Zavanul vítr od Seiny,
volnosti vítr země ovál,
mladistvý, jarý, nadšený
národy v život vyburcoval.
Včerejší bubák budil smích
a počal blednout Metternich.
Odborný znalec řekne ti:
„To bylo v přešlém století.“
Lid, který mlčel plaše, řek’
své tužby nahlas a svá přání.
Děl: „Já pán, ty pán.“ Havlíček,
leč řekl Němec „my jsme páni.
Nám moc, nám právo, nám co chcem’.
Ty služ, my budem’ vládnout všem.“
Odborný znalec řekne ti:
„Ne pouze v přešlém století.“
Tu vzkřikl Maďar: „Němtudum!
Je vládnout světu moje misse!“
Lítalo peří kohoutům,
jak na smetišti seprali se.
Dnes, čtenáři, je lépe mnohem.
Je Maďar pánem, Němec pánembohem.
Odborný znalec řekne ti:
„To bylo v přešlém století.“
V březnové noci vyšel jsem,
v březnové noci měsíc jasně svítil.
V březnové noci cítil jsem,
co nikdy dřív jsem nepocítil.
V nervosní noci beze spánku,
o jitru snil jsem, o červánku.
Leč mnohý znalec řekne ti:
„To bude v příštím století!“
„V století příštím? A to díš“
– tak ptá se země – „jen tak lehce?
Let sedmdesát čekám již,
století dál se čekat nechce.
Neb každý, kdo v mé lůno leh’,
nes’ hrozné hoře, věčný vzdech,
nes’ těžký osud, prokletí.
To bude v tomto století.
Mne tíží mrtví: bez hnutí
ač leží, neloučí se s trudem.
Rty jejich v smrti ztrnutí
otázku ještě kladou: „Budem –?“
Kde jiní smířeni jdou spát,
mí mrtví ptát se musí, ptát.
Neusnou ni v mém objetí.
To bude v tomto století!“
„Ty můžeš čekat, ty jsi zem’!“
Tak odvětil jsem dobré matce,
„Leč v této noci cítil jsem,
že žije člověk příliš krátce.
Slyš, první pták už v houští zpívá,
viz, v dálce už se rozednívá.
V století tomto? Matko, hleď:
to bude zítra, to je teď!“