JAK JEDNOU VZPOMENEŠ –?
Jak jednou vzpomeneš, ty dítě dnešních Čech?
Co řekneš po čase, co řekneš po letech,
až z tebe vyroste, jenž hochem teď jsi, muž
a o čem snili jsme, až bude skutkem už?
– – Dny byly májové; byl svěží stromu list,
byl svěží větru van. Ač nebylo co jíst,
přec radost nějaká vodila Prahou dav.
Jak šel jsem ulicí, hle, hlava vedle hlav!
A pestré masy ty v jedinou splývaly
a pestré masy ty zpěv jeden zpívaly.
Dny tyto májové já hltal očima.
Dnů tolik měli jsme, co louka kvítí má.
Jak slovo lapal jsem, jak na špičkách jsem stál,
když hosté kráčeli, jak jásal jsem – –
– – A dál? – –
Pak byl jsem v divadle. – A dnes mám po tom stesk.
Už nikdy v životě ten neuvidím lesk,
oh, ne lesk nádhery: lesk roztoužených očí.
Tak jako tenkráte se hlava nezatočí,
oh, jak byl vroucí to a mladý svěží cit!
To ke hře bezplatné se scházel prostý lid.
Tak jako tenkráte do rmutu všedních dní
ty zvuky jásavé už nikdy nezazní
do prostých duší těch. – Už nikdy nevzplane
ta radost veliká při zvucích „Prodané“.
Vše činil velkým velký ideál,
radosti, bolesti, vše stupňoval – –
– – A dál?
42
Nač ještě vzpomeneš po přešlé dlouhé době? – –
– Já zrak jsem pozvedl a čet’ jsem: „Národ sobě“.sobě.“
A v mladé mysli mé a v snů mých hlubinách
se cosi svářilo: půl naděje, půl strach.
A já se zamyslil. V pustnoucím hledišti
na zašlé myslil jsem a myslil na příští.
Oh, národ sobě – řek’ jsem; kolikrát
už jiným dal, co chtěl jen sobě dát?
Zda velké dílo, jež si chystá dnes,
nezvrátí opět starý sudby běs?
Sobě je staví. Krásná budova!
Zda, co si stavěl, také zachová?
Zda přečtem’ hrdě kdys, čelivše marné zlobě
bez studu žhavého dvě slova „Národ sobě?“
– – Kéž jednou vzpomeneš, ty dítě dnešních ČechČech,
kéž řekneš po čase, kéž řekneš po letech,
to, o čem snili jsme, až skutkem bude už,
že hoch se marně bál a že je klidný muž!
43