PENÍZE.
Jako když si ptáci hrají,
švitoří a poskakují
v ratolestech jarních stromů –
Francescovi učedníci
v smavém háji u Assisi
radostně si zpívali.
Tu Francesco tleskl v dlaně:
Tiše, bratří! Vážné slovo!
Všechny zásoby nám došly.
Pilně jsme sic pracovali
na zahradě, na vinici –
ale, než-li přijdou žně,
žaludek se často ozve,
lampu žití dolévati
nutno čerstvým olejem.
Bratr tělo má své právo.
Nuže, co si nyní počnem?
Ještě moc jest lásky v lidech,
kteří prosby neoslyší.
Nuže, bratří, půjdem žebrat.
Aby teskno nebylo nám,
vezmem ssebou si dvě družky:
Chudobu a Pokoru,
budem prosit jménem Krista,
jenžto zaručil, že číši
vody stokrát odmění.
Berte, co vám lidé dají.
20
Berte chleba, berte fíků,
berte hroznů, berte zelí –
jenom peněz neberte,“
neboť ty jsou svůdcem duší!
Bratří otce políbili,
vzájemně se zobjímali,
zazpívali svatý žalm,
rozešli se do vísek.
Bratr Lev hned s kraje vísky
zastavil se v osterii,
aby prosil jménem Krista.
Hostinská mu rozmrzelá
postavila číši vína,
ale Lev jí poděkoval:
Otec můj jen vodu pije,
a já měl bych víno pít ?
Prosím raděj o kus chleba.
Hostinská však rozmrzelá
zlaťák na stůl hodila:
Tedy vezmi tento dukát! –
Má či nemá? Jak se třpytí!
Jak je těžký! Může za něj
koupit chleba, zeleniny –
kdo pak z bratří tolik získal?
Uschoval jej do kapuce,
21
neboť kapes neměl žádných,
a šel dále po žebrotě
s Chudobou, svou nevěstou.
Večer v chatě položil si
dukát na stůl, měsíc svítil,
a ten peníz zrádným leskem
zaplápolal, počal mluvit,
vypravoval život svůj:
Král mě raziti dal z kovu,
jehož dobyl v kruté válce
se sousedem: Spálil město,
vydrancoval hrad i chrámy,
svaté nádoby dal rozlít
a z nich razil dukáty,
jako vítěz dal v ně vyrýt
v pýše svoji podobu.
Zlatem tím dluh splatil židu
Abrahamu, jenž mu půjčil
na lichvářský úrok peněz,
by měl na žold do války.
Abraham šel z hradu krále,
nesa těžký měšec zlata –
a tu spatřil v malém domku
dívku plakat černookou.
Vlasy dlouhé po kolena
jako eben – ale líce
22
bílé z krásy, bledé z hladu.
Dukátem ty oči svedl
Abraham. Co je mu po tom,
že ty tmavé, zářné oči
zoufalé a zneuctěné
zavřely se v mořských vlnách...
Ale pomsta nikdy nespí.
Lupič zabil Abrahama,
odnes jeho těžké zlato
a pak v krčmě pil a pil,
za noc propil jeden dukát
v černém víně jiskrném
a pak v hádce se svým druhem
pobodal jej dýkou svou.
Šenkýř v chudé osterii
dávno neměl takých žní.
Stržit dukát za večer!
Natáh se a nechal práce,
myslil, že je boháčem,
nechal se jen ženu dříti
na poli a vinici.
Žena zlato proklínala,
že jí neřád vneslo domů,
a prvnímu žebrákovi
vtiskla dukát nešťastný.
23
Lev byl tímto žebrákem,
před ním se teď v záři luny
třpytil ohavný ten dukát,
peníz hříchem zbrocený.
A teď chápal bratr Lev,
proč Francesco, otec dobrý,
zakázal jim žebrat peněz,
neboť každý, každý peníz
má svou hříšnou historii,
z hříchu zrozen, rodí hřích.
Vraceje se podél řeky
mezi bratry, ptáky Boží,
dukát hodil do řeky.
A byl rád, že lesklý svědek,
jenž znal jeho neposlušnost,
zmizel navždy z toho světa
a že na něj nepoví.
Ale když šli bratří lovit,
vylovili velkou štiku
a té našli v žaludku
třpytný dukát! Rozplesáni
chvátali s ním k Francescovi.
Francesco jej vzal a volal:
Bratře Lve, znáš tento peníz?
Podívej se, podívej se!
24
Mlčíš ty – a ryba mluví!
Ryba musila nám říci,
že jsi k nám byl neupřímný,
z hříchu že ses nevyznal!
Podruhé poslouchej otce –
a když chybíš, vyznej se mu,
aby na tě žalovati
nemusil zas němý tvor!
25