MŮJ ŽIVOT.

MŮJ ŽIVOT.
Ó ty mé dětství! Sladký bole! Mne nevábí tvůj ruměnec. Ulicí prostějovskou bloudíš, v níž rozrazil kvet‘, popenec. A lačen věd a cti, pln hrůzy, pak jsem se krčil ve školách a tajně z knížek zakázaných pil krásu, po které jsem práh. A potom jsem se v bohosloví bil o lásku a o Boha, a, knězi, za Boha jít v boje mi Petrem dána úloha. Já válčil za vlast, církev svoji, za její rozkvět moderní – a všude na mne sápali se psi mizerní a dotěrní. Němci mě prali, že jsem tschechisch, Čechům jsem zpátečník a tmář, a svojim velkým bratřím v Kristu jsem příliš velký pokrokář. Můj osud: S okem cíle dbalým jít vřavou, v kapsách svírat pěst, sekáče seknout, na psy štěknout a v hrdém klidu hledat čest. 11 Hrst lidí přec mne ctí a chápe – a v srdci klid – toť věru dost – nech Thersites a bloud se sápe – můj ortel vyřkne budoucnost. A vím, jak bude znít: „Byl chudák. Jak pes vždy sloužil národu, déšť božství chytal v kapkách veršů a nad vše rád měl svobodu. Mnohému draku uťal hlavu neb aspoň čestně s ním se střet, a napsal mnohý verš, jenž věčně národu bude v duši znět...“ A kdyby na soudě mi Pán můj snad vytkl mnohou ostrou řež, já řeknu: Milý Spasiteli, Tys farizejce řezal též. * Tak pěl jsem o své čtyřicátce. Kdo může však svým soudcem být? I kdybych nic si nebyl vědom, tím ještě není čist můj štít. Skloň hlavu svou, nech soudit Boha! Až zdvihne dějin závoje, pak uvidíš svých činů setbu... Ó Pane, přej nám pokoje! 12