DÍTĚ
Otakaru Theerovi
Ne, rozum můj se neplete.
Jasně jsem myslil, jasně myslím právě.
Ale v své hlavě
mám obraz toho dítěte.
Ať kamkoli se cesta stočí,
upírá na mne bystré oči.
Chci hluk, chci smích, chci, ať se zpívá,
chci opít se, být ohlušen.
Hošík ten
se na mne němě dívá.
Postupovali jsme v sychravý den.
Cesta tone v blátě, obzor zatažen.
Každý z nás dumal, čelo mračné.
„Kdy to začne?“
A každý tiše rozhlíd’ se.
Zde pastvina, zde vinice.
V pozadí les a dole
je kukuřičné pole.
Ale ta otázka straší všude:
Kdy to bude?
K vsi blížíme se. Vymřelá
zdá se nám docela.
Nezní tu rozhovory,
nic nezabučí v stáji.
Prázdny jsou dvory,
nemluví, nevítají.
Neslyšet ani hles,
ztrnulá zdá se ves.
19
Z dědiny
hoch, zdá se, zbyl tu jediný.
I ve válce děti vesele cupou.
Hraje si před chalupou.
Vzhleď! Dítě všecko zajímá,
s jiskrnýma zří očima.
Ty oči dítěte nyní mne straší.
Hejtman mu děl:
„Nikoho’s ve vsi neviděl?
Kde jsou vaši?“
Hoch kadeř má tak kučeravou.
Vrtí hlavou.
Odešli lidé: Kam, rukou ukáže.
Hejtman se dále netáže.
„Dbej, ať ten kluk se neztratí“,neztratí,“
dí ke mně.
A temně
hochu dí: „Klameš-li, běda ti!“
Jak bylo cestou hrdlo zpráhlé!
Jak šílená touha napít se.
K studni jdem’ na návsi vesnice.
Tu zazní střelba náhle.
Se střechy, z oken, vrat,
pálí se odevšad.
A ti, kdož pálí, dobře cílí.
Z nás mnozí už se nenapili.
Hoch
v tu chvíli prchnout moh’.
Stál tu však jako přikován.
Okolo střílí se se všech stran.
20
Hoch tiše stojí:
každá ho drobnost zajímá.
Přihlíží k boji
jiskrnýma očima.
Chalupu vzali jsme po chalupě.
Hoch stojí ještě ve vojáků tlupě.
Stojí; planou oči rozzářené.
Hejtman se náhle rozpomene.
Hejtman zlý nebyl, sám měl děti.
Bojovat chtěl, ne ubíjeti.
Stiskl prudce hochovu ruku:
„Nerozuměl jsi, kluku?“
Hoch nechví se a netrne,
upře naň oči jiskrné.
Pohlédne však na hořící statek,
pohlédne němě na spoustu a zmatek,
jazykem rodným potom děl:
„Rozuměl.“
Hejtman se odvrátil a rozkaz dal
„Pal!“
Střelil jsem; hoch pad’ ranou jedinou.
Šli jsme dál hořící dědinou.
Sotva že chvíli
u studně jsme se zastavili:
Žízeň hrdlo dosud trápí; škoda,
že jakoby otrávena voda.
Plameny praskají, dým nás dusí.
Ku předu se musí.
Ne, rozum můj se neplete,
jasně jsem myslil, jasně myslím právě.
21
Ale v své hlavě
mám obraz toho dítěte.
Nechví se ani netrne,
upírá na mne oči jiskrné.
Chce se mi palby, hřímání děl,
chce se mi bouře,
chce se mi požáru, dýmu a kouře,
abych, co vidím, neviděl.
Ale ta vřava není dost divá.
Hošík se ještě na mne dívá.
22