báseň bez názvu

Karel Dostál-Lutinov

T. G. M.
Zase antisemitské bláto ze svobodomyslného listu!... Na boje pro své vystoupení v procesu proti Hilsnerovi vzpomínám nerad, s vnitřním odporem, protože byly hrubé, přímo barbarské; tenkrát nejen studentstvo, nýbrž i universita se podrobila nekulturnímu tlaku antisemitické ulice. Vidím ty ustrašené tváře různých svých známých, vzpomínám, jak se mně vyhýbali, jak mne antisemitický klerikalism „objasňovali“ – – upomínky – dnes tížící, duši unavující... Prodělal jsem boje různé, ale boj proti antisemitismu stál mne nejvíce námahy a času, nejvíce nejen klidného rozumového napětí, nýbrž i citového vzrušení: ovšem klidu vůbec jsem vlastně neměl. Nemluvil jsem posud o věci a nebyl bych o ní bez provokace mluvil. Já tenkrát měl těžký úkol literární a vědecký: musil jsem se probírat literaturou medicínskou a právnickou, a ta práce sama vyžadovala veliké pozornosti a mnoho času; vedle toho však jsem donucen byl kontrolovat svědectví proti Hilsnerovi uváděná a vyšetřovat celý průběh procesu a zjišťovat zločin a jeho vlastní povahu. To znamenalo spoustu dopisů do různých míst, nespočetné schůzky s rozmanitými lidmi, porady a cesty, a konečně zařízení vlastní detektivní organisace; ano – detektivní organisace. A konečně k tomu všemu od samého počátku se přidaly starosti humanitní: veliký počet lidí, křesťanů 149 i židů, utrpěl ztráty, ztratil své místo a zaměstnání, a z těch se mnozí obraceli na mne a žádali ode mne pomoc, protože v mém jméně byli poškozeni. Přirozeně, hlásili se i lidé podvodní a nepoctiví. Mezi poškozenými byli také Němci, křesťané i židé. Dodnes vyskytují se mi případy; ještě nedávno musil jsem se ujmout německého žida, jenž pro Hilsnera přišel ke značné škodě. Neměl jsem ani kdy, abych všecky své výdaje a finanční potřeby v antisemitickém boji spočetl; pravda, jistou – (nepatrnou) – část poskytli mně známí a přátelé, ale zbylo toho na mne dost a mnoho. A takové byly tenkrát poměry v Čechách, že jsem pro svou práci hledal pomoc jen u přátel Němců; ne v Praze – ve Vídni a v cizině, a přišla (z Německa na př.) skrovná pomoc... I tyto vzpomínky jsou trpké. V Praze zatím kolovaly pověsti, a pronášeny i tiskem denunciace o židovských penězích; neměl jsem tenkrát kdy, abych věci věnoval pozornost, možná, že ty pověsti, alespoň částečně, vznikly tím, co teď chci vypravovat. Byl jsem tenkrát jmenován českým Zolou. Domnívám se, že to jméno suggerovalo „židovské peníze“; snad to jméno zavdalo dokonce příčinu k pokusům o čestný dar á la Zola. Jednoho dne totiž došlo mne EXPRESNÍ PSANÍ ČESKÉHO SPISOVATELE A PUBLICISTY, dověděvšího se něco o finanční stránce mého boje, v němž 150 se mi oznamuje, že se utvořilo komité, složené ze židů a křesťanů, kteří mne svou vděčnost chtějí dokumentovat čestným darem. Co prý k tomu říkám? Odpověděl jsem, že se žádných čestných peněz nebojím, že dovedu být pánem peněz. Na to přišly nadšené zprávy i s jiné strany, že dar bude slušný a že mně vystačí na další vedení boje a na zasloužený prý odpočinek po tolikerých námahách... 100.000 –200.000 zl. Dobrá, odpověděl jsem, udělám s penězi to a to, dal bych třetinu Macharovi, aby mohl opustit svou banku, část dám na Čas, část si nechám a zapakuju kufry... Za nějakou dobu píše mi spisovatel (už ne expres), že sice již je značná suma peněz sebrána, ale teror antisemitský je příliš silný, bohatší lidé že se bojí, posud dávají jen lidé menší. Rozumí se, že po chvíli přišla konečně zpráva, že se plán odložil na pozdější dobu. Machar je ve své bance dosud, Času jsem za jeho značné ztráty nemohl dát nic, a já sám jsem kufry pakovat nemohl. Uvízl jsem v té Praze zase – fatum. Ale naskytla se příležitost čestného daru nová a již makavější. Jednoho dne přišel mladší PRÁVNÍK PRAŽSKÝ (ČECH); jméno bylo mně neznámé, ale poznal jsem ihned tvář svého někdejšího posluchače praktické filosofie. (Poznámka psychologická, třeba že osobní: mám výbornou, snad fenomenální paměť fysiognomie, tváře, 151 hlasu, chůze, pohybů, ale zapomínám jména osob a zapomínám jaksi úmyslně, neboť vypěstoval jsem si to, umění, nechtěje si mozek zbytečnostmi obtěžovat.) Návštěvník dovolával se také svého žákovského poměru ke mně, ten že mu dává odvahu – zkrátka, čestný dar od českých židů sebraný. Odpovídám ovšem, jak jsem odpověděl v případe prvém. Žák – návštěvník ujišťuje, že dar, rozumí se, není vázán na podmínku, a netýká se Času; je pro mne osobně. Čas, Čas... Z další řeči jsem vyrozuměl, že dar přece je vázán na nějakou podmínku; dárcové by si přáli – nežádají, dovolují si vysloviti jen svůj názor –, že Čas přece jen je pro židy trochu – radikální. Jestliže bych se nechtěl přimluvit u dra Herbena, aby do redakce přibral jednoho nebo dva mírnější redaktory... Pane doktore, děkuji Vám za Vaši dobrou vůli, ale nechte si své peníze a svým přátelům vyřiďte pozdravení. Pamatuji–li se dobře, dávali mně pánové 64.000 zl. Všeho dobrého do třetice. Před dvěma lety dostavila se jakási deputace k Macharovi. Zase se jednalo o můj čestný dar. Čeští židé prý neučinili své povinnosti vůči mně k mému jubileu, musí se tedy věc napravit ex post; neměli-li by mně dát čestný dar k mým narozeninám? Plán osnován nedaleko před mými narozeninami, proto jim Machar na získaní času doporučil DAR 152 K JEŽÍŠKOVI. Řekl jsem Macharovi hned a s určitostí, že Ježíšek nepřinese nic. A měl jsem pravdu. Naši antisemité nevědí, že mnozí, jistě bohatí Čeští židé mne pokládají za – antisemitu; slyšel jsem tu výtku nejednou, protože NEVĚŘÍM V TO POČEŠŤOVÁNÍ ŽIDŮ, které se v starší generaci provádělo. S obou stran – židovské i křesťanské. Nevěřím v prostředky jen mechanické, nevážím si počeštění pouhým slovem, nevěřím v to volební a jiné chytráctví. A proto byl i Čas českým bohatším židům – radikální. Končím v nechuti, se kterou vzpomínám na celou tu Hilsneriadu. Opakuji – barbarství! Nejhroznější jeho tíha, ztrácet drahý čas, celé doby života .... Rád věnuji čas bojům věcným, nutným, ale musit svůj mozek unavovat bojem proti špinavým lžím – to je hrozné. Také tato upomínka je mi hrozná. Kdybych mohl jednat podle vrozeného temperamentu a chvilového roztrpčení a hněvu, vzal bych provázce, ba provazy a vypráskal bych tu žurnalistickou luzu z našeho českého chrámu; ti naši prodavači provozují svůj hnusný obchod ne v předehrami, ale v samé svatyni... Je to svatyně? Máme svatyni? 153

MACHAR MORAVĚ.

Nelze mi jednotlivě odpovídat k nesčíslným gratulacím, jimiž známí i neznámí vzpomněli mé padesátky. Děkuji tedy všem jednotlivcům, všem spolkům učitelským, jednotám sokolským i národním, děkuji městům i obcím. A nyní k práci, drazí lidé, sic se zalkneme špínou a otráveným vzduchem! Ve Vídni 6. března 1914. J. S. MACHAR.

ZVLÁŠTNÍ VZKAZ MORAVĚ.

J. S. Machar napsal tento dopis panu dru Ad. Stránskému:
„Pane poslanče, prosím, abyste jako hlava pokrokových poslanců na zemském sněme v Brně přijal můj upřímný dík za pozdrav, jímž vzpomněli jste mé padesátky – a prosím dále, abyste byl tlumočníkem jeho i pp. poslancům Staňkovi a Tusarovi pro strany jejich. Že je Morava dnes radostí každého pokrokového českého člověka, víte dobře, a my doufáme, že se přičiníte, aby radost ta nebyla dočasnou. Očistěte tělo její docela od římského otupujícího jedu i imunisujte je potom tak, aby tam nikdy již nevnikl. Přidržte římské lidi železnou rukou k tomu, aby to, co mají na ja– 154 zycích, projevovali také činy; vezměte jim školu, neboť náboženství je věcí citu a naučit se nedá, a morálka, jíž oni učí, je dvojatá, má rozříznutý jazyk – a té zase my nedáme mládež naši na pospas. Pomozte k svobodě svým učitelům – oni Vám za to budou vychovávat svobodné lidi. Zotročený učitel Vám vychová zase jen otroka. A přičiňte se, aby římským zřízencům bylo vzato jak aktivní, tak pasivní volební právo. Tito lidé, rodem sice z Moravy, ale duchem, aspiracemi a organisací visící na římském papeži, o němž i náš drahý Kramář v delegacích vyznal, že jest stále ještě suverenem, jsou státem ve státě, tedy většími cizinci než členové vlastní armády – a vojákům přec po dobrém uvážení není dovoleno volit a volenu býti. Slovem: vraťte je kostelu a tomu pánubohu, jehož mají plné huby – žeňte je ze sněmů, z říšské rady, z obcí, ze školy – – a dočkám–li se toho, pak přijdu já a budu gratulovat Vám, pánové, a radost naše bude ještě větší. S přátelským pozdravem Váš J. S. MACHAR.
155

Básně v knize Šlehy a něhy: