Žalm svatodušní
ÓÓ, duchu,
jenž na počátku času
se vznášel’s nad vodami
a slunečnímu jasu
dal’s vzejít nade tmami
a prostor nekonečný
pak v čase stvořil jsi, ó, Věčný,
a miliony hvězd
i dráhy jejich cest
a z ničeho jsi stvořil nesčíslné světy
i život v nich
i duši lidskou s nadlidskými vzněty
a s touhou věčných lích –
ó, Duchu,
jenž bílou holubicí
se vznášel’s nad Jordánem,
Ty, jenž jsi ve Trojici –
ó, Duchu,
jenž s výšin nebe hukotem
zadul jsi náhle nad městem,
zadul jsi v dusné lidské dílny,
45
jako když táhne vítr silný,
a ohnivými jazyky,
ó, Duchu, Tvůrče veliký,
nad hlavy slétl’s učenníků
a nitro jejich změnil v mžiku,
v ta srdce slabá, zbázlivělá,
jež před lidmi se tolik chvěla,
vlil’s sílu, světlo, posvěcení,
dal’s sílu reků v utrpení,
dal’s sílu světla Pravdy věčné,
dal’s sílu Lásky nekonečné,
dal’s sílu Lásky, v jejímž jase
i tvářnost země změnila se –
ó, Duchu Tvůrče,
ó, Duchu Vládče,
óó, budiž vládcem
i v doménách našeho ducha!
Hle,
bez Tebe, Duchu,
v doménách našich prázdnota hluchá.
Ztracené dálky nezní ozvěnami.
Pastevců píseň nezní od salaše.
Ve vlastním domě jsme tak cize sami.
Jezera sirná zalila zahrady naše.
Otravným bahnem zkalena čistá kdys zřídla.
Nečisté plameny lísají zemi.
Z propadlišť noci stezkami všemi
plíží se stíny
s kamenným zděšením viny.
46
Obrovská jakás nestvůrná křídla
obrovskou tíží zalehla z hluše,
zalehla v srdce, zalehla v duše,
zalehla na vše
a dusí –
tak k zalknutí dusí!
A v hrdle to škrtí –
nelze již ani vykřiknout do noci
ni úzkost, ni bol...
Jak dítě jsi bez moci...
A prázdno a hlucho je kol....kol...
Och, odumřel život v doménách Smrti!...
Ale, óó, Duchu,
jak na poušti prorok to zřel,
stačilo pouze dechnutí Tvoje
a vzkříšeny byly života zdroje
a z mrtvých kostí umrlých těl
zas nový život vypučel...
Ó, Duchu, Tvůrče,
ten životvorný dech z Tvých úst
nechť vzkřísí život i z našich pust.
Ó, Duchu, Vládče tvořivý,
óó, zaduj s výšin věčnosti
do nížin naší časnosti
a paprsek Tvůj zářivý
ať svítí v naše temnosti.
Do dálek zaduj tajemných,
ozvěnou sterou volej v nich,
47
ozvěnou sladkou věčných lích.
Do hloubek zaduj s prudkostí
a vybij všechny mělkosti
a vybij z duší rmut a kal.
Co nečisto, svým ohněm spal.
Ó, Duchu, Tvůrče, vichrem duj,
mrákoty temna zapuzuj!
Ó, Duchu, Tvůrče, sviť a hřej,
do lidských myslí světlo lej,
znaveným duším sílu dej,
žádosti Věčnem prolínej.
Co chladné, v oheň rozehřej,
co slabé, v ocel ukovej.
Ó, Duchu, Tvůrče, sviť a hřej!...
– – – – – – – – –
Ó, Duchu!
Hle, nad horami země, nad propastmi moří
nádherný oblouk na azuru hoří,
od pólu k pólu, s nebe na zem dolů
sedmera barev žhoucím ve plápolu.
Ó, Duchu!
Jak bílý plamen s nebe výsosti
žhne celým kosmem jas Tvé moudrosti.
Ó, sešli aspoň krůpěj toho jasu,
ať rozžhne světlo v temnu srdcí lidí,
ať člověk – poutník cíl svůj jasně vidí,
48
a poznav cenu daného mu času,
ať rychle k cíli na cestu se dá
a v konce poslední vždy moudře prohlédá.
Ó, Duchu!
Hle, rozum lidský, ač sám sebou v sporu,
tolikrát stanul proti Tobě v vzdoru
jak titan vzpurný a v horečném shonu
stavěl si v pýše věže Babylonu.
Ale vždy zřítila se stavba smělá...
A strašný byl vždy Babylonu pád!...
Však na obloze zlaté slunce plá
a zlatých jisker deští vodopád.
Z těch jisker zlatých i nám uděl, Duchu!
V poznání jasné rozsviť Pravdy tuchu,
ať navždy mine vzpoury doba zlá
a ve světě ať zas Tvůj vládne Řád...
A titan vzdorný ať se Tobě vzdá!
Ať pozná, že jen v shodě s Božským Umem Tvým
dát může cíl i cenu smělým letům svým
a lepší lidstva zítřky!...
A plamen růžový jak záblesk červánků!
Ó, Boží záblesky Tvých, Duchu, od stánků!
Ó, Boží záblesky na lidské křižovatky!
Ó, Boží záblesky v bezradné lidské zmatky!
Ó, Duchu Velké Rady!
Když bezradni se octnem na rozcestí,
buď rádcem nám, řiď života člun vratký,
ať z chaosu a marné lidské vády
zas v Domov k Otci vrátíme se zpátky
49
do věčných stánků, v nekonečné štěstí...
A plamen rudý jako rubín žhoucí!
Ó, sílo blesku meče Michaela,
jíž zlomena v ráz první vzpoura smělá!
Kdo jako Bůh? Hle, slovo nehynoucí!
Ó, Duchu!
Je člověk sláb a důvěřivý příliš
a cesty všude plny záškodníků,
již lstivi jsou a plni mstivé zloby!
A těch, kdož padli, všude vidět hroby!
Však Ty, óó, Duchu, volající sílíš!
Ó, posilniž i naše slabé síly,
by cestou zlou se náhle neshroutily.
Dej sílu nám, ať v pevném jdeme šiku
těch, kteří jdou i těžkou cestou kříže
a přece neumdlí ni neuhnou se stranou
ni před útiskem ani před pohanou
a cíle dojdou všecky přes obtíže...
Ó, Duchu!
Hle, jiskřící Tvé znamení!
Umění,
ty jiskro z dlaně Boží, plameni
všech ohňů nejlůznější, hořící
jak fönix bájný lesky tisíci!
Ó, plameni, v němž duše lidská celá
nadzemskou krásou k Věčnu rozpučela!
Ó, výhni, v níž duch lidský vykoval
tu nádheru všech světa katedrál,
ten úděsný žas tónů symfonie,
to kouzlo slova v lesích poesie,
50
a všechno to, čím v duši Věčno zpívá
o dálkách tajemných tam kdesi za obzorem,
o plavbách nadvětrných kdesi za prostorem,
o tichých návratech po bojích s Absolutnem,
o duše exilu tak nevýslovně smutném,
o bílém slunečnu, jímž Bůh se v duši dívá...
Och, bílá pohádko tam za tisíci moří!
Ó, zářný plameni, jímž člověk divy tvoří!
Ó, dare vzácný, jejž Bůh lidem dal,
kéž netřísní tě nikdy nížin kal!
Ó, zůstaň vždycky jiskrou z dlaně Boží,
jež nesníží zese Zlobě za podnoží!
Vždy dcerou Boží buď, ne služkou Satana!
Ó, Duchu!
Hle, další z darů Tvých:
To tiché království ruk vroucně sepjatých!
Hle, z velkých katedrál i z malých jizbiček,
z chaosu velkoměst i z horských vesniček,
z laskavé samoty tichých cel klášterních,
jak výdech z rodných brázd ve chvílích večerních,
jak z kaditelnice když vonný stoupá dým,
modravé plaménky se nesou k nebesům,
modravé plaménky, jež Ty jsi ohněm svým
zapálil v srdcích těch, kdož k Tobě volají,
na křídlech modlitby k Tvým stanům vzlétají,
k Tvým stanům – a v svůj dům...
A jestli zbloudil kdo, voláš ho v ústraní
a jemně nasloucháš těm šeptům vyznání,
jež v duši zažehl Tvůj plamen fialový,
51
ten plamen zázračný, jenž dává život nový,
ten plamen milostný, jenž smývá s duše viny
a svítí na cestu, jíž na konci se bělá
rodného Města věž, a duše rozechvělá
v zardění prudkém od vypětí sil
v bázni a lásce chvátá v slední cíl,
jímž jsi Ty sám, ó, Bože Trojjediný...
Och, oblouk nádherný těch barev sedmerých!
Ó, Duchu, dárče milosti,
nám sešli s nebe výsosti
těch darů svých!
Ó, Duchu!
na cestu chodcům rozžehni světla,
zažehni oheň v půlnoční chlad,
učiň, by duše nově zas zkvetla
milostí Tvojí v nádherný sad.
Ó, Duchu, ukoj po Věčnu hlad!...
Ó, Duchu!
Hle, duše má snivá
v radostném vzruchu
a v čekání zítřka
žalm Tobě zpívá,
ó, Duchu!...
52