PAMÁTCE...

PAMÁTCE...
Byl květnatý a svěží luh a šli jsme vedle druha druh, ten pěl, ten chtěl, ten snil, ten žil, za všemi cíli jeden cíl. A byla vlídná terasa, odkud se hledí, zajásá: jak krásně slunce vychází! A obzor širý, bez hrází! Les, pole, louky, dědiny, za všemi cíli jediný, za všemi sny jediný sen, tep ve všech srdcích jeden jen. Den mladý byl a mladá zem a šli jsme s mladým úsměvem na trávě, srdcích rosy třpyt. A bylo krásně jít a jít. A měnila se krajina, zde hory a zde nížina. Zazpíval pták, zašuměl les. A mladé hoře jako ples. A měnily se příbytky. Číš vína, smích a přípitky, žár v očích planul, zazněl rým. A touha, touha přede vším! 29 Bylo nás pár a celý svět. Kdo pěl, ten zvolna přestal pět, kdo chtěl, ten náhle přestal chtít a ten, kdo letěl, nedolít’. Rozhlédli jsme se, ohlídli. Hle, naše řady prořídly. Kdo dojde na tu terasu, by used’ mdlý a bez hlasu? Jdem’ zaprášenou silnicí, zamyšlení a mlčící a nikdo, jak výsk’, nevýskne, nevolá, ruky nestiskne. Teraso, kdysi v stínu tvém dleli jsme s mladým úsměvem. Cinkaly číše, zvonil šprým. A touha, touha přede vším! Půjdeme ještě zelenem, půjdeme, nezapomenem’! Přes hory půjdem’, nížiny, půjdeme, ale se stíny. Půjdeme ještě záhadnem! Nezkrotneme a nezchladnem’! Nevzdá se řada prořídlá, jenom se maně ohlídla. Druh s námi šel a nejde již, viděl jsi tvář a nevidíš. A tam, kde zněl, už nezní hlas. Bylo nás pár a méně nás... 30 Není to soumrak; ještě svit. Není to bázeň, je to klid. Jen vítr mraky prachu zdvih’ a jenom dozněl něčí smích. 31