PÍSNIČKA O OSMAČTYŘICÁTÉM

PÍSNIČKA O OSMAČTYŘICÁTÉM
Zavanul vítr od Seiny, volnosti vítr země ovál, mladistvý, jarý, nadšený národy v život vyburcoval. Včerejší bubák budil smích a počal blednout Metternich. Odborný znalec řekne ti: „To bylo v přešlém století.“ Lid, který mlčel plaše, řek’ své tužby nahlas a svá přání. Děl: „Já pán, ty pán“pán.“ Havlíček, leč řekl Němec „my jsme páni. Nám moc, nám právo, nám co chcem’. Ty služ, my budem’ vládnout všem.“ Odborný znalec řekne ti: „Ne pouze v přešlém století.“ Tu vzkřikl Maďar: „Němtudum! Je vládnout světu moje misse!“ Lítalo peří kohoutům, jak na smetišti seprali se. Dnes, čtenáři, je lépe mnohem. Je Maďar pánem, Němec pánembohem. Odborný znalec řekne ti: „To bylo v přešlém století.“ V březnové noci vyšel jsem, v březnové noci měsíc jasně svítil. V březnové noci cítil jsem, co nikdy dřív jsem nepocítil. 36 V nervosní noci beze spánku, o jitru snil jsem, o červánku. Leč mnohý znalec řekne ti: „To bude v příštím století!“ „V století příštím? A to díš“ – tak ptá se země – „jen tak lehce? Let sedmdesát čekám již, století dál se čekat nechce. Neb každý, kdo v mé lůno leh’, nes’ hrozné hoře, věčný vzdech, nes’ těžký osud, prokletí. To bude v tomto století. Mne tíží mrtví: bez hnutí ač leží, neloučí se s trudem. Rty jejich v smrti ztrnutí otázku ještě kladou: „Budem –?“ Kde jiní smířeni jdou spát, mí mrtví ptát se musí, ptát. Neusnou ni v mém objetí. To bude v tomto století!“ „Ty můžeš čekat, ty jsi zem’!“ Tak odvětil jsem dobré matce, „Leč v této noci cítil jsem, že žije člověk příliš krátce. Slyš, první pták už v houští zpívá, viz, v dálce už se rozednívá. V století tomto? Matko, hleď: to bude zítra, to je teď!“ 37