; snad to jméno zavdalo dokonce příčinu k pokusům o čestný dar á la Zola. Jednoho dne totiž došlo mne EXPRESNÍ PSANÍ ČESKÉHO SPISOVATELE A PUBLICISTY, dověděvšího se něco o finanční stránce mého boje, v němž 150 se mi oznamuje, že se utvořilo komité, složené ze židů a křesťanů, kteří mne svou vděčnost chtějí dokumentovat čestným darem. Co prý k tomu říkám? Odpověděl jsem, že se žádných čestných peněz nebojím, že dovedu být pánem peněz. Na to přišly nadšené zprávy i s jiné strany, že dar bude slušný a že mně vystačí na další vedení boje a na zasloužený prý odpočinek po tolikerých námahách... 100.000 –200.000 zl. Dobrá, odpověděl jsem, udělám s penězi to a to, dal bych třetinu Macharovi, aby mohl opustit svou banku, část dám na Čas, část si nechám a zapakuju kufry... Za nějakou dobu píše mi spisovatel (už ne expres), že sice již je značná suma peněz sebrána, ale teror antisemitský je příliš silný, bohatší lidé že se bojí, posud dávají jen lidé menší. Rozumí se, že po chvíli přišla konečně zpráva, že se plán odložil na pozdější dobu. Machar je ve své bance dosud, Času jsem za jeho značné ztráty nemohl dát nic, a já sám jsem kufry pakovat nemohl. Uvízl jsem v té Praze zase – fatum. Ale naskytla se příležitost čestného daru nová a již makavější. Jednoho dne přišel mladší PRÁVNÍK PRAŽSKÝ (ČECH); jméno bylo mně neznámé, ale poznal jsem ihned tvář svého někdejšího posluchače praktické filosofie. (Poznámka psychologická, třeba že osobní: mám výbornou, snad fenomenální paměť fysiognomie, tváře, 151 hlasu, chůze, pohybů, ale zapomínám jména osob a zapomínám jaksi úmyslně, neboť vypěstoval jsem si to, umění, nechtěje si mozek zbytečnostmi obtěžovat.) Návštěvník dovolával se také svého žákovského poměru ke mně, ten že mu dává odvahu – zkrátka, čestný dar od českých židů sebraný. Odpovídám ovšem, jak jsem odpověděl v případe prvém. Žák – návštěvník ujišťuje, že dar, rozumí se, není vázán na podmínku, a netýká se Času; je pro mne osobně. Čas, Čas... Z další řeči jsem vyrozuměl, že dar přece je vázán na nějakou podmínku; dárcové by si přáli – nežádají, dovolují si vysloviti jen svůj názor –, že Čas přece jen je pro židy trochu – radikální. Jestliže bych se nechtěl přimluvit u dra Herbena, aby do redakce přibral jednoho nebo dva mírnější redaktory... Pane doktore, děkuji Vám za Vaši dobrou vůli, ale nechte si své peníze a svým přátelům vyřiďte pozdravení. Pamatuji–li se dobře, dávali mně pánové 64.000 zl. Všeho dobrého do třetice. Před dvěma lety dostavila se jakási deputace k Macharovi. Zase se jednalo o můj čestný dar. Čeští židé prý neučinili své povinnosti vůči mně k mému jubileu, musí se tedy věc napravit ex post; neměli-li by mně dát čestný dar k mým narozeninám? Plán osnován nedaleko před mými narozeninami, proto jim Machar na získaní času doporučil DAR 152 K JEŽÍŠKOVI. Řekl jsem Macharovi hned a s určitostí, že Ježíšek nepřinese nic. A měl jsem pravdu. Naši antisemité nevědí, že mnozí, jistě bohatí Čeští židé mne pokládají za – antisemitu; slyšel jsem tu výtku nejednou, protože NEVĚŘÍM V TO POČEŠŤOVÁNÍ ŽIDŮ, které se v starší generaci provádělo. S obou stran – židovské i křesťanské. Nevěřím v prostředky jen mechanické, nevážím si počeštění pouhým slovem, nevěřím v to volební a jiné chytráctví. A proto byl i Čas českým bohatším židům – radikální. Končím v nechuti, se kterou vzpomínám na celou tu Hilsneriadu. Opakuji – barbarství! Nejhroznější jeho tíha, ztrácet drahý čas, celé doby života .... Rád věnuji čas bojům věcným, nutným, ale musit svůj mozek unavovat bojem proti špinavým lžím – to je hrozné. Také tato upomínka je mi hrozná. Kdybych mohl jednat podle vrozeného temperamentu a chvilového roztrpčení a hněvu, vzal bych provázce, ba provazy a vypráskal bych tu žurnalistickou luzu z našeho českého chrámu; ti naši prodavači provozují svůj hnusný obchod ne v předehrami, ale v samé svatyni... Je to svatyně? Máme svatyni? 153 MACHAR MORAVĚ.
Nelze mi jednotlivě odpovídat k nesčíslným gratulacím, jimiž známí i neznámí vzpomněli mé padesátky. Děkuji tedy všem jednotlivcům, všem spolkům učitelským, jednotám sokolským i národním, děkuji městům i obcím. A nyní k práci, drazí lidé, sic se zalkneme špínou a otráveným vzduchem! Ve Vídni 6. března 1914. J. S. MACHAR.
ZVLÁŠTNÍ VZKAZ MORAVĚ.
J. S. Machar napsal tento dopis panu dru Ad. Stránskému:
„Pane poslanče, prosím, abyste jako hlava pokrokových poslanců na zemském sněme v Brně přijal můj upřímný dík za pozdrav, jímž vzpomněli jste mé padesátky – a prosím dále, abyste byl tlumočníkem jeho i pp. poslancům Staňkovi a Tusarovi pro strany jejich. Že je Morava dnes radostí každého pokrokového českého člověka, víte dobře, a my doufáme, že se přičiníte, aby radost ta nebyla dočasnou. Očistěte tělo její docela od římského otupujícího jedu i imunisujte je potom tak, aby tam nikdy již nevnikl. Přidržte římské lidi železnou rukou k tomu, aby to, co mají na ja– 154 zycích, projevovali také činy; vezměte jim školu, neboť náboženství je věcí citu a naučit se nedá, a morálka, jíž oni učí, je dvojatá, má rozříznutý jazyk – a té zase my nedáme mládež naši na pospas. Pomozte k svobodě svým učitelům – oni Vám za to budou vychovávat svobodné lidi. Zotročený učitel Vám vychová zase jen otroka. A přičiňte se, aby římským zřízencům bylo vzato jak aktivní, tak pasivní volební právo. Tito lidé, rodem sice z Moravy, ale duchem, aspiracemi a organisací visící na římském papeži, o němž i náš drahý Kramář v delegacích vyznal, že jest stále ještě suverenem, jsou státem ve státě, tedy většími cizinci než členové vlastní armády – a vojákům přec po dobrém uvážení není dovoleno volit a volenu býti. Slovem: vraťte je kostelu a tomu pánubohu, jehož mají plné huby – žeňte je ze sněmů, z říšské rady, z obcí, ze školy – – a dočkám–li se toho, pak přijdu já a budu gratulovat Vám, pánové, a radost naše bude ještě větší. S přátelským pozdravem Váš J. S. MACHAR.
155
ČESKÝ DIOCLETIAN čili: „Ty židovské peníze“. (Viz feuilleton „Času“od T.G. M. ze dne 4. III. 1914.)
Buď vítán, Drtino, můj věrný bojci! Po vlastech českých roznášels mou slávu, jsa placen státem z fondu pro extense, a dokazovals jasně mému lidu, že naše zem je příliš nepatrná, než aby na ní mohlo hrát se drama, v němž vystoupil by sám Bůh Vykupitel – neb větší rohlík musí být i lepší a větší planeta musí hrát větší roli. Tys vyložil to tónem kazatelským, že posluchači mněli se být v chrámě a řekli potom: Je to zbožný člověk! Jak hodný musí býti jeho mistr! Zvěst přinášíš mi věru znamenitou, že presidentem české republiky jsem zvolen od čtenářů Horké „Stopy“. Leč, milý brachu, k tomu třeba peněz! Bez peněz těžko vládnout v říši Švihy, i Herben s Macharem jen za peníze hrají. Než Vilém z Wiedu táh do Albánie, dva miliony napřed vypůjčil si! Mně hnusí se už hnízdo, jež zvem Praha, a nejraděj bych zapakoval kufry, leč k cestování, brachu, třeba peněz! 156 Německá vláda zklamala mě zcela. Jak odměnila nesmírné mé služby? Jen pověz, co jsem všechno činil pro ni! Já obra českého jsem uved v zmatek, já Samsonovi ostříhal jsem vlasy, ba víc, já jedem zlomil jeho sílu! Měl v srdci víru, minulost svou velkou a v očích ideál, své státní právo. A všechno toto rozmetal jsem v hadry! Denis mě nazval „vybíračem kosů“ a pravdu řek: Já české kosy vybral a havrany jsem v Čechy pustil krákat. Já rozsápal ty blanky starých písem, jež ve Králové Dvoře našel Hanka, a rozfouk’ sen o kráse starých Čechů, jak ropucha zdroj poesie zaleh’. Já roztrhal ty staré pergameny, z nichž národ hájil korunní svá práva. Jen stále korunu tu viděl zářit a za tou metou všechny síly sbíral v boj vítězný. Já ideál ten rozbil a sved’ lid k reálnímu hašteření. A aby hříčkou byl jen v prstech vrahů, já podryl základ všechněch velkých činů: tu víru v Boha. Já jsem učil mládež, jež pro moudrost k mým hrnula se nohám, ne Bohu věřit, ale vždy jej hledat, a nikdy nenalézat... Samson leží, 157 leč zpupná Vídeň necení mých služeb a pořád ještě nepakuju kufrů. Čekal jsem tedy spásy z jiné strany: Od Israele, s nímž je Zlaté tele. I obřezal jsem uši své a rozum a Hilsnera jsem vytahoval z bláta. Ty upomínky tíží, duši unavují! Bojů jsem prodělal jak starý hejtman, však tento boj mne nejvíce stál krve. Do práv jsem fušoval i mediciny, Anežku Hrůzovu jsem zrobil z hadrů, na hřbetě nosil model po pokoji a studoval jsem strangulační rýhu, při čemž mi Dr. Bulova byl rádcem, do Polně jezdil jsem jak tajný agent a platil jsem si řadu detektivů (kdo prstem hnul, hned ruku natahoval). Bych židovského lotra vysvobodil, jsem matku zavražděné nařkl z vraždy a bratra chtěl jsem dostat do vězení! Je pravda, zcela nepodařilo se, porotou dvakrát odsouzen byl Hilsner, však morálního vítězství jsem dobyl a sladký plod mé práce jedl Bejlis! 158 Tisk pokrokový zkrotil jsem jak hada, už syčí: „Není rituální vraždy! Kdo myslí jinak, není pokrokový! Toť pověra, že žid by mohl vraždit!“ Tu píseň zpívají už všeci vrabci – a to jest dílo mé a mojich žáků! Leč odměna za obrovskou tu práci? Ó Israeli! I tys nevděčníkem! Já hledal pomoci – ne v Praze tupé – ve Vídni, v cizině, a přišla – skrovná. I tyto vzpomínky jsou trpké, trpké... Já tehdy jmenován byl českým Zolou. Ten dostal zlato, já však jenom sliby. Jednoho dne jsem dostal expres dopis: To spisovatel český (s křivým nosem) mi oznamoval, že se tvoří výbor, v němž zasedají křesťané a židé a chystají mi čestný dar. Co říkám? Já odpověděl na to velmi chutně, že nebojím se žádných čestných peněz, že dovedu je dobře komandovat. A z jiné strany zaslechl jsem s plesem, že bude sto až dvě stě tisíc zlatých. 159 Já pravil hned, že udělám tři stánky: Tož Macharovi, Herbenovi, Sobě. A zapakuju kufry. Vale, Praho! Leč, za čas přišlo psaní (už ne expres), že značná suma už je pohromadě, leč lidé bohatší se bojí dávat – a konečně, že – plán je odložen! Co s penězi se stalo, podnes nevím. (Snad uloženy pro sirotky v Mostě.) A tak je Machar posud u Rotschilda, a Herben posud v Čase dělá kata, utíná ruce u samého ucha, a já tu sedím posud na svém kufře.... Ó Praho prokletá! Ó moje fatum! Leč brzo přišel pokyn makavější. Zaklepal u mne mladší právník pražský (jméno jsem zapomněl, však podle nosu jsem poznal, že byl kdys mým posluchačem) a nabízel dar čestný českých židů, však žádal do „Času“ dva redaktory.. To byla urážka! Což mohou židé líp hájit zájmy židů než my v „Čase“? A mimo to, co vlastně nabízeli? Jen čtyriašedesát tisíc zlatých... Má úcta pane, zdrávi vzkazovali! 160 Tu třeba více! Jenom napjat síly a nespouštět, když nemůžete přidat! Prch někam na poušť, nevrátil se více. Než, dobrých věcí bývá do třetice. Před dvěma lety deputace židů se dostavila k bratru Macharovi a hlásila dar k mému jubileu. On poradil jim, počkat k Ježíškovi. Já řek mu hned, na JEHO poručení, že Ježíšek nic nepřinese jistě. A měl jsem pravdu. Bohužel. Jak vždycky. Ó Drtino, já končím s nechutí! Já nevěřím už v počeštění židů. Ó škoda času, práce, lží a špíny! Ó barbarství! Ó hrozné vzpomínky! Ó jaký vztek mám na ty novináře, již myslí, že jsem dostal tolik peněz! Ó provazy! a mrskat kupce z chrámu! Jdi k Horkému a rci, že nepřijímám to presidentství české republiky, že čestných darů jsem už po krk syt! Já jinou cestou získám cti a zlata: Podkopu Rusko v novém velkém díle, jež německy též pro židy jsem vydal, v něm dokazuji mravnost revoluce! 161 Ej, baťuško, ty pocítíš mou sílu! A v Čechách zatím hájím bratra Švihu. Uf! Paštika mě tlačí v žaludku. Toho mi bratr Klofáč nadrobil... 162
DÍK.
Pan Choiseul kdys vybíd’ Palissota, Aristofanův laur si získat směle a s bičem satiry a kordem vtipu jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele je Rousseau, hnusný komediant citu, ď Alembert spustlík, Diderot, ten cynik, a mrskat je, bít plytké pravdy jejich, ideje špatné, státu nebezpečné, učení bludná, která v mladých hlavách zvlášť povážlivým stávají se kvasem – vtip jedině a satira jen může s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus a vystavit je na posměšný pranýř Paříže celé, dvora ba i světa. On, Palissot, hned poslech’ a hru složil „Mudrci“ zvanou. Bože, ti jej sprali! Teď bude jinak. Choiseul je tady a představí jej jí, té všemohoucí, té nedostupné panovnici Štěstí, markýze Pampadour. A všecko přijde: prebenda tučná, úřad v lesku dvora i členství Čtyřiceti Nesmrtelných... A madame Pompadour mu uštědřila milostný úsměv, jeden z nejluznějších, 163 jež vůbec měla – načež kývla rukou, a její nosítka zas dále plovou – a to je vše.. Já, Machar, vzal to chytřej! Já oděl jsem se v černou řízu Husa a řezal pátery a špinil církev – a to se v Čechách vždycky rádo slyší, zvlášť výská student, když se špiní „káťa“, to zbavuje ho jaksi povinností... Ó, madame Pompadour, já na Vás kýchám! Mé knihy „jdou“ – jsou drahé jako šafrán – Šimáček platí tučné honoráře, i Herben musí za feuilletony klopit! Čtu starou bajku za čtyři sta korun – a filištýni by se umačkali po Kocourkovech, pokrokových Lhotách. Mám krásné služné z milionů banky, mé římské výlety se platí zlatem... Já dovedl jsem býti prozíravým: Na všechny strany svištěly mé střely, jen Zlaté tele s úklonou jsem minul. A Helios mi žehná zlatým deštěm, pan Taussig ráčil vlídně se mnou mluvit a thateleben Stránský gratuluje... Ó, Palissote! Hloupý Palissote! (Viz „Topičův sborník“ č. 5 r. 1914.) 164
TŘI ČEŠTÍ VELIKÁNI. I.
S Husem stavěl bibli proti katolíkům, Delitzschem pak sloužil babylonským býkům, hájil vřele nerozlučnost sňatků, otočil se proto na podpatku! Z prorokovy hlavy skvělé srší studené i vřelé. Proto nevěř mu a z chytra počkej, až co řekne zítra! II.
Muž velké mravní hodnoty, policajt od hlavy až po boty, pomluvačný talent veliký, humor kamarádil s pepíky. Poctivost a věda tuze chuda. Dlouhé vlasy, krátký rozum: Juda. III.
Clown hrdinský, jenž vidí v tom svou chloubu, že kozelce zná metat proti proudu, a Dostála by samou zlostí sněd, že kozelců mu chválit nedoved. * Syn Slunce je – a proto divu není, že odnes malé mozku připálení. 165 REVANCHE.
Náš nejlepší český člověk měl tu laskavost, že v „Čase“ 21. dubna 1912 věnoval nehodnému autoru této knihy následující lichotivé verše:
Hej ty tam, poťouchlíku starý, ty zvíře dobře vyžrané z daleké prostějovské fary, ty rudolící potkane, viď, bříško už tě tíží trochu a rád bys zmizel z dohledu – nic platno, nedám pokoj hochu, jen ku předu, jen ku předu!
Na toto laskavé vyzvání roztomilého krysaře vídeňského odpověděl poctěný v „Ječmínku“:
SYN SLUNCE MACHAR, vydržovaný od židovských bankéřů ve Vídni ku špinění katol. církve, ráčil opět shlédnout se své bohorovné výše na ubohý Prostějov a dokonce věnovat mu v „Čase“ 21. dubna 1912 verše:
JEČMÍNKOVI Z PROSTĚJOVA.
Ty mrtvý nevstávej a lež – sic přijdu zas a pak se těš!
Rozumí se, že Ječmínkovi po tomto lask. 166 napomenutí roztřásla se kolena, a rychle dal se do prosíka:
PROSBA MRTVÉHO
Ó synu Slunce! Zanech šílenství! Měj trošku milosrdenství! Nedávat MRTVÝM pokoje – vždyť to je hyenství!
Ale syn Slunce to s tou „mrtvolou“ nemyslí tak vážně, to on jen tak žvaní do větru, což o několik řádků níže sám prohlašuje. Líčí básnicky toho „Ječmínka“ jako „zvíře dobře vyžrané“, staví jej vedle p. dra Em. Chalupného, „potkana s posupným čenichem“, a sám sebe líčí jako vítězného krysaře, jenž hrozí:
a povedu vás, jak mi milo, bestie (och!) drobné, na sto mil, A TISÍC ĎASŮ BY V TOM BYLO, BYCH NAPOSLED VÁS NESTOPIL.
Tedy přece ne mrtvoly, nýbrž krysy, ŽIVÉ krysy, prototyp hojného rozplozování! To je fatální! A jmenuje jen dvě! Proč ne také ostatní jako Karáska, Dyka, Martena atd., atd. Jejich jméno jest již legie! A porostou a požerou „božství“ ubohého rozvztekleného krysaře, jenž sám 167 se proměnil v krysu, o čemž svědčí tento epigram: Jeť pyšným hradem církev pravá – ty, „pěvče slunce, svobody“ jak drzá krysa mrchožravá prolézáš jeho – záchody.
Ano, Machare, živíte se přežvykováním odpadků, povrchnost svého vzdělání zakrýváte směšným neronským nafukováním a svému vzteku dáváte průchod sprostými nadávkami, za které by se nemusil stydět žádný kořala. Věřte, že je nám všem, které vezete ve svém omnibusu do říše nesmrtelnosti (i vašim porotcům!), už na nic z toho kořalečního ovzduší, které v dostavníku šíříte, a že všichni dostáváme mořskou nemoc, jejíž výsledky též na sobě pocítíte. Svou vlastní vinou! Nechcete–li otevřít okno k vůli nám, literárním vězňům, učiňte tak aspoň k vůli „bodrým MUŽŮM Z LIDU“, svým porotcům, kteří nemohou za to, že byli vylosováni – do dostavníku Macharova.
168
UBOZÍ BUDITELÉ!
„– – Ty buditele–kněze by měl raději vzíti čert – –“ Machar k Bulantovi (Konfese).
Co pak vám to napadlo, budit spící Máti? Co vzal čert, to měli jste v hrobě nechat spáti. Mohli jsme dnes jinak stát pod Prusovým žezlem, nemusili jsme se prát o slovíčko ve zlém. Členi slavné rodiny z teutoburských lesů, účastníci hostiny u sedanských plesů. Jako Slezsko, jako Sas kvetly naše nivy, universit, krámů, kas byly všude divy. Celý svět by před námi nepozbýval strachu, Rusko, Francko, Anglii drželi jsme v šachu. 169 V Berlíně jsme měli střed, páni „pod lipami“, co nám Němec tady sněd, jedli bychom sami. Knihy byly lacinší, lépe s hudebninou, jak se mohlo snoubiti rýnské s mělničinou! Machar moh v půl Evropě slavný být svým Římem, nemusil se se Saudkem dělit svojím příjmem. Kdyby vás ne, mohli jsme v šestašedesátém na pozvání Bismarcka v moře vplynout chvatem. A teď národ bez krále aby bil se, žebral – bodejť by vás, kohouti, Čert byl raděj sebral! 170
PŘEDNÁŠKA J. S. MACHARA O KŘESŤANSTVÍ A ANTICE.
Ohlušný potlesk sálem doburácel. Dým kadidla se kolem boha ztrácel, Syn Heliův se z jeho mraků nořil a věřícím svým půvabně se dvořil. Keř růžový nes – kořen nahoru – a takto počal v sladkém hovoru: Přátelé slunce! Jak každý z vás se přesvědčiti může, jest to, co v ruce tady nesu růže. My v čítankách to čtli a v učebnicích, že růže královnou je ve květnicích, ji chválil Hâfiz, Šalomoun v své písni duch její sladký v sametové třísni... To však je všechno švindl – věřte mi! – Šeredy větší není na zemi! Jen vizte (zdvihá kořen nahoru) tu roztřapanou, černou potvoru! A její vůně? – Přivoňte, jak páchne – tu leze po ní červ! Mně neupláchne! A zlostný tvor je růže, nelítostný! Zde, prosím, vizte zakřivené ostny, jež po celém jí těle drze trčí – nu, zkrátka: Zmetek s poťouchlostí krtčí! 171 Dál slavena buď, stvůro nebásnická – jeť nesmrtelná věru hloupost lidská... (Odhazuje růžový keř gestem pohrdání a zdvihá durman květem vzhůru:) Muž rozumný a ve vší kráse gourmand ctít může pouze nádherný zde Durman: To jméno! Jako když hrá harmonium! Datura – zní – Stramonium! On roste volně, bez pout zahradníka, má hojnost bodců, ostrých jako dýka – tož mužnosti znak, síly neústupné. Nechť noha stáda na hlavu mu dupne, on s příštím létem rozkvétá zas v kráse! – Stříbrné číši květ ten podobá se, z níž pije král! A bouquet toho vína! Kdo okusil, ten strastí zapomíná, a hlava jde mu v omámení kolem – Ó Durmane, můj bratře, květem spolem! Dvacáté století má spasný úkol: by všechny růže vyplenilo vůkol a církev římskou – zvlášť pak Lutinova, že kritisuje činy mé a slova... Tak vidím pravdu Já – Syn Slunce – Machar. Kdo vidí jinak, mamičc jest a chachar, 172 ten vypráskán buď z lidské společnosti – a bez pardonu! – ať v něm praští kosti.“ Hlas lidu hřmí: „Hle, dobrý, měkký člověk! Buď veleben a chválen věků po věk.“ 173
EPITAFY. I.
Tu dřímá jeden z mužů zvláště chytrých: Žák Cyprianův, Kapižon pan Friedrich. Vysoko nosil hlavu, plnou pokroku, byl jedním z neuznaných proroků. Že Ambrož svatý byl mu hloupý trošku, On spolehl se na Ambrože Sošku. Krom bohosloví státníkem byl, Franto: Chtěl v parlamentě zavést esperanto! Sněm „nesmrtnosti“ dřímá zde – ó žal! (On totiž „nesmrtně“ se blamoval.) Nepuknout pýchou, moh se ještě skvíti. Zář mlhovin ať v slávy sen mu svítí! 174 II.
Autoritou byl mu policista, dle ní hádal, která víra jista. Na mozku měl Lessinga, tož Švába. Macharovi věrně dělal drába, věřil, že je stvořen po obrazu Boha, kterého však popíral jak moha. V moudrosti své podobal se hadu, který sebe sama snědl z hladu. Jeho jméno : Kamenář (toť Steiner) Sviť mu světlo! vždyť byl Unser-einer. 175 III.
Že velký muž byl, o tom není spor, dva metry dlouhý byl ten veletvor. Profesor češtiny. (Moc česky neuměl, však podskalácky psal a rozuměl.) Poutníče, chvátej! Sic se probudí a ještě mrtvý pod světem tě zostudí. 176 IV.
Zde leží KAPIŽON, CYPRIAN JUDA! On provokoval, až ho někdo „udá“, by jako tygr moh’ se na něj vrhnout a rámus děsný po všem světě strhnout. Jak slepý pad’ mu Dostál do noty, a Juda stal se – MUČEDNÍKEM SPROSTOTY! Aby se nesetkal už s žádným patrem, nebožtík stal se zbožným českým bratrem a mstil se dobrodincům svojim jako ďas, až samou pomstou život jeho shas. Nad hrobem jeho ještě „Slovo“* svítí. Kdyby byl vztekem nepuk’, moh’ tu ještě býti * shaslo velmi záhy.
177
PÍSEŇ VZTEKLÉHO GENIA.
Ty bídácký „český národe“! ty holoto, chcíplá sloto! Ty inkurabilný marode! Ty prohnilá, stupidní hmoto! Už dvanáct let z vedetty dunajské na tvoji odměnu čekám, své sloky volné i alkajské ti zpívám a syčím a štěkám. Kdy pak mi postavíš pomník přec? Viz, ženu mám a děti, stav palác mi, nejsi-li lakomec, máš v záložnách peněz jak smetí. Jak pařez jsi nevtipen, hluch a něm! Už po všem svatém ti slintám, už kopu tě, smýkám jako s psem – a nerozumíš mým fintám. A lísám se k tobě zas dojemně, jak krokodil cedím slzy – a ty jen tloustneš objemně. Co s pomníkem? Bude brzy? Jak babelská věž musí vysok být, jak proroku–bohu sluší, z dukátů musí sloupy mít – pak pokoj bude mé duši. 178 Už metal jsem před tebou kozelce, až do nahá v Konfesích svlečen, a zkompromitoval jsem převelce i hezké procento slečen. Všem šosákům copy jsem usekal, vše oltáře rozbil i popy, já Kuldu i Beneše v srdce ťal, po Dostálu není už stopy. V mých plamenech shořel černý Řím, v mých Tristiích Vindobona, můj lide! Co ještě učiním? Jen vzpomeň: Já hájil i Kohna! Já leckoho sic též polaskal, však to jen, bych hloub zaryl střelu. Rci, lide: Koho jsem nespráskal krom Židů, svých živitelů? Ba, dělal jsem Špicla i v hospodách a falšoval na tácku čárky, a když jsem s tím nikam nedotáh, i z Krista dělal jsem cárky! Pro tebe vše jsem vykonal až do těch statkův a hrdel, rci, RCI, co jsi mi za to dal? Když tak, tož po – roučím se J. S. M. (Čti; Já Sám Mistr.) (Psáno r. 1905.) 179
ZRÁDCE.
V zahradách Neronových už je ticho. Řím, šlechta, luza, ba i mládež bujná v dům vrátili se z krásné podívané: Už dohořely živé pochodně, jež zapálil jim božský císař Nero. Poslední křesťan doúpěl a shasl. Už zápach mrtvol nesnesitelným byl. Nos držíce si, odcházely dámy, parfumům zvyklé z Indie a Ofir. Sám Nero už se válel na svém loži. Co on dal Římu, nedal posud nikdo! Noc byla mrtvá. Tu do zahrad dusných jde mládeneček: Velké oči tygra má vytřeštěny. Hápavým jde krokem. Obočí černé vzhůru zakřivené – dráp medvědí – a uši odstávají, jak u zločinců častěji se vídá. Byl zrozen z matky křesťanky. Když padla pod spáry šelem na aréně římské, sirotka ujali se bratří v Kristu a živili jej. Klekal u oltáře a přisluhoval knězi v katakombách. Když pusté řeči mluvil s nevěstkami, byl apoštolem přísně napomenut: Buď naprav cestu svou neb vyjdi z církve! To řek mu Petr po mši v shromáždění. Duch Jidášův jej posedl a vyšel a praetorovi udal jména bratří. 180 Teď přichází, by spatřil svoje dílo: Čenichá jako pes. Ta slastná vůně! S rozkoší labužníka bloudí sadem a ssaje zápach v otevřené nozdry a slídí po kůlech, s nichž visí mrtvých trup zuhelnatělý, vyhřezlá střeva... Škleb výsměšný hra po vysedlých lících: Ten tu je Claudius, ten Flavius, ten Graecus, Cecilia, Alba... Vás poznávám. Už nebudete v děrách těch podzemních své žalmy skřehotat a kárat mládí, krásný život volný pod vládou Caesara a smavých bohů! Já zvítězil jsem! Já, jenž sluji Makar! Já Makarios vskutku jsem: Jsem Blažen! 181 „Čas“ 1. března 1914: „Třiadvacetiletý začátečník směle provolával o své poesii, že bude soudcem tvým a soudcem lidstva všeho, a její ortele že nikdy nezhynou.“ Na soudnou stolici se vedral a soudí jako posedlý: Kdo klaní se mu, ten je anděl, kdo neklaní, je ďábel zlý. * On hlásá, vším že vládne osud jen, a každý dělá prý, co musí. A přece trestá – mravně rozhořčen – až z „loutek“ odletují kusy! * To dobré srdce toho bouřliváka! On zove Krista lidstva jedem, však Nerona se zářným slaví hledem a soucit něžný má i pro Šimáka. * Jen život hlásá jeho Musa – a síla,síla to jest píseň její. Však čím to – obchází až hrůza – že jeho čtenáři se – zabíjejí? 182
SNADNO A RYCHLE.
MACHAR. Člověče„Člověče, máš–li touhu v duši: Vzdát se kdy bohu docela, tož vzdej se mu, jak se muži sluší, bez pompy, pátra, kostela.“ JÁ. Člověče, máš-li touhu v duši, jet do Benátek rychleji, jeď bez vozu, jak muži sluší, bez lodí, křídel, kolejí. Dům postav si bez stavitele, hoj nemoci bez medika, veď zápasy bez velitele a básně smol bez básníka. 183
VZDECH DO AMERIKY. (Machar se chystal na zájezd do Ameriky.)
Tam daleko, tam za mořem tam je drahý Machar můj, vídeňské tam smaží řízky, místo másla dává lůj. Kéž jsem ptákem, kéž mám křídla, kéž mám křídla orličí, abych viděl, jak se Machar po Pelantu opičí. Jako prorok světem kráčí, sbírá druhy z obřízky, ohřívá své staré zelí, pilně sbírá penízky. Tam daleko, tam za mořem (raduji se potají), tam jsou lidé uznalejší, snad si ho tam nechají. 184
PAIAN.
Evoe, evoe! Buď, mistře, plesně vítán! Spasitel Moravy! Herakles! Žižka! Titan! Snad Moravěnce pomoh’ z dluhů? Či cizáky on vyhnal z našich luhů? Či spojil národ v bratří jednotu? Či mrtvé království nám vzbudil k životu? Či universita se k žití pozvedla? Ne. Židu Stránskému on pomoh do sedla! 185
STŘELY.
Machar je lvíče: Machar je lvíče:
 Heine a Nietzsche v jedné osobě v kapesní podobě. *
Zisk, sláva, bujnost k skokům svádí... Zisk, sláva, bujnost k skokům svádí...
 Než, pamatuj si, milý synu: Kdo s Robespierry kamarádí, ten vyslouží si guillotinu! *
Usoudils, že líčená je Usoudils, že líčená je
 moje prostota. Za to zcela nelíčená je tvá sprostota. *
Machar svědomím je věků, Machar svědomím je věků,
 soudcem jeho jest jen svědomí, svědomí má stále na jazyku, – kdo mu nevěří, je pitomý, *
Že tě Machar sepsul v zlosti – Že tě Machar sepsul v zlosti –
 neumírej želem, vždyť jsi v dobré společnosti s Dantem, Rafaelem... 186
Chceš být Macharem? Chceš být Macharem?
 Dnes oháněj se duchem, zítra literou, dnes fňukavou buď citerou a zítra vitriolem, tatarem. Lid náš je hloupý, na fráze moc dbá, že šaška tropíš si z nich, nikdo nepozná. Pohroma velká stihla církev v den padesátin Macharových! Ó běda, běda! Na Mělníku vystoupil z církve – Moric Singer. *
S velkým M se píše Machar, S velkým M se píše Machar,
 velce píšou každé tele, Kocourkov i jméno psíka – drobně Boha Stvořitele..! *
V pekle je smutno. Čertu není hej. – V pekle je smutno. Čertu není hej. –
 Že Machar sám má jazyk trojklaný, též kněžím aspoň na dvé štípá jej, by udělal z nich pohany. 187
NA RŮZNÉ ADRESY.
MACHAR POLITIK PÍŠE PHANU
STRÁNSKÉMU.
Vyžeňte ze škol, úřadů ty zlořečené římské lidi, ať mohou klidně vážit z pokladů a národ zotročovat – Židi!
MASARYK A MACHAR.
Sekeru na ramenou modly kácet vyšly z doupat ranním tichem – k večeru nevidím se jich už vracet: Oba sedí bohorovně na oltářích jako zlatý Buddha s velkým břichem. (Zpěvem Židů chví se chrám, svatá zbožnost na všech tvářích, dým se houpá, chvála stoupá, v ní se jejich duše koupá k blaženosti výšinám.)
OTEC A SYNOVÉ. (Čili: Poesie a prósa.)
Bratr Machar, dítě štěstí, za to, že pěl antiku, fasoval moc zlatníků: Bratr Novák, bratr Kocour, že dělali antiku, 188 ocitli se v kastlíku. (Bratr Kocour, sekretář Jidáše Švihy, s bratrem Novákem čet’ Macharovy knihy, v antických pak slastí předtuše, s děvčátky si hráli v rouchu Venuše.)
INTERPRETKA.
Maminka s knihou jezdí po Lhotách a vyzařuje Macharovu duši. Hoch v roztrhaných běhá kalhotách a ve škole má neumyté uši.
MACHAR PO POROTĚ. (V „Čase“ 3. prosince 1911.)
Třásl jsem se na lavici – o tebe, můj lide český, teď tě musím pochváliti, že jsi obstál velmi hezky: Ze strachu jsi placet dal, abych dále nadával.
ZÁZRAK.
Div, který těžko říci slovy: Syn Heliův se snížil k – Havlíčkovi (!) a nadávkovou porotu svou božskou ráčil dát přirovnati s kutnohorskou! 189
MACHAR A NÁRODNÍ LISTY.
Machar tentokrát řek’ pravdu, žádnou lež, Čapek v „Národních“ zas „Času“ mluví pravdu též. V obou listech charaktery bují, rozdíl žádný nevyniká, jen že v Národních Kramáře podkuřují, v „Čase“ Machara a Masaryka.
Dr. HERBEN.
Doktor Herben? – Ostrý hřeben: Česal českému muži s hlavy s hmyzem i kůži. * Že svatému Janu hvězdy kradl, sám do světské hanby brzo padl, a Machar chtěl mu pomoc z ní – teď oba jsou v ní ztopeni.
EPITAF.
Já v snách tě viděl: Spal jsi v hrobě a na kameni nápis ten se skvěl: „On největším byl Čechem ve své době – jak on, tak žádný spílat neuměl.“ 190
MACHAR K POROTCŮM.
Jen račte vstoupit vesele do mého dostavníku, v říš nesmrtnosti zavezu vás všechny v okamžiku.
POROTCI K MACHAROVI.
Ty chlape s Boučkem, jako jed máš hubu ostrou v boji – my nechali tě vyletět, tak nech nás na pokoji. Jeť život příliš těžký. My do věčnosti raděj půjdem pěšky.
KONKRÉTNÍ LOGIKA J. S. MACHARA.
Dokud mi budeš kadidlo pálit, budu tě trpět, ba snad i chválit! Jak mne chválit přestaneš, machařinou dostaneš.
EXCELSIOR.
To historikům není tajné, že Macharu byl mistrem Heine, však dlužno říc, že od heinismu se probil dál až k hyenismu. 191
ADVOKÁT.
Ja, pane, Bouček to je klouček! U něho najde zastání kdejaká sebranka. On hájil svatováclavskou i Kestranka, jen o Machara notný strach jej shýbal: když přece vyhrál, radostí jej zlíbal. Však nyní za to místo díků na věčnost musí jet s ním v dostavníku. (Nu, ten si časem pěkné tituly napíše také do slovníku!)
MISTROVSTVÍ.
Jste mistrem slova! Nenajde se jiný, jenž v plynný verš by tolik svedl špíny.
MACHAROVA ANTIKA.
Krásná jest jak Afrodíte, moudrá jako Sybilla, dobrá jako nebes dítě – žel, že nikdy nebyla.
METODA.
Snad, prý, možná, povídá se – tak se klepy píšou v „Čase“ 192
HESLO MACHARÁČKŮ.
Kdo je s námi, to je rytíř bez bázně a hany; kdo je proti nám – toť lotr,lotr všemi mastmi vymazaný.
„BUDETE JAKO BOHOVÉ“. Satan.
Bůh stvořil vesmír z ničeho. Též Machar tvoří z Nietzscheho. A jeho bratr Krejčí – v božské předtuše – též tvoří DUŠESLOVÍ – bez duše.
MASARYK.
Zavázal si oči jako bába slepá, by se potácela jeho noha, ode stromu k stromu hlavou třepá, volaje: Hle, světe, hledám Boha!
VŠELIJACÍ LIDE.
Ten rým je trochu špatný – já to vím. Jsou lidé, jimž je milejší zlý člověk, než slabý rým. Oni si na tom zakládají hrozně, že srdce šlechetné probodli GRACIOSNĚ! 193
Dr. BOUČEK:
Náš dobrý, zlatý Machar! „ Kuřátko! Mám jej rád! Že rozpáral vám břicho? Nu, nechte si jej hrát.
OPRAVENÝ MACHARŮV EPIGRAM.
Tělo, duši spáry všemi drží JUDSKÁ harpyje a pak vrací české zemi, jen co sní a vypije. Kuchař pak, jenž Humanitník sluje, harpyji té porce tranžíruje.
POZOR!
Machar je problém těžký velmi! Had má moc dobrých vlastností! Neznáš-li bystře krotit šelmy, příteli, pozor na kosti! Had mrštný je, má strašný hled, má sílu v svalech, v zubech jed. Nejsi-li drakobijce zkušený, radš zůstaň u dětí a u ženy. (Mistře Machare, na tohle by se dal navázat laciný vtip!) 194
HŘÍČKA SLOV.
Satirikón. Macharikón. Jakže? Machar–ikón? I ne! Machar i Kohn! (Nebo: Machar–ryk–hon?)
OSOBNÍ POMSTA?
Doufám, že bych klidně snášel tvoje skřeky ostříží, kdybys nejezdil svým zobcem po oltáři, po kříži.
PORTRET.
Mám krátce popsat nynějšího Machara? Sahara. Přes kostry zvířat, chrámu, lidí jen hyena a samum slídí.
NACH BERÜHMTEN MUSTERN.
Chtě vyčistiti Augiášův chlév, Herakles řeku do něj vypravil. A rovněž Machar, ctnosti velký lev, tam zaved stoku, hnůj by odplavil. A na to jsme my realisti hrdi, že hnůj je pryč a stoka v chlévě smrdí. 195
NA EPIGRAMY MACHAROVY.
Ve všech jsou urážky a útoky, ve mnohých nadávky (udělal na ně slib), v některých zcela nízké úskoky, ba ve dvou dokonce i VTIP!
CITUPLNÝ.
„Ó Bože, Bože, jak mne to přec bolí“ – tak vzdychal Machar sentimentálně, když lidem oči vypichoval holí.
MACHAR DYKOVI.
Vy půjčil jste si moje botky, spodky. – Jak? Že né? Já výstrahu Vám dávám, dítě milené: Je nebezpečno půjčovat si věci kradené!
MORÁLNÍ STANOVISKO (Machar pro sebe.)
Prostý kopec. Kámen samý. Slunce lije žár tam plavý. Přísné ticho krajem vším. TAŠKÁŘ sem jde pěšinami Pro kámen, když bít chce hlavy Lidem nepohodlným. (Čas 25. října 1903.) 196
ANEKDOTA.
Když Machar umíral, děl svému synu: Tajemství své ti nechám, nežli zhynu. Verše se psaly z nadšení a lásky od věků. Lze vyrábět však také poesii – ze vzteku.
BAJKA ZVÍŘECÍ.
Myslela hyena, že se orlem stala, když u zdechliny s orly hodovala.
EVOE!
Vrcholy Olympu, ó buďte zdrávy! Já bit byl Macharem, tož vejdu ve chrám slávy!
RODINNÁ KRONIKA.
Galilejskému vzdal se praot Váš, Julian Apostata. Sám soudce poskyt si i kata. Váš praděd Voltaire lopotou se schvátil – a Církve Boží přece nevyvrátil. Ríš německá přes posměch děda Heina se scelila a vzrostla bájná. A nezpůsobné vnoučátko zas na kříž plije? Pepánku Macharův, učil se z historie! 197
O TEMPORA!
V národě českém moc je na ruby, leckterý kozel sluje zahradníkem, a já, jenž neumím vzít karet do ruky, největším sluji karbaníkem. A tento Tittel ohne Mittel mně veliký náš Machar skytl!
MACHARŮV IDEÁL KNĚZE. (Viz „Naši dobu“ 1902.)
Já knězem být! nic nečet bych,bych jak dokonalý osel, nic nejed bych, nic nepil bych a třetího dne pošel.
ZVYK JE ŽELEZNÁ KOŠILE.
Vy zvete mě, ó bratří, bych do vlasti šel zpět? Já židovský svůj chomout za celý nedám svět. (Čas – by – 18. 2. 1912.) Já Krista nenávidím, pop je mi zvířetem, jen Taussig, Guttmann, Rotschild jsou lidstva výkvětem. 198
RECEPT (z nejnovější Macharovy „Básnické kuchařky“.)
Vezmi kroniku a vyřež muže, katolíka, sedři pěkně z kůže, pokrájej a natři česnekem, drobátko to oslaď pendrekem, pak dej ochutnati pánu z Taussíkú – a jsi jedním z prvních básníků.
NEPŘÁTELÉ NÁRODA.
Řím a Vídeň – pravda svatá, z těch dvou míst nás dáví Satan: Z Vídně lid náš tráví Machar, z Říma starosta žid Nathan.
VÝROBA ČERTŮ.
Machar – jaká odvaha! – Dostála svlek do naha, důkladně jej nadehtoval, na to chlupy obáloval, potom s chloubou na jarmak jej vezl, že nového čerta vynalezl. A tak na tržišti našem Dostál čertem, Machar hodným Mikulášem. 199
O SPIELBERG! O SPIELBERG!
 „Ubohý Kriste Pane!“ zbožně vzdychne, když v jeho církev drápy zaryje. Žid lidokupec také píše holkám na papíře s obrázkem Panny Marie.
MACHAROVI.
Pořád běháš na stolici, přísně soudit svět a věky. Milý kdo chce právo říci, nesmí pořád prskat věky!
SLOVUTNÝ MISTŘE!
Přijmi prosím kytku kopřiv, již jsem sebral nahmátkou, vím, že za tvé fůry hnoje jest jen chudou oplátkou. Pro mé verše neumělé neměj úsměv potupný, jiní zřezali tě skvěle – Karásek, Dyk, Chalupný... Slovinec kýs také sice řízněji tě sesekal... útěchouÚtěchou mi jen, že více ode mne jsi nečekal. 200
NA SHLEDANOU!
Roste mi to pod rukama jako hora Fudžijama. Abych splatil ostatní své dluhy, Vydám brzo „Šlehů“ svazek druhý. 201 KAREL DOSTÁL LUTINOV narodil se v Prostějove dne 22. září 1871. Otec jeho byl obuvníkem a později obchodníkem šicími stroji. Gymnasium studoval Dostál v Kroměříží v k. a. semináři a maturoval r. 1890. Studia bohoslovecká odbyl si v Olomouci, kdež byl r. 1894 vysvěcen. Poslán za kaplana na německou Štaci ve Wiesenbergu, kde však pobyl pouze rok. K vánocům r. 1895 přeložen byl do Nového Jičína, kde zůstal dílem jako kaplan, dílem jako správce duchovní v zemské polepšovně plných deset roků. R. 1904 na podzim zvolen byl farářem v Prostějově, svém rodišti. Je jím dosud. Lutinov básnil od let studentských. Jako bohoslovec uveřejňoval své verše v „Museu“, „Našem domově“, jenž tehdy právě začal vycházeti, v „Obzoru“, v prostějovských „Hlasích z Hané“ a j. Básnický pseudonym Lutinov zvolil si dle vsi Lutína u Olomouce, odkudž pocházel jeho otec Leonhard. Do Vychodilovy „Hlídky literární“ psal Lutinov posudky a studie o české poetice. Projevoval vždy a hlásal touhu po větším vzletu, širším rozhledu a modernějším cítění v katolické literatuře. Našel celou řadu stejně smýšlejících. Boj s pražskou „Vlastí“ srazil tyto mladé kněze v družinu, kterou nazval F. V. Krejčí „Katolickou modernou“ a jež měla první své středisko na Vyšehradě u kanovníka Beneše Metoda Kuldy, za jehož pomoci r. 1895 vydán v Holešově almanach „Pod jedním praporem“. Mezi jeho vydavateli je i K. Dostál. Téhož roku vyšla prvá básnická kniha Dostálova „SEDMIKRÁSY“. Dne 1. ledna 1896 vyšlo v Praze první číslo měsíčníku „NOVÝ 202 ŽIVOT“, který však už číslem třetím přenesen do Nového Jičína. Dostál–Lutinov stal se nejen redaktorem a vydavatelem, ale i majitelem jeho. „Nový život“ vycházel až do roku 1908, kdy po 12. ročníku zanikl. R. 1899 vydal Lutinov druhou sbírku „KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ NA ZEMI“, r. 1902 třetí „POTULNÝ ZPĚVÁK“, po 10 letech 1912 čtvrtou „RYME A ŠPRYME“ a roku 1913 „ORLÍ FANFÁRY“ a „OSUDY“. Roku 1898 vyšlo libreto „HONZA HRDINA“ a r. 1902 „KVÍTKA SV. FRANTIŠKA“, které přeložil z italského. R. 1903 založil Dostál ilustrovaný katolický moderní měsíčník pro vzdělání českých žen a dívek „EVU“, který první rok i sám redigoval. („Eva“ dosud vychází redakcí pisatele těchto řádků.) R. 1912 zahájil po přestávce pětileté Dostál vydávání „Nového života“ opět, ale pod názvem „ARCHA“. Při „Novém životě“ vydal Dostál celou řadu knih původní české tvorby i překladů. Tak práce od J. Š. Baara, kterého Dostál vlastně do beletrie uvedl, S. Boušky, Jak. Demla, Fr. Eislera, Ad. Racka, J. Karníka, B. Konaříka–Bečvana, V. Bitnara, M. Kavanové, Leona Bloye, kard. Spaldinga, Ant. Fogazzara, Joh. Jörgensena, a obrazy od Fr. Bílka, Fel. Jeneweina, V. Foerstra, Jana Koehlera atd. V knihovně „LETOROSTŮ“ pří „Novém životě“ vydávané zastoupeni byli kromě jíž jmenovaných B. Jiříček, J. Kalus, R. Stupavský, Fr. Horáček a j. „Nový život“ zanikl pro depresi v kněžstvu po rozpuštění Jednoty, obtíže administrační, politické a kulturní boje, v nichž se Dostál v Prostějově octl. Za to však založil r. 1908 Lutinov 203 týdeník „JEČMÍNEK“, který původně byl jen pro město Prostějov určen, ale pak rozšířil svou působnost na ostatní hanácká města. Jednu dobu vycházel „Ječmínek“ dvakráte týdně. Při „Ječmínku“ začal Lutinov též vydávati sbírku letáků „ZLATÉ HROZNY“. Vyšla vsak pouze tři čísla. Pří „Arše“ vydává teď Dostál opět knihy. Vyšlo G. Ronajovo drama „SLUNEČNÍ PÍSEŇ“, vychází Calderona de la Barka hra „PRVNÍ KVĚT KARMELU“ a dotiskuje se J. Verdaguerova „EUCHARISTIE“ v překladu S. Boušky. Mimo svých listů přispívá a přispíval Dostál zejména do „Našince“, „Čecha“, „Hlasu“, „Českých květů“ a j. Za povšimnutí stojí překladatelská činnost Dostálova. V dřívějších letech překládal z německých klasiků: Schillera, Goetha, Uhlanda, Lenaua, pak z Danta a v novější době všímá si moderních německých básníků katolických, zvl. Marie Herbertové. Činnost Dostála-Lutinova jde několika směry: je básníkem, překladatelem, politikem, žurnalistou, kritikem, redaktorem a nakladatelem. Vždy je však bojovníkem, heroldem nových myšlenek, jejich harcovníkem, razí cestu a „vydupává českého Danteho“. Často trpí v něm básník a pěvec na účet bojovníka ať již literárního, nebo kulturního či politického. Nesmíme zapomenouti na mecenášství Lutinova vůči výtvarnému umění. Řada malířů a sochařů by je mohla dosvědčiti a dokazují je i umělecké sbírky v Dostálově faře. Kostel prostějovský honosí se jeho zásluhou Bílkovou křížovou cestou, fresky od Köhlera 204 a fra Pantaleona Majora atd. V Novém Jičíně pracoval pro zřízení české školy a založil pro českou menšinu první týdeník „Kravařsko“ a s P. Šrámkem pracoval ve spolcích křesťansko–sociálních. O Dostálovi–Lutinovu psali: Marie Kavanová v knize „Naši básníci“ (Nov. Jičín 1904) a Mil. Babor uveřejnil studii „Barvy a záře v poesii K. D. Lutinova“ v „Nov. věku“ (Praha, 1914); věcné studie o všestranné činnosti jeho a jejím vlivu na současnost, o jeho stycích s literáty domácími a zahraničními dosud není. Našim mladým historikům naskýtá se vítaná příležitost k vyčerpání obsáhlého tématu. Z nevydaných prací Dostálových jsou uchystány do tisku sbírky básní „Písně tvorů“ a „Ve mlýně světa“. Na podzim vyjde druhý svazek „Šlehů a něh“ pod názvem „Mrskut“ (pomlázka), v němž autor vypořádá se s dalšími otázkami a osobami. Soubor spisů Dostálových počne vycházet k vánocům. Prvním svazkem budou „Sedmikrásy“ s litografiemi J. Koehlera. LADISLAV ZAMYKAL.
205 OBSAH.
Proslov7 Můj život11 Mým nepřátelům13 Nešťastný muž14 Spravedlnost16 Politická píseň17 Mladým19 Peníze20 Kovář26 Ať žije český král!28 Modlitba moderního člověka30 Ďábel při práci32 Běh dějin35 My jsme dobří katolíci!37 Prostějovská koleda vánoční38 Loučení farářovo40 Šalomoun42 „Rosnička“43 Pokušení44 V těžké chvíli46 V zátiší lesa47 Na Bílou horu49 Marionetta51 Antický básník52 Triumf národa58 Epištola59 My jsme naši Valaši62 Blázinec63
206 Krysař a drakař64 V čelo knihy básní65 Tělo–kniha66 Literární burleska67 Danteum v Praze68 KAPUCÍNSKÉ KONTEMPLACE73 Poznámka autora, Úvod, Proemium, Přivítání, Plaménky, Tiše, tiše, V zemi papučí!, Modlitba nadčlověka, Habemus legem, Jistému potentátu, Připomenutí, Favete linguis, Nejmilostivější Pane!, Zač, Co jsem já? Já doufám, Dopis, Dětská, Stesk nadčlověka, Dobrá rada, Omluva, Povzdech. Epigramy101 Holdování králi Ječmínkovi138 Tatarský kapulet143 MACHARIKON:145 Úvodem, Ty židovské peníze, Machar Moravě, Český Diocletian, Dík, Tři čeští velikáni, Revanche, Ubozí buditelé, Přednáška J. S. Machara, Epitafy, Píseň vzteklého genia, Zrádce, Na soudnou stolici, Snadno a rychle Vzdech do Ameriky, Paian, Střely, Na různé adresy. Na shledanou201 Karel Dostál Lutinov203
E: tb; 2004 207
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna družiny literární; Družina literární a umělecká v Olomouci; Knížecí arcibiskupská knih- a kamenotiskárna
(Knihovna družiny literární, sv. II. Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci - Vytiskla Kníž. arcibiskupská knih- a kamenotiskárna v Olomouci.)

Místo: Olomouc

Vydání: [1.]

Počet stran: 208

Autor motta: Goethe, Johann Wolfgang; Bible, SZ, Žalm 138
(J. W. Goethe; Psalmus 138)

Motto: Goethe, Johann Wolfgang; Bible, SZ, Žalm 138
(J. W. Goethe; Psalmus 138)