TŘI ČEŠTÍ VELIKÁNI.

Karel Dostál-Lutinov

TŘI ČEŠTÍ VELIKÁNI. I.
S Husem stavěl bibli proti katolíkům, Delitzschem pak sloužil babylonským býkům, hájil vřele nerozlučnost sňatků, otočil se proto na podpatku! Z prorokovy hlavy skvělé srší studené i vřelé. Proto nevěř mu a z chytra počkej, až co řekne zítra! II.
Muž velké mravní hodnoty, policajt od hlavy až po boty, pomluvačný talent veliký, humor kamarádil s pepíky. Poctivost a věda tuze chuda. Dlouhé vlasy, krátký rozum: Juda. III.
Clown hrdinský, jenž vidí v tom svou chloubu, že kozelce zná metat proti proudu, a Dostála by samou zlostí sněd, že kozelců mu chválit nedoved. * Syn Slunce je – a proto divu není, že odnes malé mozku připálení. 165

REVANCHE.

Náš nejlepší český člověk měl tu laskavost, že v „Čase“ 21. dubna 1912 věnoval nehodnému autoru této knihy následující lichotivé verše:
Hej ty tam, poťouchlíku starý, ty zvíře dobře vyžrané z daleké prostějovské fary, ty rudolící potkane, viď, bříško už tě tíží trochu a rád bys zmizel z dohledu – nic platno, nedám pokoj hochu, jen ku předu, jen ku předu!
Na toto laskavé vyzvání roztomilého krysaře vídeňského odpověděl poctěný v „Ječmínku“:
SYN SLUNCE MACHAR, vydržovaný od židovských bankéřů ve Vídni ku špinění katol. církve, ráčil opět shlédnout se své bohorovné výše na ubohý Prostějov a dokonce věnovat mu v „Čase“ 21. dubna 1912 verše:
JEČMÍNKOVI Z PROSTĚJOVA.
Ty mrtvý nevstávej a lež – sic přijdu zas a pak se těš!
Rozumí se, že Ječmínkovi po tomto lask. 166 napomenutí roztřásla se kolena, a rychle dal se do prosíka:
PROSBA MRTVÉHO
Ó synu Slunce! Zanech šílenství! Měj trošku milosrdenství! Nedávat MRTVÝM pokoje – vždyť to je hyenství!
Ale syn Slunce to s tou „mrtvolou“ nemyslí tak vážně, to on jen tak žvaní do větru, což o několik řádků níže sám prohlašuje. Líčí básnicky toho „Ječmínka“ jako „zvíře dobře vyžrané“, staví jej vedle p. dra Em. Chalupného, „potkana s posupným čenichem“, a sám sebe líčí jako vítězného krysaře, jenž hrozí:
a povedu vás, jak mi milo, bestie (och!) drobné, na sto mil, A TISÍC ĎASŮ BY V TOM BYLO, BYCH NAPOSLED VÁS NESTOPIL.
Tedy přece ne mrtvoly, nýbrž krysy, ŽIVÉ krysy, prototyp hojného rozplozování! To je fatální! A jmenuje jen dvě! Proč ne také ostatní jako Karáska, Dyka, Martena atd., atd. Jejich jméno jest již legie! A porostou a požerou „božství“ ubohého rozvztekleného krysaře, jenž sám 167 se proměnil v krysu, o čemž svědčí tento epigram: Jeť pyšným hradem církev pravá – ty, „pěvče slunce, svobody“ jak drzá krysa mrchožravá prolézáš jeho – záchody.
Ano, Machare, živíte se přežvykováním odpadků, povrchnost svého vzdělání zakrýváte směšným neronským nafukováním a svému vzteku dáváte průchod sprostými nadávkami, za které by se nemusil stydět žádný kořala. Věřte, že je nám všem, které vezete ve svém omnibusu do říše nesmrtelnosti (i vašim porotcům!), už na nic z toho kořalečního ovzduší, které v dostavníku šíříte, a že všichni dostáváme mořskou nemoc, jejíž výsledky též na sobě pocítíte. Svou vlastní vinou! Nechcete–li otevřít okno k vůli nám, literárním vězňům, učiňte tak aspoň k vůli „bodrým MUŽŮM Z LIDU“, svým porotcům, kteří nemohou za to, že byli vylosováni – do dostavníku Macharova.
168

Básně v knize Šlehy a něhy: