DRUHÝ ODDÍL
[15]
APOSTROFA
Promiňte mi tvrdá moje slova,
která ze spaní vás vzrušila.
Promiňte, že drzost vetřelcova
pravé chvíle nevytušila.
Štěká pes a strachem křičí děti.
Ne, zde není pro mne ustláno.
Přišel jsem jen večer pověděti:
„Buďte připraveni na ráno!“
Štěká pes, pes ozve se mu v budce,
celá ves se záhy rozštěká.
Kamarádi, myji sobě ruce!
Básník řekl: Cesta daleká!
Tiše hledím na hřbitovy vůkol.
Jenom vítr pláče po pláni.
Odpusťte mi nepříjemný úkol.
Neříkám však: Marné volání!
Odpusťte mi prsty nemotorné,
jimiž příliš rázně klepáno!
O dům dál jdu říci slovo vzdorné:
Buďte připraveni na ráno!
17
PROSLOV k představení českého dělnictva v Národním divadle 29. září 1917
Tak jako my dnes toužívali kdysi
a snili lepším o ránu.
Tak jako my dědové říkali si:
Ráz na ráz, rána na ránu!
Co touha chtěla, pro co srdce bila,
čas uplynulý nepodal.
Chyběla paže svalnaté tvé síla:
Dělníku, stál jsi opodál.
A tak jsme přišli v těžkou dobu krisí
nehodni velkých přerodů.
Byl, běda, národ dělníkovi cizí
a dělník, běda, národu.
Dnes svěžímu my otvíráme vzduchu
uzavíraná okénka.
Stojíme pevni v jarním světa ruchu
lid jeden, jedna myšlenka.
Jsme tví, jsi náš: chcem volní žít a šťastní,
být pánem vlastním na lánu.
Jsme tví, jsi náš: věc vlasti věc tvá vlastní.
Ráz na ráz, rána na ránu!
18
DÍTĚ
Otakaru Theerovi
Ne, rozum můj se neplete.
Jasně jsem myslil, jasně myslím právě.
Ale v své hlavě
mám obraz toho dítěte.
Ať kamkoli se cesta stočí,
upírá na mne bystré oči.
Chci hluk, chci smích, chci, ať se zpívá,
chci opít se, být ohlušen.
Hošík ten
se na mne němě dívá.
Postupovali jsme v sychravý den.
Cesta tone v blátě, obzor zatažen.
Každý z nás dumal, čelo mračné.
„Kdy to začne?“
A každý tiše rozhlíd’ se.
Zde pastvina, zde vinice.
V pozadí les a dole
je kukuřičné pole.
Ale ta otázka straší všude:
Kdy to bude?
K vsi blížíme se. Vymřelá
zdá se nám docela.
Nezní tu rozhovory,
nic nezabučí v stáji.
Prázdny jsou dvory,
nemluví, nevítají.
Neslyšet ani hles,
ztrnulá zdá se ves.
19
Z dědiny
hoch, zdá se, zbyl tu jediný.
I ve válce děti vesele cupou.
Hraje si před chalupou.
Vzhleď! Dítě všecko zajímá,
s jiskrnýma zří očima.
Ty oči dítěte nyní mne straší.
Hejtman mu děl:
„Nikoho’s ve vsi neviděl?
Kde jsou vaši?“
Hoch kadeř má tak kučeravou.
Vrtí hlavou.
Odešli lidé: Kam, rukou ukáže.
Hejtman se dále netáže.
„Dbej, ať ten kluk se neztratí“,neztratí,“
dí ke mně.
A temně
hochu dí: „Klameš-li, běda ti!“
Jak bylo cestou hrdlo zpráhlé!
Jak šílená touha napít se.
K studni jdem’ na návsi vesnice.
Tu zazní střelba náhle.
Se střechy, z oken, vrat,
pálí se odevšad.
A ti, kdož pálí, dobře cílí.
Z nás mnozí už se nenapili.
Hoch
v tu chvíli prchnout moh’.
Stál tu však jako přikován.
Okolo střílí se se všech stran.
20
Hoch tiše stojí:
každá ho drobnost zajímá.
Přihlíží k boji
jiskrnýma očima.
Chalupu vzali jsme po chalupě.
Hoch stojí ještě ve vojáků tlupě.
Stojí; planou oči rozzářené.
Hejtman se náhle rozpomene.
Hejtman zlý nebyl, sám měl děti.
Bojovat chtěl, ne ubíjeti.
Stiskl prudce hochovu ruku:
„Nerozuměl jsi, kluku?“
Hoch nechví se a netrne,
upře naň oči jiskrné.
Pohlédne však na hořící statek,
pohlédne němě na spoustu a zmatek,
jazykem rodným potom děl:
„Rozuměl.“
Hejtman se odvrátil a rozkaz dal
„Pal!“
Střelil jsem; hoch pad’ ranou jedinou.
Šli jsme dál hořící dědinou.
Sotva že chvíli
u studně jsme se zastavili:
Žízeň hrdlo dosud trápí; škoda,
že jakoby otrávena voda.
Plameny praskají, dým nás dusí.
Ku předu se musí.
Ne, rozum můj se neplete,
jasně jsem myslil, jasně myslím právě.
21
Ale v své hlavě
mám obraz toho dítěte.
Nechví se ani netrne,
upírá na mne oči jiskrné.
Chce se mi palby, hřímání děl,
chce se mi bouře,
chce se mi požáru, dýmu a kouře,
abych, co vidím, neviděl.
Ale ta vřava není dost divá.
Hošík se ještě na mne dívá.
22
ÚRYVEK
Památce O. T.
Neuměl jsem mluvit nad hrobem,
nevím také, zdali mrtví slyší.
Pouze vím, že za bouřlivým dnem
přijde klid tím slavnější a tišší.
Neumřelo nic a nestoná.
Nedozněly, nedozní tvé kroky.
Nestažena dosud opona.
V trávě mokré pozorujem’ mloky.
Brouzdáme se křovím, houštinou,
pevný krok a oko, které zvídá.
Promlouváme s horskou bystřinou
a ta dravé verše napovídá.
Jak to kape s naší kapuce!
Jak to voní v horském lese v dešti!
Jaký úsměv v těžké tragice!
Jak ta hlava rytmy přímo třeští!
Žijeme a třeba byl to bol.
Žijeme a přijímáme úkol.
Probíháme lehce vrch a dol:
Žije, roste, vzpíná se vše vůkol.
Rodná země! Děti Polabí
opojí se drsnou horskou chutí!
Nás i tebe touha vyvábí:
Aneb všecko, aneb zahynutí!
23
Neumřelo nic a nestoná,
dokavád jen jediný z nás žije.
Nestažena dosud opona,
dosud patos zní tu tragedie,
dosud oko září, zní tvůj smích.
Nedozněly, nedozní tvé kroky.
Deštivý den, kapky na větvích.
V trávě mokré pozorujem’ mloky.
24
SKLAD RAKVÍ
Stanuli u výkladní skříně
veselí po požitém víně:
milenců vteřinových dvé
se zadívalo na rakve.
To voják s prodajnou byl ženou
nastrojenou a nalíčenou.
Tiskli se k sobě bez okolků
a já jsem slyšel mluvit holku:
„Jak se to leskne, jak se to svítí,svítí.
To rakev je a chce to žíti.
Toť rakev pohřbu první třídy.
Dítěti dlažby, děcku bídy
se sotva asi dostane.
Živá se platí, mrtvá ne.
Čtu dobře ve svém Osudu.
Tu rakev míti nebudu,
laciněji to odbudu.“
Průvodce nalíčené ženy
stál na okamžik zamyšlený:
„To nádhera je, lesk a jas
A v řadě jako na rozkaz.
Tak vábné jsou, že bídné tělo
by položit se do nich chtělo.
Ale já do nich nelehnu si.
Znám vše, co bude, co být musí.
Tu rakev míti nebudu,
laciněji to odbudu.
Čtu dobře ve svém osudu.“
25
Stanuli u výkladní skříně
veselí po požitém víně.
Dumavá chvilka přešla záhy,
nabyli brzo rovnováhy.
Šli ruku v ruce, k tělu tělo,
vše zvalo, vše se nabízelo
a kdesi v davu zmizeli
rozpustilí a veselí.
26
PORTRÉT STARÉ GALERIE
Propastným pohledem se díval fanatiků,
jej květy nejaly ni vánek májový.
Zraňoval nevzrušen, nes’ ránu bez výkřiku,
sám sobě nehově, nepopřál pohovy.
V jediné myšlence čin jeho každý vústil,
z jediné myšlenky čin každý pramenil.
Hřích proti myšlence jediný neodpustil
a měně formu svou, podstaty neměnil.
Měl starců zkušenost už ve svém věku mladém
a silou mladistvou kmet napadl a šleh’.
– – A ti se mýlili, kdo zvali to vše chladem:
Žár byl v něm takový, že srdce jeho zžeh’.
27
PORTRÉT SVĚTICE
A měla oči světice a v nich
nebeskou něhu, která odpouštěla.
Očišťovala pohledem svým hřích
a mrtvé hlasy zase probouzela.
A měla ústa světice; z těch úst
lahodno bylo slyšet slova svatá.
Při jejich hudbě slaboch počal růst.
Šuměla čísi křídla rozepiatá.
A měla ruce světice; a ty
hladily měkce, jako matka hladí.
Nebeské měla posun dobroty.
Jen v srdci, v srdci syčeli tři hadi.
28
PAMÁTCE...
Byl květnatý a svěží luh
a šli jsme vedle druha druh,
ten pěl, ten chtěl, ten snil, ten žil,
za všemi cíli jeden cíl.
A byla vlídná terasa,
odkud se hledí, zajásá:
jak krásně slunce vychází!
A obzor širý, bez hrází!
Les, pole, louky, dědiny,
za všemi cíli jediný,
za všemi sny jediný sen,
tep ve všech srdcích jeden jen.
Den mladý byl a mladá zem
a šli jsme s mladým úsměvem
na trávě, srdcích rosy třpyt.
A bylo krásně jít a jít.
A měnila se krajina,
zde hory a zde nížina.
Zazpíval pták, zašuměl les.
A mladé hoře jako ples.
A měnily se příbytky.
Číš vína, smích a přípitky,
žár v očích planul, zazněl rým.
A touha, touha přede vším!
29
Bylo nás pár a celý svět.
Kdo pěl, ten zvolna přestal pět,
kdo chtěl, ten náhle přestal chtít
a ten, kdo letěl, nedolít’.
Rozhlédli jsme se, ohlídli.
Hle, naše řady prořídly.
Kdo dojde na tu terasu,
by used’ mdlý a bez hlasu?
Jdem’ zaprášenou silnicí,
zamyšlení a mlčící
a nikdo, jak výsk’, nevýskne,
nevolá, ruky nestiskne.
Teraso, kdysi v stínu tvém
dleli jsme s mladým úsměvem.
Cinkaly číše, zvonil šprým.
A touha, touha přede vším!
Půjdeme ještě zelenem,
půjdeme, nezapomenem’!
Přes hory půjdem’, nížiny,
půjdeme, ale se stíny.
Půjdeme ještě záhadnem!
Nezkrotneme a nezchladnem’!
Nevzdá se řada prořídlá,
jenom se maně ohlídla.
Druh s námi šel a nejde již,
viděl jsi tvář a nevidíš.
A tam, kde zněl, už nezní hlas.
Bylo nás pár a méně nás...
30
Není to soumrak; ještě svit.
Není to bázeň, je to klid.
Jen vítr mraky prachu zdvih’
a jenom dozněl něčí smích.
31
DÁRCE S PRÁZDNOU RUKOU
To oko planoucí, to dobré oko dárce,
jež dává, neměříc, jež těší, objímá.
To oko planoucí, ty bílé vlasy starce,
leč starce mladého s štědrýma očima.
Ta ruka vztažená, na jejíž vyschlé dlani
tak mnohý ležel dar, tak mnohý krásný květ.
Že dárce nečítal, teď ani trety na ní.
A přece poznáváš: on obdaroval svět.
V tom koutě postojíš a třeba mnozí přešli.
V tak mnohé uvěříš, zadíváš-li se naň.
Tak mnoho pochopíš, v ty oči pohlédneš-li.
S tím okem planoucím, s tím není prázdná dlaň.
32
JINOCH, JENŽ SE USMÍVÁ
Má červeň osudnou, jež usmívá se přeci;
hluboko v oči zříš a nedostoupíš dna.
Má lásku neklidnou, opojen krásou věcí,
Za světlem očí těch záhadná číhá tma.
Tak stojí zamyšlen uprostřed různých světů,
hry plaché milovník, křehkého přítel snu.
A vždycky bojíš se, že nedokončí větuvětu,
a vždycky bojíš se, že přejde v onu tmu.
By došel, pospíchá; by došel, život dává.
By vyhrál, sází vše: čas vše je u hráče.
Má jakous bezbrannost, jež muže překonávápřekonává,
a úsměv podivný, jenž ženy rozpláče...
33
TOUHA
Kdyby tak na chvíli docela ticho bylo kolem,
že by se ani lístek nepohnul v křoví!
Kdyby tak neseděl na chvíli nikdo před prázdným stolem,
čekaje marně, co okamžik příští mu poví!
Kdyby tak na chvíli nikdo se úzkostně neptal,
kdyby tak na chvíli nikdo se nebouřil, nezareptal,
kdyby tak bylo na chvíli docela ticho!
Hodiny plynou tak chvatně a posmívá se mi jich hlas:
„Ultima necat!“
A já si představím opojen: nezní tu tesklivé volání, tragický vzkaz:
Přestati čekat!
Nemíti v nitru svém neklid a necítit sevřenou bytost,
nenosit břemeno otázek budoucích, necítit pro přešlé lítost,
pro mrtvé, již už se nevzkřísí,
od sebe oddechnouti si!
Na něco možno se zahledět: na slunce východ či západ.
Anebo líp ještě: zavříti oči a po tmě vesele tápat,
hlavou odpočinout, srdcem odpočinout,
okem odpočinout, uchem odpočinout,
touhou odpočinout,
odpočinout!
Na chvíli jedinou, na oddech krátký, na vteřinu!
Já vím:
otevru oči zas!
Břemeno otázek budoucích nechtěl bych, nemoh’ bych shodit!
Bylo by nutno se přetvořit, bylo by nutno se znovuzrodit!
Sdíleti budu zas všecko: i neklid touhy i tíhu činů.
Na chvíli jedinou pouze bych zastavit chtěl čas!
34
Zdá se mi, že bych tím oddechem nějak zesílil,
že bych šel slavně a lehce.
Že bych pak nebloudil, že bych pak nikdy se nemýlil.
Ale ta vteřina přijíti nechce a nechce!
Chvátají chvíle, chvátají touhy, chvátá sen,
chvátají hodiny, řkoucí: Ultima necat!
Nezavru oči, bych otevřel je náhle oslněn.
Nesložím ruce, zatím co po špičkách Fortuna nese zdar,
neovane mne, zimně usnuvšího, náhle větřík jar.
Nepřestanu čekat!
35
PÍSNIČKA O OSMAČTYŘICÁTÉM
Zavanul vítr od Seiny,
volnosti vítr země ovál,
mladistvý, jarý, nadšený
národy v život vyburcoval.
Včerejší bubák budil smích
a počal blednout Metternich.
Odborný znalec řekne ti:
„To bylo v přešlém století.“
Lid, který mlčel plaše, řek’
své tužby nahlas a svá přání.
Děl: „Já pán, ty pán“pán.“ Havlíček,
leč řekl Němec „my jsme páni.
Nám moc, nám právo, nám co chcem’.
Ty služ, my budem’ vládnout všem.“
Odborný znalec řekne ti:
„Ne pouze v přešlém století.“
Tu vzkřikl Maďar: „Němtudum!
Je vládnout světu moje misse!“
Lítalo peří kohoutům,
jak na smetišti seprali se.
Dnes, čtenáři, je lépe mnohem.
Je Maďar pánem, Němec pánembohem.
Odborný znalec řekne ti:
„To bylo v přešlém století.“
V březnové noci vyšel jsem,
v březnové noci měsíc jasně svítil.
V březnové noci cítil jsem,
co nikdy dřív jsem nepocítil.
36
V nervosní noci beze spánku,
o jitru snil jsem, o červánku.
Leč mnohý znalec řekne ti:
„To bude v příštím století!“
„V století příštím? A to díš“
– tak ptá se země – „jen tak lehce?
Let sedmdesát čekám již,
století dál se čekat nechce.
Neb každý, kdo v mé lůno leh’,
nes’ hrozné hoře, věčný vzdech,
nes’ těžký osud, prokletí.
To bude v tomto století.
Mne tíží mrtví: bez hnutí
ač leží, neloučí se s trudem.
Rty jejich v smrti ztrnutí
otázku ještě kladou: „Budem –?“
Kde jiní smířeni jdou spát,
mí mrtví ptát se musí, ptát.
Neusnou ni v mém objetí.
To bude v tomto století!“
„Ty můžeš čekat, ty jsi zem’!“
Tak odvětil jsem dobré matce,
„Leč v této noci cítil jsem,
že žije člověk příliš krátce.
Slyš, první pták už v houští zpívá,
viz, v dálce už se rozednívá.
V století tomto? Matko, hleď:
to bude zítra, to je teď!“
37
ZPĚV NOCI 1. KVĚTNA 1918
Nedočkali se, mrtvi jsou,
kdo chtěli s námi býti světa do skonání.
Nedočkali se, mrtvi jsou,
kdož mladí padli v cizích zemí pláni.
V neznámé půdě leží neznámí.
Jde vítr jarní, květy omámí:
Nedočkali se, mrtvi jsou.
Nedočkají se, mrtvi budou,
snad my, snad vy, snad my i vy.
Má slunce západ ještě barvu rudou
a horizont je z rána hrozivý.
Sčetl jsi padlé, sečteš ty, kdo padnou?
Zvadl-li květ, víš, které ještě zvadnou?
– Nedočkají se, mrtvi budou! –
Pozdravujeme českou budoucnost,
pozdravujeme lepší lidstva doby.
Pozdravujeme příští mohoucnost,
bezmocné děti útlaku a mdloby.
A třeba těžkou cestou nedojdem’,
my viděli jsme zaslíbenou zem’.
Pozdravujeme českou budoucnost!
38
NEŠLO TO LEHKO...
Nešlo to lehko; ví bůh sám:
ne Czerninovou vinou.
Posléz však podepsali mír
Sevrjuk s Ukrajinou.
Nešlo to lehko: přitlačit
Němci se odhodlali.
Pan Lenin s Trockým teprv pak
míreček podepsali.
A teď jde třetí zvláštní mír,
na Rumunsku je řada.
Tak psáno: pad’-li vévodavévoda,
i jeho plášť s ním padá.
Čekám. Že růže přináší
nám trpělivost, vězme!
Jen vědět: přijde čtvrtý mír,
nebo tři prvé čert vezme?
39
PÍSNIČKA
Berlíne, Berlíne,
na fádní rovině,
leckterý syneček
pro tebe zahyne.
Leckterý syneček
domů se nevrátí,
leckterá matička
bude proň plakati.
Berlíne, Berlíne,
s vítěznou alejí,
ty slzy matčiny
prach cesty zalejí.
Smutno je v světnici,
smutno je na dvoře.
Ty slzy stékají
nehlučně do moře.
Do moře rudého
krev mrtvých poplyne,
do moře rudého,
Berlíne, Berlíne.
Obzor je zachmuřen,
těžký čas pro všecky.
Myslím, že od čtyř let
Pámbu je německý.
40
Obzor je zachmuřen
a mír je daleký. –
Ten Pámbu německýněmecký,
ten není na věky!
41
JAK JEDNOU VZPOMENEŠ –?
Jak jednou vzpomeneš, ty dítě dnešních Čech?
Co řekneš po čase, co řekneš po letech,
až z tebe vyroste, jenž hochem teď jsi, muž
a o čem snili jsme, až bude skutkem už?
– – Dny byly májové; byl svěží stromu list,
byl svěží větru van. Ač nebylo co jíst,
přec radost nějaká vodila Prahou dav.
Jak šel jsem ulicí, hle, hlava vedle hlav!
A pestré masy ty v jedinou splývaly
a pestré masy ty zpěv jeden zpívaly.
Dny tyto májové já hltal očima.
Dnů tolik měli jsme, co louka kvítí má.
Jak slovo lapal jsem, jak na špičkách jsem stál,
když hosté kráčeli, jak jásal jsem – –
– – A dál? – –
Pak byl jsem v divadle. – A dnes mám po tom stesk.
Už nikdy v životě ten neuvidím lesk,
oh, ne lesk nádhery: lesk roztoužených očí.
Tak jako tenkráte se hlava nezatočí,
oh, jak byl vroucí to a mladý svěží cit!
To ke hře bezplatné se scházel prostý lid.
Tak jako tenkráte do rmutu všedních dní
ty zvuky jásavé už nikdy nezazní
do prostých duší těch. – Už nikdy nevzplane
ta radost veliká při zvucích „Prodané“.
Vše činil velkým velký ideál,
radosti, bolesti, vše stupňoval – –
– – A dál?
42
Nač ještě vzpomeneš po přešlé dlouhé době? – –
– Já zrak jsem pozvedl a čet’ jsem: „Národ sobě“.sobě.“
A v mladé mysli mé a v snů mých hlubinách
se cosi svářilo: půl naděje, půl strach.
A já se zamyslil. V pustnoucím hledišti
na zašlé myslil jsem a myslil na příští.
Oh, národ sobě – řek’ jsem; kolikrát
už jiným dal, co chtěl jen sobě dát?
Zda velké dílo, jež si chystá dnes,
nezvrátí opět starý sudby běs?
Sobě je staví. Krásná budova!
Zda, co si stavěl, také zachová?
Zda přečtem’ hrdě kdys, čelivše marné zlobě
bez studu žhavého dvě slova „Národ sobě?“
– – Kéž jednou vzpomeneš, ty dítě dnešních ČechČech,
kéž řekneš po čase, kéž řekneš po letech,
to, o čem snili jsme, až skutkem bude už,
že hoch se marně bál a že je klidný muž!
43
NÁVRAT ZTRACENÝCH SYNŮ
Kulisy dětství! Prvních kroků svědci!
Vy prostinké a velkolepé věci
před děckem nově rozvité!
Pěšiny, kterými se batolilo!
A jizby, v kterých prvé sny své snilo,
co nyní muži povíte?
Už odcizili jste se trochu vzájem.
Není už rájem, co kdys bylo rájem.
Opustil ptáček těsnou klec.
Pohodí mnozí, po čem pak se shýbli.
Syn ztracený – tak skoro jako v bibli –
byl nyní poslán na obec.
Ztracený synu, není všeho líto?
Biblické dobytče dnes nezabito
z radosti nad tvým návratem.
Nikomu proto nelze činit výtku.
V stáji se sháníš marně po dobytku
s melancholickým záchvatem.
Zde vidíš školu – zdá se bezvýznamná.
A přece kryla moudrost její škamna,
již zapomněl jsi v hluku cest.
Zde vidíš faru – farář vedl k ctnosti!
Učili včas tě čemus o vrchnosti.
Kde zdárné ono sémě jest?
44
Kulisy dětství! Prvních kroků svědci!
Vy prostinké a velkolepé věci
před děckem nově rozvité!
Pěšiny, kterými se batolilo!
Síně, kde moudrosti se přiučilo!
Co nyní muži povíte?
45
VARIANT
Buď s bohem, Praho, s bohem, městský vzduchu,
buď s bohem, nervosní to ovzduší.
Jdu nalokat se venkovského vzduchu.
Co zmůže klid, to člověk netuší.
Je Prozřetelnost, ať se co chce říká.
A dění řídí moudře veškerá.
Cos chybělo v mém díle: Bukolika.
Citelná doplní se mezera.
Dne pustá vřava, vysilujíc, děsíc
to mraveniště městské zhnusí ti.
Jak nad Brixenem kdysi svítil měsíc,
klidně a chladně tobě zasvítí.
Šum lesa, vánek, osení jenž sklání.
A všechno je tak něžně unylé.
Pohanský bože, dej mi požehnání,
svou inspiraci dej mi, Vergile!
46
CO JEDNOU DÁNO...
Stane se časem, že zchud’ štědrý dárce
a s prázdnou rukou stojí, v srdci rmut.
Stane se časem, že se oku starce
dar jeho mládí jeví jako blud.
Tu počínají v nitru spor a hádky
a dívaje se na nevděčný svět
zklamaný šeptá: Co jsem dal, chci zpátky!
– Co jednou dáno, nebéře se zpět!
Čas býval zlý, však prošli jsme jím přeci.
Čas ještě zlý – a projdem’ také snad.
Leč kdo dal síly malé velké věci,
želeti nesmí, nesmí litovat.
A vše-li pryč, dny mládí, jeho síla
a povadnul-li dávno jarní květ,
ze všeho tobě věta hrdá zbyla:
– Co jednou dáno, nebéře se zpět.
Ó, mladosti! Čas přijde! Ty ho vítej.
A neváhej svůj odevzdati dar.
A dáš-li, za dluh dar svůj nepočítej,
obětovaných nelituj svých jar.
Jdi velikými chvílemi a roky
v svém oku žár a v srdci mladém vzlet.
Čin není půjčka daná na úroky.
– Co jednou dáno, nebéře se zpět.
47
UMDLENÝ, POLOVYSPALÝ...
Umdlený, polovyspalý
vkročil jsem tiché na náměstí.
Za okny ještě dřímali:
dřímala bída, dřímalo štěstí.
Umdlený, polovyspalý,
pod štíty starými jsem procit’.
Za okny ještě dřímali,
ale já měl jsem zvláštní pocit.
Po dláždění tom kráčel jsem,
sně mladé bouře, nové světy,
s přehlíživým svým úsměvem
bezmála před dvacíti lety.
Skoro se vidím: zde jsem stál
v úsměvu všech a ve všech shluku.
Můj samotářský ideál
nikomu nepodával ruku.
Duch, který všechno rozmetá,
co zdržuje ho v prudkém kroce.
Je v čtvrtém roce poeta
a jurista je v třetím roce.
Je mi tě líto, stíne můj,
jenž jsi se v kontury zdí vtiskl,
je mi tě líto, stíne můj,
který jsi nikdy nezavýskl.
48
Je mi vás líto, bratři mí,
vy přehlíživí samotáři,
vy s boly svými hrdými,
vy se svou zachmuřenou tváří.
Vás, sebe vidím: slunce svit
zaplaší strašidla však chorá.
A fantóm zmizel, jak se kmit’.
Dřímala ještě Kutná Hora.
49
FRANCIE!
Victor Hugo
Francie! Bědně pokořená,
jíž tyran šlape po skráni,
hlas zazní náhle z jeskyň temna,
že zachvějí se spoutaní.
Vyhnanec, který s výše skály
na hvězdy zírá, na moře,
jak ti, jež v snu jsme slýchávali,
ve stínu půjde hovoře.
A jeho slova, z nichž se blýská,
slova, jež budí strach a děs,
budou jak ruka, která stiská
meč na pochodu v noci kdes.
Tu mramory se pohnou v děse,
hor ztemnělých se pohne lem,
koruna stromů zachvěje se
pod černým tímto soumrakem.
Zvuk kovový z nich bude zníti,
křik, krkavců jenž plaší dav,
dech neznámý, jenž rozechvíti
nad hroby umí stébla trav.
A budou volat: hanba zradě,
pryč s vrahy, lotry, bídáky!
A apel svolá duše v řadě,
tak jako volá vojáky!
50
Přerozenými nad rasami
jak bouře v dál se rozlítnou.
A jestli živé spánek mámí,
ti, kdož jsou mrtví, procitnou!
51
ANONYMU
Vám přeji všechno: potlesk mas,
ty slepé a ty krátkozraké.
Vám přeji všechno, co dá čas.
Chcete-li, skalp svůj vlastní také.
Ať vše vám patří: sláva dne,
krev, kterou vaše věty vzpění.
Žár, který zítra ochladne.
Vám přeji vše: i probuzení.
Čímkoli ještě zarmuťte.
Kdo snesl mnoho, více snese.
Jen vzbuďte se, jen probuďte,
než bude pozdě, probuďte se!
A z čehokoliv obviňte.
Čas nemám, chuť se s vámi příti.
Jen učiňte, jen učiňte,
co káže doba učiniti.
Hle, já se bojím: bohužel
chybička v počtu vašem celém.
Snad jsem já lidu nepřítel,
než jiný větším nepřítelem.
Vám přeji luxus polemik.
Jsem dávno zvyklý ostré řeči.
Leč zatím co zní hluk a křik,
co činí nepřítel ten větší?
Hle, já se bojím: může být,
že smysl ve vaší je půtce.
Můžete lát, můžete klít.
52
Co dělá však ten větší škůdce?
Hle, tu se halí ve svůj plášť.
Nepozbyl, ví bůh, ještě síly!
A k čemu budit ke mně zášť,
když nejvýš ten jsem, jenž se mýlí?
Vám přeji všechno: potlesk mas.
Není to úspěch, po němž pasu.
Červánků příštích přeji jas
a devadesát procent hlasů.
Tam, kde já cítím tíhu Alp,
vy jdete klidně, bez zachvění.
Vám přeji všechno: i svůj skalp.
Vám přeji vše: i probuzení.
53
FRAGMENT
A jako volání je toto šumění.
Ti jedni mrtvi jsou, ti druzí vzdálení.
Mladost jsi spolu žil. Snům stejným oddaný
za nocí měsíčních procházel’s Hradčany.
Hlas chtěl bys slyšeti. A šustí pouze křoví.
Hlas chtěl bys slyšeti, však nikdo neodpoví.
54
DRUHOVI
V čas přetěžký, kdy klesá pod břemenem
tak mnohý kol,
procitlo hoře v srdci unaveném
a přišel bol.
To srdce prudce, vášnivě tak bilo
do dnů a změn.
To srdce všecko k smrti poranilo,
život i sen.
Než otec živ je v syna svého štěstí
a smát se nelení.
Sní v zimě strom, že jaro ratolesti
pokryje zelení.
Nechladne srdce, oheň nezhasíná
svatý a horoucí.
A otec vídá v očích svého syna
naději budoucí.
Přes zlobu chvil, přes bouří nepohodu
nebude chud,
Sám trpí-li, svou vírou v sílu rodu
zaplaší rmut.
A přes zklamání klidně hledí dosud
v dnů příštích svit.
Citlivé místo vždy však najde osud,
kde může poranit.
55
A Fatum číhá, Fatum číhá lačno
a náhle drtívá.
Co mohu přát, než aby přešlo mračno,
jež nebe zakrývá?
Den sychravý a vítr stromy klátí
v podzimní vichřici.
Druh nemůže, žel, druhu více dáti
nežli svou pravici.
56
INTERIEUR
Hluboká noc. Venku bouře hřímá,
nohami vše vzhůru převrací.
Husárek náš, ten si nezadřímá,
Husárek náš sedí při práci.
Nedbá na to, o papír že nouze.
Válečná to platí režie.
Píše, píše, píše, píše pouze.
Píše, píše – jináč nežije.
Nepíše onon, jako Seidler psávalpsával,
kusy, které lidi nebaví.
V jeho hlavě projektů je nával:
koncipuje návrh ústavy.
Péro běží, jenom řídké škrty! –
Husárkovi rozjasní se líc.
Návrh první, druhý, třetí, čtvrtý,
pátý, šestý, sedmý – ještě víc?
Hluboká noc. Venku bouře hřímá,
Ale dovnitř cosi nahlídlo.
Lokaj je to, má však za ušima.
Vstoupil tiše, jako strašidlo.
Uklání se, jak to slušnost káže,
bez výrazu jeho vzezření.
Uklání se, zdvořile se táže:
„Neráčil jste zmeškat spojení?“
57
NÁRODNÍ
Co ta sova zahouká
ve vysokém hvozdě?
Nejkrásnější myšlenka
přicházívá pozdě.
Dvakrát dá, kdo rychle dá,
sova hlas svůj zvedá.
Ale ten, kdo pozdě dá,
jako když nic nedá.
Sova ještě houkala.
Naslouchal jsem klidně.
Ale vedle bylo zle
panáčkovi z Vídně.
58
ČTYŘI DOBY
Byl jednou čas, kdy v díru tiše zalez’,
kdo nechtěl zpívat „Deutschland über alles“,alles,“
a nezalez’-li, strčili ho do ní.
Triumfy byly málem monotonní.
Kdo básník byl, svou spěchal ladit lyru
a německém to znělo po všem míru:
Německý, vítězný, silný mír.
Pak přišel čas, kdy nudilo už číst
cyklus, jímž bavil satyrický list.
Nadšení nechodilo na ulice,
bojovné vyšly z mody pohlednice.
To byla doba počtů: sčítalo se všudy,
zajatci, děla, kilometry půdy.
Umlkl básník, promlouvala věda
a uklidněný čtenář říkal: No tak teda
vítězný silný mír!
A teď je doba – ano, je a není.
Jsou statistikou mnozí unaveni,
leč neví dobře, čeho by se chytli.
Budoucnost zajíc, jenž se koupí v pytli.
Dieta zdravá, všeho moc však znaví.
Už čtyry roky! Hindenburg nám praví:
silný mír!
Tichounko, ticho někdo jen si reptal,
tichounko, ticho nejprve si šeptal,
teď mluví nahlas, kdo si ústa vázal,
59
a teď se táže, kdo se neotázal,
a ten, kdo čekal, je už nedočkavý.
Dunaji, Sprévě jedno nejde z hlavy:
Mír?
60
FRAGMENT
– – Světové dění, k úděsu až trapné,
kde o budoucnost běží rodných lad,
hrou hazardní jim, která nervy napne
a při níž vysoký je vklad.
Spoludělníci velikého díla,
předčasně selhat chcete-li?
K úkolu, s který bude pouze síla,
šik Váš se v hloučky rozdělí?
V té licitaci, v demagogů hádce,
kterou jste tolik strženi:
co čeká, práce, práce, ještě práce,
co nutno, sebezapření.
61
PÍSEŇ NOCI 20. ŘÍJNA
I
I
Jasná je noc, v úplňku měsíc
a tichou nocí kráčíš jak dnem.
Jasný měsíc usmívá se s nebe.
Tvé kroky lehké a tvé srdce lehké,
nad tebou nebe tančí, pod tíhou země.
Píseň,
slavnou píseň zpívá vodárny věž.
Píseň,
slavnou píseň zpívá dvojí řada domů.
Píseň,
slavnou píseň zpívá spadlý ve větru list.
Radost je v tobě.
Nikdy jsi nepoznal, co je ta radost.
Slyše slova písně podat chtěl bys ruku,
mrtvým a budoucím podat ruku,
vysoko, daleko podat ruku.
II
II
Ale slyš ten vážný hlas, jenž praví: „Nezapomeň!“
Slyš ten vážný přísný hlas.
„Nezapomeň, čím byla koupena tato chvíle,
čím koupena byla, čím koupena ještě bude.
Na pěstě sevřené nezapomeň, na staletý útisk.
Nezapomeň na mrtvé, kteří nezemřeli pro svou věc.
Na poslední pohled nezapomeň. Na poslední myšlenku,
jež tápe do prázdna a nenajde už půdy.
Na všechny mrtvé a na ty, kteří zemrou, nezapomeň!
Na rozvrácený dům a na vyhaslý krb.
62
Na smutné odchody a na smutnější návrat!
Na dítě, které matka vidí hynout,
a žel, jež matka vidí žít.
Na to, jež dozrálo pro neřest, padavče ulic!
Na zimu bez uhlí, na zkřehlé bosé nohy,
na hlad a na mor nezapomeň!
Na města nezapomeň, ze kterých nezůstal jediný kámen,
stromy, z nichž zůstal jen jediný, ubohý pahýl,
němý a krutý žalobce!
Na pole, v nichž železo sili a ze kterých železo vyšlo,
nezapomeň!
Kdybysi zapomněl! Já nedomyslím!
Kdybysi zapomněl a kdybys nedocenil!
(tak mluví noc!)
Kdybysi zapomněl, jak trestala bych tě
vzpomínkou!
Ráj by se peklem stal, zoufalstvím přešlá tvá radost.
Nic nežli hanba nežilo by.
Tvář bysi ukrýval a neukryl nikdy,
v hanbě bys sklopil zrakzrak, a přece viděl
výsměšný soupeřův pohled:
Bohatství měl jsi. Jsi chudý. Marnotratně
svůj úděl prohýřil’s, synů svých, vnuků svých úděl.
Poslední vzal jsi jim, proč jsem se obával tebe:
Touhu.
V nejtěžších ztrátách tě vzpřimoval veliký sen.
Dnes šlápnu klidně už na rasy neschopné šíji.
Nikdy se nevzpřímíš, nevstaneš, nezatoužíš!“
63
III
III
Tak mluví noc, noc dvacátého října,
tak mluví vážný hlas a rozechvělý
k té zemi, která příliš zapomíná,
k těm lidem, kteří včera zapomněli...
A básník, který šel svým mládím boře,
v té slavné noci před slavnějším dnemdnem,
apostrofuje první úsvit zoře:
Nezapomenem’!
64
PÍSEŇ NOCI 29. ŘÍJNA
Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se v dálku rozletí.
Jak je to krásné překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!
Leč, všichni vy, jichž srdce pýchou zhrdla,
jež opíjí dne oslava:
Poslyšte výkřik z básníkova hrdla.
Boj teprve nám nastává!
Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
se sobectvím, jež vede v sráz.
Nezapomeňte na svých otců bludy,
nezapomeňte běsů v nás!
Vichřici strašnou ještě slyším skučet.
Chraň, čeho’s nabyl, vlastní říš.
Čas není, bratři, připravovat účet,
jejž rodné zemi předložíš!
Ne na svůj zájem, ale na budoucnost
hleď v moři krve prolité.
A nebude-li v srdci čistá vroucnost,
jak uhájíme dobyté?
Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se až až rozletí.
Jak je to krásné, překonati zápor
a býti, vésti, stavěti!
65
Leč, všichni vy, jichž srdce náhle zhrdla,
jež opíjí dne oslava:
Poslyšte výkřik z básníkova hrdla.
Boj teprve nám nastává.
66
VE DNECH PRAPORŮ...
Kéž jako prapor na žerdi jsem.
(O. Theer)
Proč musil’s umřít v onom soumraku,
jakou to vůlí zlomena tvá vůle,
že’s odešel v den strašných přízraků,
kdy příští bylo mnohem dál než Thule?
A prapor, který by si’s viset přál,
vlát v triumfu den k slávě rodné země,
proč nehlučně a teskně zapadal
do noci, která svírala tvé plémě?
Nezměrné hoře nosil den co den,
týden co týden kruté loňské zimy.
Do obzoru, jenž všecek zatemněn,
bylo ti zříti zraky hynoucími!
Červánky kdybys viděl, jež se rdí,
jak zjasnily by poslední tvou chvíli!
Jak vlál by prapor hrdě na žerdi,
vzdán větrům, hyna, ale plný síly!
Rozcuchán, jak by letěl prostorem,
žehnaje vichrům, které vraždily by.
Praporů tolik, tolik viděl jsem
na žerdích tolika. Leč jeden chybí.
67
PÍSNIČKA 8. LISTOPADU
Nosili jsme hoře,
nosili jsme vzteky
na tu Bílou Horu
po celé tři věky.
Nosili jsme těžce
hoře své a stesky
s bělohorských svahů
na rynk staroměstský!
Vstoupili jsme smutní
v zasmušenou Prahu.
Dnes však jdeme klidně
s bělohorských svahů.
Na hrob minulosti
navalen je kámen
a s tím naším vrahem
na věky je amen!
68
OSMÝ LISTOPAD 1918
Bez slohových to možno říci fines,
netřebať slovům ozdoby:
Neblahý den ten bez zásluhy přines’
nám tíhu strašné poroby.
Konečně často v historii zříte,
jak padá země zničená
pod kruté jařmo soldatesky zpité,
jež byla lépe placena.
Já nelitoval hlav, jež sťali kati,
ni mas těch kleslých hluboce,
já litoval, že vinu vždycky platí
vnuk za děda, syn za otce.
Já nelitoval katanského díla,
jímž celá země ubita,
já nelitoval, že ta hanba byla,
já litoval, že nesmyta!
I zdálo se mi, že zas může vzpučet
nám jaro dlouhé po zimě,
že starý možno vyrovnati účetúčet,
neb dluh nás tíží upřímně.
A proto, když se listopad k nám vracel
svou mlhou bráně v rozhledu,
já v těchto mlhách zadumán se ztrácel
a slyšel z nich znít: „Ku předu!“
Dnes zní to hromem – ale ne už ve snu,
dnes plá to kolem pochodní.
V podzimní mlze žijem, novou vesnu:
69
jsme svobodni, jsme svobodni!
A naše volnost krutých věků rány
posléze jednou zahojí.
Jsou otevřeny do budoucna brány.
Vy, mrtví, spěte v pokoji!
70
EPITAF
Epitaf ještě, epitaf, jenž značí
úlevu v světě, radost pro všecky.
Vesele poutník mimo hrob ten kráčí:
Zde odpočívá Pámbu německý!
71
OBSAH
Úvodní poznámka5
První oddíl7
Tisíc a jedna noc v kriminále9
Druhý oddíl15
Apostrofa (Neodvislost 5. 9. 1917)17
Proslov (Česká demokracie 1. 10. 1917)18
Dítě (1914 Národní Listy 8. 11. 1917)19
Úryvek (23/24. 12. 1917)23
Sklad rakví (Vídeňský deník 25. 12. 1917)25
Portrét staré galerie (Červen 7. 3. 1918)27
Portrét světice (Červen 7. 3. 1918)28
Památce (Lidové Noviny 10. 3. 1918)29
Dárce s prázdnou rukou (L. N. 24. 3. 1918)32
Jinoch, jenž se usmívá (L. N. 24. 3. 1918)33
Touha (Národ 4. 4. 1918)34
Písnička o osmačtyřicátém (11. 4. 1918)36
Zpěv noci 1. května 1918 (N. L. 3. 5. 1918)38
Nešlo to lehko (Šibeničky 1. 5. 1918)39
Písnička (Zkonfiskováno: květen 1918 Šibeničky)40
Jak jednou vzpomeneš –? (N. L. 12. 5. 1918)42
Návrat ztracených synů (Šibeničky 13. 6. 1918)44
Variant (Koncem května 1918)46
Co jednou dáno... (Do památníku sl. Jiřiny Macharové
v červnu 1918)47
Umdlený, polovyspalý (Červen 1918)48
Victor Hugo, Francie! (Cesta 3. 8. 1918)50
Anonymu (Cesta 3. 8. 1918)52
[73]
Fragment (Srpen 1918)54
Druhovi (Září 1918)55
Interieur (Šibeničky 5. 9. 1918)57
Národní (Září 1918)58
Čtyři doby (Šibeničky 19. 9. 1918)59
Fragment (Počátkem října 1918 v polích za Libštátem)61
Píseň noci 20. října (Nebojsa 31. 10. 1918)62
Píseň noci 29. října6465
Ve dnech praporů (31. 10. 1918)6667
Písnička 8. listopadu (N. L. 8. 11. 1918)6768
Osmý listopad 1918 (Nové Čechy, listopad-prosinec 1918)6869
Epitaf (Nebojsa 14. 11. 1918)7071
[74]
VYBRANÉ KNIHY, SVAZEK XXIX
Vytiskla knihtiskárna Stiebling a Havelka ve Vršovicích a vydal Ludvík Bradáč na Královských Vinohradech
1922
E: sf; 2004
[75]