MŮJ ŽIVOT.
Ó ty mé dětství! Sladký bole!
Mne nevábí tvůj ruměnec.
Ulicí prostějovskou bloudíš,
v níž rozrazil kvet‘, popenec.
A lačen věd a cti, pln hrůzy,
pak jsem se krčil ve školách
a tajně z knížek zakázaných
pil krásu, po které jsem práh.
A potom jsem se v bohosloví
bil o lásku a o Boha,
a, knězi, za Boha jít v boje
mi Petrem dána úloha.
Já válčil za vlast, církev svoji,
za její rozkvět moderní –
a všude na mne sápali se
psi mizerní a dotěrní.
Němci mě prali, že jsem tschechisch,
Čechům jsem zpátečník a tmář,
a svojim velkým bratřím v Kristu
jsem příliš velký pokrokář.
Můj osud: S okem cíle dbalým
jít vřavou, v kapsách svírat pěst,
sekáče seknout, na psy štěknout
a v hrdém klidu hledat čest.
11
Hrst lidí přec mne ctí a chápe –
a v srdci klid – toť věru dost –
nech Thersites a bloud se sápe –
můj ortel vyřkne budoucnost.
A vím, jak bude znít: „Byl chudák.
Jak pes vždy sloužil národu,
déšť božství chytal v kapkách veršů
a nad vše rád měl svobodu.
Mnohému draku uťal hlavu
neb aspoň čestně s ním se střet,
a napsal mnohý verš, jenž věčně
národu bude v duši znět...“
A kdyby na soudě mi Pán můj
snad vytkl mnohou ostrou řež,
já řeknu: Milý Spasiteli,
Tys farizejce řezal též.
*
Tak pěl jsem o své čtyřicátce.
Kdo může však svým soudcem být?
I kdybych nic si nebyl vědom,
tím ještě není čist můj štít.
Skloň hlavu svou, nech soudit Boha!
Až zdvihne dějin závoje,
pak uvidíš svých činů setbu...
Ó Pane, přej nám pokoje!
12