UMDLENÝ, POLOVYSPALÝ...

UMDLENÝ, POLOVYSPALÝ...
Umdlený, polovyspalý vkročil jsem tiché na náměstí. Za okny ještě dřímali: dřímala bída, dřímalo štěstí. Umdlený, polovyspalý, pod štíty starými jsem procit’. Za okny ještě dřímali, ale já měl jsem zvláštní pocit. Po dláždění tom kráčel jsem, sně mladé bouře, nové světy, s přehlíživým svým úsměvem bezmála před dvacíti lety. Skoro se vidím: zde jsem stál v úsměvu všech a ve všech shluku. Můj samotářský ideál nikomu nepodával ruku. Duch, který všechno rozmetá, co zdržuje ho v prudkém kroce. Je v čtvrtém roce poeta a jurista je v třetím roce. Je mi tě líto, stíne můj, jenž jsi se v kontury zdí vtiskl, je mi tě líto, stíne můj, který jsi nikdy nezavýskl. 48 Je mi vás líto, bratři mí, vy přehlíživí samotáři, vy s boly svými hrdými, vy se svou zachmuřenou tváří. Vás, sebe vidím: slunce svit zaplaší strašidla však chorá. A fantóm zmizel, jak se kmit’. Dřímala ještě Kutná Hora. 49