PAMÁTCE...
Byl květnatý a svěží luh
a šli jsme vedle druha druh,
ten pěl, ten chtěl, ten snil, ten žil,
za všemi cíli jeden cíl.
A byla vlídná terasa,
odkud se hledí, zajásá:
jak krásně slunce vychází!
A obzor širý, bez hrází!
Les, pole, louky, dědiny,
za všemi cíli jediný,
za všemi sny jediný sen,
tep ve všech srdcích jeden jen.
Den mladý byl a mladá zem
a šli jsme s mladým úsměvem
na trávě, srdcích rosy třpyt.
A bylo krásně jít a jít.
A měnila se krajina,
zde hory a zde nížina.
Zazpíval pták, zašuměl les.
A mladé hoře jako ples.
A měnily se příbytky.
Číš vína, smích a přípitky,
žár v očích planul, zazněl rým.
A touha, touha přede vším!
29
Bylo nás pár a celý svět.
Kdo pěl, ten zvolna přestal pět,
kdo chtěl, ten náhle přestal chtít
a ten, kdo letěl, nedolít’.
Rozhlédli jsme se, ohlídli.
Hle, naše řady prořídly.
Kdo dojde na tu terasu,
by used’ mdlý a bez hlasu?
Jdem’ zaprášenou silnicí,
zamyšlení a mlčící
a nikdo, jak výsk’, nevýskne,
nevolá, ruky nestiskne.
Teraso, kdysi v stínu tvém
dleli jsme s mladým úsměvem.
Cinkaly číše, zvonil šprým.
A touha, touha přede vším!
Půjdeme ještě zelenem,
půjdeme, nezapomenem’!
Přes hory půjdem’, nížiny,
půjdeme, ale se stíny.
Půjdeme ještě záhadnem!
Nezkrotneme a nezchladnem’!
Nevzdá se řada prořídlá,
jenom se maně ohlídla.
Druh s námi šel a nejde již,
viděl jsi tvář a nevidíš.
A tam, kde zněl, už nezní hlas.
Bylo nás pár a méně nás...
30
Není to soumrak; ještě svit.
Není to bázeň, je to klid.
Jen vítr mraky prachu zdvih’
a jenom dozněl něčí smích.
31