TOUHA
Kdyby tak na chvíli docela ticho bylo kolem,
že by se ani lístek nepohnul v křoví!
Kdyby tak neseděl na chvíli nikdo před prázdným stolem,
čekaje marně, co okamžik příští mu poví!
Kdyby tak na chvíli nikdo se úzkostně neptal,
kdyby tak na chvíli nikdo se nebouřil, nezareptal,
kdyby tak bylo na chvíli docela ticho!
Hodiny plynou tak chvatně a posmívá se mi jich hlas:
„Ultima necat!“
A já si představím opojen: nezní tu tesklivé volání, tragický vzkaz:
Přestati čekat!
Nemíti v nitru svém neklid a necítit sevřenou bytost,
nenosit břemeno otázek budoucích, necítit pro přešlé lítost,
pro mrtvé, již už se nevzkřísí,
od sebe oddechnouti si!
Na něco možno se zahledět: na slunce východ či západ.
Anebo líp ještě: zavříti oči a po tmě vesele tápat,
hlavou odpočinout, srdcem odpočinout,
okem odpočinout, uchem odpočinout,
touhou odpočinout,
odpočinout!
Na chvíli jedinou, na oddech krátký, na vteřinu!
Já vím:
otevru oči zas!
Břemeno otázek budoucích nechtěl bych, nemoh’ bych shodit!
Bylo by nutno se přetvořit, bylo by nutno se znovuzrodit!
Sdíleti budu zas všecko: i neklid touhy i tíhu činů.
Na chvíli jedinou pouze bych zastavit chtěl čas!
34
Zdá se mi, že bych tím oddechem nějak zesílil,
že bych šel slavně a lehce.
Že bych pak nebloudil, že bych pak nikdy se nemýlil.
Ale ta vteřina přijíti nechce a nechce!
Chvátají chvíle, chvátají touhy, chvátá sen,
chvátají hodiny, řkoucí: Ultima necat!
Nezavru oči, bych otevřel je náhle oslněn.
Nesložím ruce, zatím co po špičkách Fortuna nese zdar,
neovane mne, zimně usnuvšího, náhle větřík jar.
Nepřestanu čekat!
35