Z mého psalteria (1948)

Básně, František Dohnal

Diplomatická verze Ediční verze
FRANTIŠEK DOHNAL
Z MÉHO PSALTERIA BÁSNĚ Druhé, rozmnožené vydání.
Družina literární a umělecká v Olomouci 1948.
[3] Ante horas
[5]
Žalmy své zpívám
Já, poutník Věčna, žalmy své zpívám... Ó, Věčný! V jakou to bolestnou zem zbloudil jsem života lesem v exilu krutém! Vždyť přece krásná a dobrá byla ta země, když jsi ji stvořil, ó, Věčný! Jak jen se změnila v údolí slzí?... V údolí slzí pod vrbou smuteční smuten teď sedím, do dálek zamžených upírám zrak: Pod vrbou smuteční pozemských běd umřely pohledy na azur nebe, umřely pohledy na modré dálky, umřely pohledy do slunných výšek – zůstal jen pohled na bídu země... Věčný! Ó, Věčný! 7 Proč tolik bídy kol všude? Proč tolik slzí? Proč tolik zloby? Proč tolik krve? – Odkudsi z dálek vyčítá hlas: Proč jenom, proč jenom člověk zapomněl Tebe, Betlémské Dítě!... Pokoj a lásku jsi přineslo světu – co však svět učinil z božských Tvých darů! Světe! Jak lačný jsi krve! Neměl jsi dosti těch krůpějí krve, se skrání svatých jež tenkráte tekly v Gethsemane? Neměl jsi dosti té úzkosti duše, smrtelné úzkosti z úděsných muk, smrtelné úzkosti z nesčetných vin, za lidstvo v oběť jež na sebe vzal Nevinný, Beránek tichý? – Neměl jsi dosti té krve v Gethsemane? Po krvi volal jsi Velkého Pátku? Nešťastný! Peklo jsi volal – a peklo se vřítilo hrůzné! Slyšíš, jak hučí a vyje? Vidíš tu zběsilost džunglí, potoky krve, 8 požárů záplavy rudé? – Zvlčilost zrůdná zvlčila svět!... Lidé, och lidé – jste ještě lidmi!?... Přitisknut ke zdi z krvavých cihel, zděšeně patřím v potopu hrůzy, zděšeně patřím v Golgotu novou, na lidstva Veliký Pátek... Nezměrný smutku Velkého Pátku! Jak moře velká a hořká bolest je tvoje, Golgoto hrůzná! Ale i bezměrně hrůzné je bloudění tvoje, nešťastné lidstvo! Pohrdlo’s Dítětem v betlémském chlévě, pohrdlo’s Obětí na Kalvarii – v Golgotu sobě jsi změnilo zemi... Ale pojď! Pojď ještě jednou na tuto horu, tolik kde kanulo krve Nazaretského! Pohleď teď znova: Opodál kříže vidíš ten zářící Hrob? Hle: Ten, jehož jsi usmrtil na dřevě kříže, z tohoto Hrobu živý zas vstal, nad smrtí Vítěz!... 9 Je Bílá Sobota, předvečer Božího Hodu! Pojď, klekni zde u Hrobu, odpros zde bloudění svoje – pokoř se Zmrtvýchvstalému! Zanechej titěrných titanských vzdorů, zanechej ztracenců zoufalých kleteb –- pokoř se Zmrtvýchvstalému! Trpký je paria úděl, sladké je Synovství Boží – Pokoř se Zmrtvýchvstalému!... Hle: obzory jasní se – vidět již dálky... Vidíš ten duhový, zářivý jas, s nebe jak obloukem k zemi se klene? Paprsek slunce se rozkládá v křišťálu vody, v nádheru barev se rozkládá světlo – zasvitne světlo i v labyrint temna, najde niť východu z bludiště poutník!... Vidíš ten oblouk sedmerých barev, sedmerých darů milostnou náplň Svatého Ducha? Milostný oblouk! Připni se k němu! Pokoj a mír zas snese se v srdce, pokoj a mír zas zavládne v zemi – pokoj a mír a láska a milostmilost. 10 Království Svatého Ducha... Obzory jasní se – i země jasní se v exilu teskném!... – – – – – – – – – – Já, poutník Věčna, do dálav hledím a žalmy zpívám o Božském Dítěti v betlémských jeslích, o velké úzkosti v Gethsemane, o velké Oběti na Kalvarii, o velkém Vítězi nad smrtí sinnou, o velké štědrosti Svatého Ducha... Žalmy své zpívám a dumám rozteskněn o velkém nevděku, o velkém bloudění toho, pro nějž to všecko se stalo... Ale i o velkých návratech zpívám... Já, poutník Věčna, žalmy své zpívám... 11
Psalmi matutini
[13]
Žalm vánoční
Ježíšku, Dítě! Můj sladký, dobrý, veliký Kriste! Tak sladko u Tebe dlít a v oči Tvé čisté a v jasnou Tvou tvář zanícen zřít!... Kol voskovic zář a ticho a pokoj a štěstí! Och, sladko, tak sladko u Tebe dlít!... – – – – – – – – – – Však venku – tam zima a chlad a nesmírná života poušť a záhad nesmírná houšť a bezměrný života hlad – a smrt... Všude kol – kam oči vidí! V palácích skvělých, v chatrčích stmělých, na cestách polem zarudlých bolem, 15 v zahořklých života pláních, večer i v noci i v hodinách ranních – všude tam života poušť – a smrt... Vidíš ta okna paláců skvělých? Rudě tak svítí v černou noc! Výsměchem v bídu chatrčí stmělých zní píseň těch, kdož mají moc! V nádherných síních hudba a smích! V opojném víru sladkých melodií zažehlá těla v tanci se svíjí, stříbrné číše zvonivě zvoní, v parfumu těžkém květy se kloní, v parfumu těžkém těla se kloní... A kolem hudba, tanec, smích! A zíráš, zíráš omámen na tanec mužů těch a žen, a nezříš, tancem opojen, že nad sopkou to tanec jen! A slyšíš jenom hudbu, smích,smích a nezříš, že to mam a hřích a necítíš v těch klamných snech pod maskou štěstí – smrti dech... – – – – – – – – – – A venku – venku! Pod okny paláců vidíš tam v mrazu pastorků života ponuré řady, macechou jimž je tato zem! 16 Zahořklí životem, vychrtlí hlady po zlém jdou života srázu! Zažehlé zraky, zaťaté pěsti, vášnivou krví v tepnách to buší, prokletí na rtech, černý vzdor v duši, nenávist v srdci k celému světu, nenávist v srdci k pánům a všem, o nichž si myslí, že u nich štěstí v tom lesku světel, v té vůni květů, v tom víru žití opojném... Ponuré řady, zahořklé řady! Záští z nich čiší, nenávist, hněv! Do bodu varu zvířená krev divoce zpívá z rudých cév jak sýček píseň skřehotavou!... Myšlenek černých plny jsou duše!... Ozvěny z lesů temně zní, hluše!... V příšerném tichu tajemných děsů nesčetné šelmy budí se z lesů!... Nesčetné sopky nabity lávou – v ovzduší všude cítiti krev!... Ponuré řady, zasmušilé! Čekají, že teď jejich chvíle, odplaty chvíle, zúčtování – doplácet teď že budou páni! – – – – – – – – – – – – – A dumáš, dumáš nový sen o právu těchto mužů, žen,žen 17 a nezříš, hesly opojen, že bezpráví to nové jen, a slyšíš: rovnost, bratrství – jak fenix se to v slunci skví – a nezříš, že to zašílí zas jenom nové násilí, že zas to jenom nový plášť, pod kterým skryta stará zášť!... A dumáš, dumáš zesmutněn, jak obojí sní klamný sen: v palácích skvělých, v chatrčích stmělých, obojí žijí klam melodií, obojí pijí z bezvodných studní – poutníci bludní!... A zase dumáš zesmutněn: Kde pravého přec štěstí sen? A dumáš, dumáš – a pak sám se tiše vracíš v starý chrám, kde v tichém světle voskovic vstříc Dítěte ti září líc... – – – – – – – – – – Ježíšku – Dítě! Tvůj úsměv tak sladký a plný je slunného štěstí! 18 Ó, dej tomu štěstí! i v srdcích lidských zas zkvésti – ať není jen v ilusích, v snech! Ať zjasní se života cesty! Ať nového života dech zas lidskými zavane městy! Tvým úsměvem teplým a měkkým jak ve svitu jarního slunce ať roztají ledové hory, by okřál, kdo chorý! Dej každému, čeho mu nejvíce třeba: Dej hladovým chleba, tož pro tělo chleba i pro život duší! Dej bloudícím nalézti konečný cíl a nalézti štěstí, jež v dálavě tuší! A tomu, kdo klesá, zas nových dej sil! A tomu, kdo smuten, by těšil se zas i z úsvitu slunce i ze květných krás i v rozdivných motýlích hrách! A žádný z těch poutníků bědných by nezhynul v krajinách ledných, by nezhynul v půlnočních tmách... Ježíšku – Dítě!... 19
Žalm Zeleného Čtvrtku
Zde„Zde u vchodu mne chvíli počkejte – já v zahradu se půjdu pomodlit.“ Tak Kristus děl... Jen třem z nich pokynul, by dále s Ním šli dovnitř zahrady. To Petr byl a Jakub a pak Jan – ti tři, již Proměnění Kristova na hoře Tábor svědky byli kdys. Ti s Kristem šli teď v šerou zahradu... Noc byla teskná, těžká předtuchou, a těžký byl i starých oliv dech. I měsíc teď, jenž před tím zvečera jak bílá lampa planul v azuru, teď náhle zašel šedý za oblak a matně jenom šerem prokmital, jak ve smutečním flóru zahalen. I olivy své hlavy stříbrné tím teskným flórem smutku zastřely a z oliv šerých šero sinavé se rozlévalo celou zahradou... V tom šeru Kristus mlčky dále šel 21 a za Ním tři, jež sobě vyvolil. Pak pod širokou stanul olivou, jež z oliv všech zde byla nejstarší, a řekl třem: „Je smutná duše má až k smrti... A tak hořký, hořký tak je kalich strasti, který budu pít... Jdu modlit se... Vy též se modlete, by v pokušení pak jste nevešli, neb hotov sice duch, však tělo mdlé“... Pak malý kousek ještě odešel, co kamenem by od nich dohodil. Tam na kolena padl v pokoře a k nebeskému Otci modlil se: „Můj Otče nebeský, stůj při mně teď v té hodině, jež ze všech nejtěžší. Jdu vykoupení dílo dokonat, jež na se vzal jsem věčným úradkem. Jdu hříchy lidstva vzíti na sebe a na smír za ně sebe v oběť dát – Ty, Otče můj, mně k tomu síly dej“... Tak Kristus modlil se... V tom najednou hlas hrůzný zazněl odkuds ze hlubin: „Ty lidstva hříchy chceš vzít na sebe? Ty, svatý, čistý, nad vše nejčistší? A znáš jich počet? Sneseš pekla hnus? Jsi vševědoucí – nuže tedy viz!“... Jak z džunglí odkuds, pekla ze hlubin 22 dav vyřítil se příšer nestvůrných, jak hrůzná lavina se valí blíž – a na Krista se všichni sápají... Och, pekla zplozenci! Co činíte? To před Kristem kříž staví s chechtotem a všichni na kříž zlobně věsí se, by ještě těžší byla kříže tíž... A stále větší je ta lavina, nové a nové hříchy valí se, celého světa hříchy valí se, hříchy všech lidí, věků, národů... A duše Krista hrůzou chvěje se: Ty hříchy všechny vzít má na sebe a smrtí hrůznou vinu hříchů smítsmýt... V úděsu náhlém zbledla Krista líc a srdce zaúpělo v úzkosti: „Och, Otče, možno-li, nechť odejde ten kalich ode mne – však nikoliv jak já chci, nýbrž jak chceš Ty, se staň!“ – Nic nehnulo se v žalné samotě... Jen úzkosti pot krápal po skráních... A Kristus dále k Otci modlil se... Teď nová bolest srdce sevřela: Kříž stojí před Ním, och, tak krvavý, a na něm vidí pníti tělo své, rozdrané krutě, krutě napjaté, 23 že žíly všechny v těle praskají. Na hlavě skleslé z trní koruna, a každý trn se rdí jak rubínem. Veliké hřeby trčí z rudých ran a celé tělo bolně krvácí. Krev rudá krápe z trnů na hlavě, krev rudá krápe z hřebů velikých, krev rudá krápe z ran všech na těle a rudě barví zemi pod křížem... A dole pod křížem tři postavy zří Kristus státi stranou od davu. Jak v mlhách zří je – přec je poznává, ač clona smrti zrak již zastírá. To Jan je Miláček – a vedle ta, jež slzami mu nohy smývala – a ta, jež ze všech stojí nejblíže, to Matka Jeho, ze všech nejdražší! Ta v němém bolu stojí bez hnutí jak socha bolesti, zrak žalostný tam vzhůru na kříž k Němu upřený... Tu novým bolem stuhlo srdce Mu: A Kristus zří, jak v hrůzném odraze bolesti Jeho v srdce Matky žhou: Co trpí On – to trpí Ona též! Ty hřeby velké též Ji probily, ty trny v hlavě Ji též bodají, ty šlehy bičů stejně pálí Ji, a všecku bolest, jak On na kříži, tu všecku bolest Matka cítí též, 24 a jako z kříže Jeho oči k Ní, tak Její k Němu hledí žalostně. A muka Matky zpětnou ranou zas rvou novou mukou srdce Kristovo a muka Jeho znova stupňují... A celé tělo Krista chvěje se, pot hojnější vždy stéká po skráni, a třesoucí se znovu šeptá ret: „Och, Otče, je-li možno, odejmi ten kalich ode mne – však ne jak já, ale jak Ty chceš, nechať stane se!“... A ticho zas... Nic nehnulo se kol... A přece!... Slyšíš teď?... Co bylo to?... Snad zahřmělo to v dálce ze mraků? Či země zachvěla se zděšením?... Kříž na hoře, hle, ve tmu halí se a tma se šíří celé po zemi. Též v zahradě teď tma jest úzkostná... A ze tmy mluví kdosi ke Kristu, hlas děsivý, jak z pekel propasti: „Hleď, hříchy světa chceš vzít na sebe a tolik muk chceš trpět nesmírných. A k čemu, rci?... Že lidstvo vykoupíš? A lepším učiníš, když život dáš?... Dál v světě bude vládnout smrt a hřích! Dál bude lidstvo vraždit, zabíjet, dál bude smilnit, bude mamonit, dál bude v zášti o sousto se rvát, dál bude v pýše proti nebi hřmít 25 a proti nebi vzdorně zvedat šíj. Tvůj příkaz lásky bude v posměch jen, a v posměch světu bude i Tvůj kříž a v nenávisti budou šlapat jej. A jako Tebe na kříž přibili, tak stejně na kříž přibijí i ty, kdož cestou kříže půjdou za Tebou. V arénách šelmám budou házet je, pochodně smolné z nich v noc zapálí – vidíš ty řady hrůzných popravišť? Nač tedy bereš na sebe ten kříž? Aby též jiným dals nést jeho tíž?“... A dále skuhrá hlas ten děsivý: „Nač chceš ten kříž? – Svět o něj nestojí!“ A Kristus vidí vše... Zří v úděsu ty tisíce, ty davy bez počtu, jež pyšnou zvůlí zhrdli Obětí a svévolně se peklu vzdávají a místo v život ve smrt věčnou jdou... A Kristus chví se v hrozné úzkosti: Tak hrůzná oběť a tak nesmírná – a pro tak mnohé přece nadarmo!... Jak černá noc ta krutá myšlenka se lije nyní v duši Kristovu... A na srdce jak smrt by sahala... A nikde těchy, nikde posily!... A Kristus slyší, jak tam na kříži rtů zsinalých zní výkřik bolestný: 26 „Můj Bože, Bože, proč’s mne opustil?“... Jak blesk by šlehl náhle ze mraků – však hned zas ve tmě zmizel poděšen: Tam pod olivou Krista klečet zřel, tvář v úzkosti až k zemi skloněna, pot v proudech stékal Jemu po tváři – však pot ten rudý byl – byl krvavý. A tolik bylo ho, že celou zem kol Trpitele rudě zarosil... A Kristus sténá v hrozné úzkosti a po třetí tak k Otci modlí se: „Můj Otče, je-li možno, odejmi ten kalich ode mne“.mne.“ Však oddaně hned zase dodává v té prosbě své: „Než nemůže-li kalich minout mne, leč bych jej pil, tak staň se vůle Tvá!“ A na novo blesk šlehl zahradou a ozářil ji celou jasem svým a kříž, jenž před tím krví zbrocený jak hrůzný zjev stál v temno zahalen, teď náhle jako slunce zaskvěl se a byl tak velký, byl tak obrovský, že od země až k nebi tyčil se... A Kristus zří: Hle, miliony ruk se k tomu kříži spíná s úpěním a miliony rtů ždá toužebně: „Ty, svatý kříži, spásou naší buď!“... 27 A Kristus zří ty miliony ruk... Pak odevzdaně znova zašeptal: „Již jdu, již jdu své dílo dokonat. Jen posily mně k tomu, Otče, dej!’dej!” Tmy kolem Krista náhle zmizely. A měsíc zas stál tiše v azuru a v šero oliv bílé světlo lil. A před Kristem jak bílá lilie teď cherub stál a s teskným pohledem posily kalich Kristu podával... Od brány právě kroky zazněly a břeskla záře rudých pochodní... A Kristus s tváří bledou, klidný všakvšak, šel zrádci vstříc – vstříc hrůzné Golgotě... 28
Žalm Velkého Pátku
Až bude ten lidstva Veliký Pátek, pak vezmu, Kriste, Tvůj veliký kříž, na němž jsi snímal hříchů všech tíž, a půjdu a zanesu velký ten kříž vysoko, na horu nejvyšší, nebi kde budeme nejbližší, vysoko, nad světa zmatek a vír, vysoko, věčný kde pokoj a mír, vysoko, odkud zřít na všechny strany, na východ, na západ, v půlnoc a jih, v tropický vášní žár, v polární sníh – vysoko, mezi nebem a zemí, aby byl viděn odvšad a všemi: tam bude státi můj Ukřižovaný! Hlasem pak velikým, by slyšel svět, zavolám v krvavé nížiny zpět: Vizte: zde Láska! Na kříži přibitá Láska! Největší oběť Velkého Pátku, největší oběť, co vůbec jest u všech těch lidstva podivných cest!... A vy tu oběť jste zamítli v zmatku! 31 A vy tu Lásku jste přibili v kříž! Ó, pochopte již! Rouhavě drahou jste šlapali krev, vzdorně jste na sebe volali hněv, hněv Boží a trest! Ó, proč, vy slepci blahoví, strašní, proč jen jste volali ve slepé vášni: „Krev jeho na nás a na naše syny!“ Vidíte teď ty následky viny? Vidíte krev, jež stále se řine odevšad, odvšad, ze všech stran, ze srdcí všech a ze všech ran, celé již potoky, celé již moře krve té slilo se v lidské hoře, v krvi té celý svět tone a hyne, v zoufalé zlobě vlastní krev střebe, v zoufalé zlobě – slituj se nebe – na kříž teď lidstvo přibíjí sebe!... Veliký Pátek! Lidstva to veliký Pátek, lidstvo kdy na kříž přibíjí sebe! Poslední omyl, poslední sen! Odplaty strašné strašlivý den! Pohleďte jen: Vysoko, vzhůru v oblacích výstražně hoří ve mracích Kříž,!Kříž! Pochopte již: Kdo ještě Kristův – utec se sem! 32 Potopa, hrozná potopa valí se v nešťastnou zem! Slyšíš, jak hučí ocean? Slyšíš, jak vyje huragan? Požáry, požáry se všech stran!... Země se chvěje v základech!... Odevšad hrůzné Zkázy dech!... Od sinných jezer děsný mrak zvedá se, roste do oblak... Soumrak se šíří... ve stínu noci valí se světem temnosti moci... Hodina bije dvanáctá! Otravných výparů plný je vzduch... Úžej a úžej svírá se kruh strašlivých výpočtů strašlivých zkáz!... Pane, kdo záplavě postaví hráz?... Pane, již poslední bortí se dům! Na nebi znaky tajemných run! Iniquitatis mysterium! Divými chámy zbořeny chrámy, znectěna posvátná místa! Na místě Krista Satan již staví si trůn! Ve třesku mitrailleuse, bomb hrůzně lká vražděných ston! – Pane, zas doba katakomb?... Nebo snad věků již skon?!... Na nebi znaky tajemných run... Na zemi Satan staví si trůn – – – – – – – – – – – – 33 Kriste! Děsné jsou výpočty lidí, děsné těch výpočtů perspektivy! Však, Pane, co Ty chceš, to jen se stane! Tvoje je moc i činiti divy – Ty změniti můžeš i ty perspektivy! Co Ty chceš, to jen se stane!... A Tvoje i láska a Tvé je smilování!... A hlava Tvá svatá plna dobroty s kříže se sklání... A ruce Tvé rozpjaty – svět celý jak objat by chtěly! A oči Tvé jasné – ty daleko vidí, daleko, dále než oči lidí, daleko, dále – za ty perspektivy – a mohou divy! Co Ty chceš, to jen se stane! Pane, Tvoje je moc, Tvoje je láska, Tvoje je smilování – smiluj se nad námi!... – – – – – – – – – – 34
Žalm Bílé Soboty
A hrob Jeho bude slavný!... Jediný, z něhož vypučel Život! Jediný, z něhož z mrtvých vstal Nesmrtelný! Ó, Země! Ó, Země! Plná jsi hrobů! Bez počtu je těch tvých hrobů! Jediným hřbitovem celá jsi, Země! Od chvíle té, co zrodil se život v tobě, ó, Země, a zplodila’s hřích, vždy současně kráčela Smrt po pláních tvých a kosila vše, co životem žilo, a kopala hroby a do hrobů vkládala žeň: mrtvoly siné – mrtvoly lidí, mrtvoly národů, kultur i věků... A viděl jsem genie, olbřímy ducha. Písně slávy pělo jim lidstvo. A přišla Smrt 37 a skosila život a na hrob jim napsala prostě: Umřel jest člověk! A viděl jsem národy veliké, slavné a mocné! Celý svět skláněl se pod jejich mocí, celý svět kořil se kultuře jejich, v úžase patřil na jejich díla, v úžase zpíval o jejich slávě... A přišla Smrt. A se smrtí hroby – veliké hroby národů, kultur i věků... A smuten kráčím po stopách jejich... Vidíš ty trosky? Vidíš ty ohromné, děsivé hroby? Vystavěl člověk Babylon velký, do nebe vztyčil věž v titanské pýše, pohádku rozkoše žíti chtěl v zahradách Semiramidy, na hradbách Ninive budoval království Moci... A přišla Smrt! S praskotem hrozným zřítil se Babylon veliký, zmizely visuté zahrady Semiramidy, v niveč se zvrátilo Ninive mocné... 38 Vidíš ty trosky? Vidíš ty hroby, ohromné hroby národů, kultur i věků? Smrt šklebí se z nich... A života není v nich nikde... Časem jen Beduin u trosek na chvíli postaví stany, s podivem hledí v ty ruiny mrtvé, s podivem ptá se: Kdo asi byli ti lidé, již kdysi zde žili? Kdo asi bláhový stavěl ty stavby – takové podivné stavby?... A dál jdu po stopách Smrti... Z mlhovin věků dávného vidím Egypta slávu: tajemné sfingy, ohromných pyramid řady, v Údolí Králů ukryté hroby Tutenkamenů – Sahary písek je hrobem těch hrobů... A dále jdu po stopách Smrti... Hle, Akropol bílý!... A Kapitol pyšný!... A slyším cos z dálek jak šumění dalekých moří: O kráse Venuší zpívají dálky, o moci Césarů, o bojích legií – 39 až na konec světa letěly orlice bílé... A přišla Smrt... Bacilem úpadku vyssála sílu, v orgiích těla ubila ducha, v orgiích krve zdeptala lidskost na Colosseu... A zbyly jen hroby... A vítězně šklebí se Smrt ze všech těch hrobů: ze hrobů lidí, ze hrobů národů, kultur i věků – ze hrobů plných kořisti Smrti. A žádný z těch hrobů nikdy již nevydal kořist! Co mrtvo, to mrtvo a není tam života víc! Žádný z těch hrobů nikdy již nevydal kořist!... – – – – – – – – – Jen jeden byl hrob, jenž vydal svou kořist! Jen jeden byl hrob, v němž vítězem nebyla Smrt... Jen jeden byl hrob – v němž na chvíli spočinul Život, by vlastní pak mocí ze hrobu vyšel a z mrtvých vstal Nesmrtelný! – – – – – – – – – 40 Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě, ve skále tesaný v zahradě oliv – ty jenom měl jsi tu slávu, nad kterou v úžase ustrnul svět! – – – To bylo tenkrát v ten Veliký Pátek: Slunce se zatmělo, země se třásla, skály se pukaly, příroda celá v hrůze se chvěla, když na kříži umíral Ten, který byl Život. A v útroby tvoje, ó, hrobe, do skály šedé v zahradě oliv vložili mrtvé tělo Toho, který byl Život. A veliký kámen svalili na hrob a pečetí zavřeli hrob a vojáků dali tam stráž, by nevyšel ze hrobu Ten, který byl Život... Bláhoví lidé! Neděle přišla, veliká, slavná! Zachvěl se v útrobách hrob! A ze hrobu vyšel vlastní svou vzkříšený mocí 41 slavný a nesmrtelný Ten, který byl Život.. Ó, malý hrobe, tam v Jerusalemě, ty jenom měl jsi tu slávu, nad kterou ustrnul svět! A dodnes v úžasu žasne a pamět tvou slaví! Hle, v tisících kostelích tisíce Božích je Hrobů v záplavě květů a voskovic bílých – a tisíce tisíců u Hrobů klečí v tajemném tichu a v modlitbě zbožné. Dojetím zavlhlé zraky se vpíjejí němě v monstranci, v Hostii bílou – a dole tam v jeskyňce v to bílé Tělo Nazaretského. A všichni, jak klečí tam, dumají tiše o veliké Lásce, jež objala světy, o veliké Oběti za všecky lidi, o velikém za viny Utrpení, o veliké Smrti, jíž vykoupen svět... Ó, Kriste, veliký Kriste! Hle, všecku svou krev jsi za lidi dal, 42 by poznali všichni, že lidmi jsou přece a vespolek bratry a dědici Světla a dědici Království Tvého! Hle, všecku svou Krev jsi za lidi dal! Teď Tělo Tvé mrtvé zde v hrobě leží a bílé je celé a svítí jak luna ve hvězdné noci, jak Hostie bílá tam v monstranci skvoucí. A tisíce pohledů celuje něžně to bílé Tvé Tělo, ó, Kriste, a tisíce bolestí hojí zde rány a tisíce smutků hledá zde těchu a tisíce úzkostí slétá se sem jak za bouře zděšení ptáčci, když hledají skrýš a útulek jistý. A tisíce nadějí vyslaných k Hrobu hle, s jásotem jistoty vrací se zpět do srdcí lidí... Och, naděje, veliká naděje v Krista! Och, jaké to bylo třeba veliké Smrti, aby byl vykoupen člověk! A jakého Vítězství bylo pak třeba, jež přemohlo Smrt! Hle, nad Smrtí Vítěz! 43 On v Život proměnil Smrt a ve věčný proměnil Den Noc tohoto světa. Hle, nad Smrtí Vítěz! On z mrtvých vstal – my z mrtvých vstaneme s Ním! Och, veliká naděje v Krista, naděje v Krista Spasitele, naděje v Krista Vzkříšeného, naděje v Krista Křísitele, jenž vzkřísí nás v poslední den... – – – – – – – – – Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě, ty měl jsi tu slávu, nad kterou ustrnul svět! Ty viděl jsi slávu Zmrtvýchvstalého, ty viděl jsi Život – ty jsi i našeho života slib!... 44
Žalm svatodušní
ÓÓ, duchu, jenž na počátku času se vznášel’s nad vodami a slunečnímu jasu dal’s vzejít nade tmami a prostor nekonečný pak v čase stvořil jsi, ó, Věčný, a miliony hvězd i dráhy jejich cest a z ničeho jsi stvořil nesčíslné světy i život v nich i duši lidskou s nadlidskými vzněty a s touhou věčných lích – ó, Duchu, jenž bílou holubicí se vznášel’s nad Jordánem, Ty, jenž jsi ve Trojici – ó, Duchu, jenž s výšin nebe hukotem zadul jsi náhle nad městem, zadul jsi v dusné lidské dílny, 45 jako když táhne vítr silný, a ohnivými jazyky, ó, Duchu, Tvůrče veliký, nad hlavy slétl’s učenníků a nitro jejich změnil v mžiku, v ta srdce slabá, zbázlivělá, jež před lidmi se tolik chvěla, vlil’s sílu, světlo, posvěcení, dal’s sílu reků v utrpení, dal’s sílu světla Pravdy věčné, dal’s sílu Lásky nekonečné, dal’s sílu Lásky, v jejímž jase i tvářnost země změnila se – ó, Duchu Tvůrče, ó, Duchu Vládče, óó, budiž vládcem i v doménách našeho ducha! Hle, bez Tebe, Duchu, v doménách našich prázdnota hluchá. Ztracené dálky nezní ozvěnami. Pastevců píseň nezní od salaše. Ve vlastním domě jsme tak cize sami. Jezera sirná zalila zahrady naše. Otravným bahnem zkalena čistá kdys zřídla. Nečisté plameny lísají zemi. Z propadlišť noci stezkami všemi plíží se stíny s kamenným zděšením viny. 46 Obrovská jakás nestvůrná křídla obrovskou tíží zalehla z hluše, zalehla v srdce, zalehla v duše, zalehla na vše a dusí – tak k zalknutí dusí! A v hrdle to škrtí – nelze již ani vykřiknout do noci ni úzkost, ni bol... Jak dítě jsi bez moci... A prázdno a hlucho je kol....kol... Och, odumřel život v doménách Smrti!... Ale, óó, Duchu, jak na poušti prorok to zřel, stačilo pouze dechnutí Tvoje a vzkříšeny byly života zdroje a z mrtvých kostí umrlých těl zas nový život vypučel... Ó, Duchu, Tvůrče, ten životvorný dech z Tvých úst nechť vzkřísí život i z našich pust. Ó, Duchu, Vládče tvořivý, óó, zaduj s výšin věčnosti do nížin naší časnosti a paprsek Tvůj zářivý ať svítí v naše temnosti. Do dálek zaduj tajemných, ozvěnou sterou volej v nich, 47 ozvěnou sladkou věčných lích. Do hloubek zaduj s prudkostí a vybij všechny mělkosti a vybij z duší rmut a kal. Co nečisto, svým ohněm spal. Ó, Duchu, Tvůrče, vichrem duj, mrákoty temna zapuzuj! Ó, Duchu, Tvůrče, sviť a hřej, do lidských myslí světlo lej, znaveným duším sílu dej, žádosti Věčnem prolínej. Co chladné, v oheň rozehřej, co slabé, v ocel ukovej. Ó, Duchu, Tvůrče, sviť a hřej!... – – – – – – – – – Ó, Duchu! Hle, nad horami země, nad propastmi moří nádherný oblouk na azuru hoří, od pólu k pólu, s nebe na zem dolů sedmera barev žhoucím ve plápolu. Ó, Duchu! Jak bílý plamen s nebe výsosti žhne celým kosmem jas Tvé moudrosti. Ó, sešli aspoň krůpěj toho jasu, ať rozžhne světlo v temnu srdcí lidí, ať člověk – poutník cíl svůj jasně vidí, 48 a poznav cenu daného mu času, ať rychle k cíli na cestu se dá a v konce poslední vždy moudře prohlédá. Ó, Duchu! Hle, rozum lidský, ač sám sebou v sporu, tolikrát stanul proti Tobě v vzdoru jak titan vzpurný a v horečném shonu stavěl si v pýše věže Babylonu. Ale vždy zřítila se stavba smělá... A strašný byl vždy Babylonu pád!... Však na obloze zlaté slunce plá a zlatých jisker deští vodopád. Z těch jisker zlatých i nám uděl, Duchu! V poznání jasné rozsviť Pravdy tuchu, ať navždy mine vzpoury doba zlá a ve světě ať zas Tvůj vládne Řád... A titan vzdorný ať se Tobě vzdá! Ať pozná, že jen v shodě s Božským Umem Tvým dát může cíl i cenu smělým letům svým a lepší lidstva zítřky!... A plamen růžový jak záblesk červánků! Ó, Boží záblesky Tvých, Duchu, od stánků! Ó, Boží záblesky na lidské křižovatky! Ó, Boží záblesky v bezradné lidské zmatky! Ó, Duchu Velké Rady! Když bezradni se octnem na rozcestí, buď rádcem nám, řiď života člun vratký, ať z chaosu a marné lidské vády zas v Domov k Otci vrátíme se zpátky 49 do věčných stánků, v nekonečné štěstí... A plamen rudý jako rubín žhoucí! Ó, sílo blesku meče Michaela, jíž zlomena v ráz první vzpoura smělá! Kdo jako Bůh? Hle, slovo nehynoucí! Ó, Duchu! Je člověk sláb a důvěřivý příliš a cesty všude plny záškodníků, již lstivi jsou a plni mstivé zloby! A těch, kdož padli, všude vidět hroby! Však Ty, óó, Duchu, volající sílíš! Ó, posilniž i naše slabé síly, by cestou zlou se náhle neshroutily. Dej sílu nám, ať v pevném jdeme šiku těch, kteří jdou i těžkou cestou kříže a přece neumdlí ni neuhnou se stranou ni před útiskem ani před pohanou a cíle dojdou všecky přes obtíže... Ó, Duchu! Hle, jiskřící Tvé znamení! Umění, ty jiskro z dlaně Boží, plameni všech ohňů nejlůznější, hořící jak fönix bájný lesky tisíci! Ó, plameni, v němž duše lidská celá nadzemskou krásou k Věčnu rozpučela! Ó, výhni, v níž duch lidský vykoval tu nádheru všech světa katedrál, ten úděsný žas tónů symfonie, to kouzlo slova v lesích poesie, 50 a všechno to, čím v duši Věčno zpívá o dálkách tajemných tam kdesi za obzorem, o plavbách nadvětrných kdesi za prostorem, o tichých návratech po bojích s Absolutnem, o duše exilu tak nevýslovně smutném, o bílém slunečnu, jímž Bůh se v duši dívá... Och, bílá pohádko tam za tisíci moří! Ó, zářný plameni, jímž člověk divy tvoří! Ó, dare vzácný, jejž Bůh lidem dal, kéž netřísní tě nikdy nížin kal! Ó, zůstaň vždycky jiskrou z dlaně Boží, jež nesníží zese Zlobě za podnoží! Vždy dcerou Boží buď, ne služkou Satana! Ó, Duchu! Hle, další z darů Tvých: To tiché království ruk vroucně sepjatých! Hle, z velkých katedrál i z malých jizbiček, z chaosu velkoměst i z horských vesniček, z laskavé samoty tichých cel klášterních, jak výdech z rodných brázd ve chvílích večerních, jak z kaditelnice když vonný stoupá dým, modravé plaménky se nesou k nebesům, modravé plaménky, jež Ty jsi ohněm svým zapálil v srdcích těch, kdož k Tobě volají, na křídlech modlitby k Tvým stanům vzlétají, k Tvým stanům – a v svůj dům... A jestli zbloudil kdo, voláš ho v ústraní a jemně nasloucháš těm šeptům vyznání, jež v duši zažehl Tvůj plamen fialový, 51 ten plamen zázračný, jenž dává život nový, ten plamen milostný, jenž smývá s duše viny a svítí na cestu, jíž na konci se bělá rodného Města věž, a duše rozechvělá v zardění prudkém od vypětí sil v bázni a lásce chvátá v slední cíl, jímž jsi Ty sám, ó, Bože Trojjediný... Och, oblouk nádherný těch barev sedmerých! Ó, Duchu, dárče milosti, nám sešli s nebe výsosti těch darů svých! Ó, Duchu! na cestu chodcům rozžehni světla, zažehni oheň v půlnoční chlad, učiň, by duše nově zas zkvetla milostí Tvojí v nádherný sad. Ó, Duchu, ukoj po Věčnu hlad!... Ó, Duchu! Hle, duše má snivá v radostném vzruchu a v čekání zítřka žalm Tobě zpívá, ó, Duchu!... 52
Matutinum tenebrarum
[53] Mysterium iniquitatis
Prorok (sedí v jeskyni u stolu a čte v bibli): „Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří k tobě posláni jsou, kolikrát jsem chtěl shromážditi syny tvé jako slepice shromažďuje pod křídla kuřátka svá – a nechtěl jsi! Aj, zanechá se vám dům váš pustý“... (S povzdechem zavře knihu a vyjde z jeskyně... Dole pod horou dav lidu zpívá a tančí v šíleném víru kolem jakési sochy – kolem nové modly nového boha.) Prorok: Nešťastný lide, zpíváš a tančíš – a nevíš ani, že tančíš nad propastí... Volal jsem, prosil jsem, zapřisáhal jsem tě – a ty jsi nedbal, nechtěl jsi ani slyšeti slov mých... Psy štval jsi na mne, kamením hnal jsi mne od sebe!... Z kolika ran krvácel jsem, zraněn tvou zběsilostí!... Och, lide nešťastný, svedený proroky falešnými! Neslyšíš, ještě neslyšíš slov věčného Soudce: „Aj, zanechá se vám dům váš pustý“?... Ale půjdu – půjdu ještě jednou, abych pokusil se ještě v hodinu poslední... (Jde dolů k lidu, v jedné ruce kříž, v druhé desatero.) Lid (spatřiv přicházejícího): Oho, starý plesnivec zase přichází!... Nechceme slyšet jeho kázání!... Přiveďte psy!... Kamením na něho!... Prorok (zvedá křiž v ruce): Ve jménu Boha! Lid: Není Boha! 55 Prorok (zvýšeným hlasem): Ve jménu Boha Trojjediného! Lid: Chachacha! Trojjediného! Chachacha! (Smích a vřava, jež znemožňuje proroku mluvit. Z vřavy slyšet jen jednotlivé výkřiky.) Proudhon (s epileptickou zuřivostí): Bůh? Co je Bůh? Bůh – toť hloupost a zbabělost! Bůh – toť pokrytectví a přetvářka! Bůh – toť tyranství a neštěstí!... Bůh je zlo, je kat našeho rozumu, je strašidlo našeho svědomí!... Pryč s takovým Bohem!... Nietzsche: Bůh, to jest jen domněnka, Bůh, to jest jen smyšlenka!....smyšlenka!... Není Boha!....Boha!... (Stranou, pro sebe): Kdyby byl Bůh, jak bych to vydržel, abych sám nebyl Bohem?!... Carducci: Já již dávno Satanu hymnu jsem zpíval. „Satane, zdráv buď, ty duchu vzdoru, ty sílo rozumu, vítězná v sporu. Tobě dík kadidla, ples a dík svěží, nebo tys přemohl Jehovu kněží“... Baudelaire: Také já zpívám hymnu Satanovi – ale jinak laděnou a s jinou konečnou pointou. „Buď sláva a chvála tobě, Satane, na výsostech nebe, kde jsi kdysi kraloval, i v hlubinách pekla, kde nyní, poražen, sníš v mlčení! Dej, ať má duše jednoho dne pod Stromem mlčeníá u tebe spočine!“... Och, animalita, rozkoš sestupování! „Je t’adore, ô ma frivole, ma terrible passion“... (Náhle se zamyslí. Potom s povzdechem:) Ale jest ještě i jiná rozkoš: spiritualita, touha stoupati výše – k Bohu... Przybyszewský: Černý jako noc je Satan můj. Moji Falkové, satani s pekelnými bolestmi, potácejí se v říši instinktů, aby rozsévali vždy nové zničení. „Homo sapiens“ chvěje se předtuchou „deliria tremens“......... 56 Mrtvolný zápach dusí mne, hnisavé bahno topí mne – je nutno vybřednout, je nutno se zachránit!....zachránit!... Huysmans: Byl jsem „Tam dole“, poznal jsem ten sabath zla. Ale bylo to tak strašné, že s hrůzou a hnusem vrátil jsem se zase zpět, vzhůru, k Bohu....Bohu... Nietzsche: Jakže? Ještě přece nevymřel Bůh v člověku?... (Se šílenou zuřivostí.) Jako pardal ovci, jako orel jehně roztrhám toho boha v člověku... Roz – tr – hám!... Ó, moji bratři, rozbijte, rozbijte ty staré desky! Prorok (vpadá náhle mohutným hlasem): Šílený, z úst tvých tebe souditi budu! Zabít chceš Boha v člověku! A když ho zabiješ, a když ho pohřbíš, v hodinu půlnoční plížit se budeš kol hrobu svého Boha!... Co dělá tvůj „ŠíIenec’?„Šílenec?“ Jako kdys Diogenes v Athenách s rozžatou svítilnou v ruce běží na tržiště a volá: „Kde je Bůh? Povím vám to. Zabili jste ho, vy i já! My všichni jsme jeho vrahy. A jak jsme to učinili? Jak mohli jsme vypíti moře? Kdo dal nám houbu, abychom smazali celý obraz? Co jsme to učinili, když vzali jsme této zemi její slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam jdeme my? Daleko, pryč ode všech sluncí? Neřítíme se ustavičně? Vzad, ku předu, na všechny strany? Jest ještě pro nás nějaké „nahoře“, nebo „dole“? Nebloudíme jako nekonečnou nicotou? Nevane kol nás prázdný prostor? Není nám stále chladněji? Není kolem nás noc stále temnější? Nemusíme již dopoledne rozsvítiti svítilnu? Neslyšíme ještě hluky hrobařů, kteří pochovávají mrtvé?“... Tak volá tvůj šílenec... A voláš: „Rozbijte, rozbijte ty staré desky!’desky!“ A co potom, až je rozbijí?“....rozbijí?...“ Nietzsche: Z člověka nadčlověka vytvořím. Na místo Krista vstane Antikrist!... Prorok: A ty, šílený nepřítel Krista a tvůrce Anti- 57 krista, umíraje, zdeptán nocí šílenství, těžce a krvavým písmem budeš psáti na papír jméno „Kristus“... Nietzsche: A přece zabiji Boha v člověku! Prorok: Nezabiješ! Nietzsche: Pak zabiji tebe, plesnivče! Prorok: Mne zabíti můžeš – ale Boha nezabiješ! Nietzsche: (k davu): Zabijte ho! Zabijte ho! Voltaire (ze šera minulosti): Écrasez l’infame! Nietzsche: Vše je dovoleno!... Každý zločin je dovolen!... Zabijte ho! (Dav vrhá se na proroka a kyji ho ubíjí. O kámen rozbije desky a zuřivě šlape po kříži... Náhle za zády Nietzscheovými vynoří se vysoká temná postava s basiliščíma, uhrančivýma očima – Antikrist. Vyšvihne se na podstavec vedle modly, vztyčenou pravicí pokyne davu a mluví): Antikrist: Satana jste vzývali, Satana jste volali – zde stojí Satanův zástupce – já, Antikrist. Přicházím, abych jménem Satana ujal se vlády nad světem. Vzhůru, kohorty moje! Na sever, na jih, na západ, na východ neste pyšně korouhev Satanovu! Povalte kříže, rozbořte chrámy, zdeptejte nižší, podřadné rasy, vyhubte vyznavače Kristovy. Vyhubte všechno, co bylo Kristovo. A všude vtiskněte znamení mé. Na místě Krista teď pánem světa jsem já, Antikrist! Hlas s hůry: Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil ďábel. (Apokalypse 12. 12.) Apokalyptičtí jezdci (ženou se oblohou a volají): Tajemná kniha sedmi pečetí právě otvírá se....se... Čtyři pečeti již uvolněny... Uvolněn ukrytý děs... První jezdec (mečem dotýká se země): A povsta- 58 ne národ proti národu a království proti království. Voje Goga a Magoga zaplaví zemi a budou boje a hrůzy, jakých nebylo od počátku... Druhý jezdec (v ruce vážky): Nedostatek, bída a hlad, že schnouti budou lidé jako stéblo beze vláhy – a není nic, co bych navážil hladovým... Třetí jezdec (Smrt): Má žeň! Všude má žeň! Smrt na bojištích, smrt v zázemí, smrt ve vězeních, smrt v koncentrácích, smrt v plynových komorách – všude, všude smrt, všude má nesmírná žeň!....žeň!... Lid (dívá se zděšeně, jak celá země hoří krvavě, zbarvena příšerným plamenem a rudou lidskou krví. Odevšad slyšet ston mučených a umírajících. Zděšeně volá): Je to konec? Je to konec? Hlas s hůry: Ještě není konec! Ještě nejsou zlomeny pečetě všechny! Ještě není zlomena pečeť šestá a sedmá... Ještě je čas ku pokání a milosrdenství..milosrdenství... (V horizontu nebe zastkví se planoucí slunce, světlo proráží tmy, ozáří daleké obzory. Z katakomb, z pod oltářů, z pod koles césarů povstávají miliony a zvedají ruce k modlitbě): Kyrie eleison! Kriste eleison! – Lid (schoulený pod knutou Antikrista zprvu udiveně naslouchá, potom uchvácen náhlým poznáním, bije se kajícně v prsa, vojaje): Kyrie eleison! Kriste eleison! Boha jsme zapřeli! Krista jsme zradili! Smilování! K Tobě teď, Bože, se vracíme zas! Odpusť nám, zbloudilým! Na milost přijmi nás! Smiluj se Ukřižovaný! Antikrist: Proradná lůzo! Zradila’s Krista – teď zrazuješ mne? Prokletí pekla volám na tebe! Zničím a vy- 59 hladím tebe! Vyhladím tebe, vyhladím celý svět, vyhladím vše! Vyhladím z kořene!....kořene!... Lid (zděšený hrůzou): Smiluj se, smiluj se, Bože! Antikrist (zuřivě): Vy – hla – dím – !....!... (Zvedá ruku, aby dal znamení zničení... V tom náhlý blesk sráží Antikrista do strašlivé propasti.)
A na nebi tiše, klidně září velký skvoucí Kříž a pod ním slova: „Stat„Stat crux, dum volvitur mundus“.mundus.“

60 Horae minores
[61]
Jesus, pastor bonus
Ty voláš, Pane dobrý? Mne, ovci bloudivou? – „Já slyšel tě, jak lkala’s v noc temnou, bouřlivou“.bouřlivou.“ A přišel’s!... Tolik lásky jak splatím, Pane můj? – „Mně srdce svoje, duše, mně srdce podaruj“.podaruj.“ Ó, Pane, plno ran jest a vášní zhyzděno! – „Tvou žhavou po mně touhou již zase zhojeno“.zhojeno.“ Však vypráhlé je celé! – Jak květy vypučí? – „Mou krví zúrodněno zas kvést se naučí“.naučí.“ A jestli mrazy přijdou, jak květy chrániti? – „Mé lásky oheň mrazy v žár všechny roznítí...’roznítí...“ 63
Stella maris
Noc temná kol a vlny tak bouřlivě se dmou a všechny hvězdy zhasly a všechno zmírá tmou. A všechny hvězdy zhasly – jen jedna, poslední, tam v dáli ještě svítí na straně polední. Ó, Paní, moje Paní, ta hvězda poslední, což jestli i ta zhasne, dřív než se rozední?! Ó, Paní, moje Paní, co se mnou bude pak? Jak cestu najdu ve tmách, jak zachráním svůj vrak? Ó, Paní, moje Paní, óó, sviť mně hvězdou svou a nedopusť, i ona by zhasla nocí zlou!... 64
Immaculata
Můj bílý lekníne, jenž zkvetls nad vodami a v kráse bezstinné tak svítíš věků tmami, tvé krásy kouzlem zpit zřím zas a zas v tvůj svit, můj květe nad vodami. Hle, všechno, všechno kol vod černých zalil příval; tvůj jenom bílý stvol z těch vod se k nebi díval a v třpytný hvězdný jas tajemný jakýs hlas tajemnou píseň zpíval. A čekal, v květnou běl až krůpěj s nebe skane a v taju lidských těl kdos Velký z lůna vstane, ten dávných věků sen, před věky přislíben, z leknínu lůna vstane. 65 Pak vzplál ten velký den... Tajemný Velký přišel... Vtělil se věků sen: z leknínu lůna vyšel... Však bílý čistý klín nezžehnul žádný stín: z čistého Čistý vyšel... Můj bílý zázraku, můj květe nad vodami, nad nocí přízraků ty svítíš stále tmami jak bílé luny jas, jak démant bájných krás, můj květe nad vodami... 66
Madono bílá
Madono bílá! Studánko krystalová! jakoby tajemná síla duši mi okouzlila, k Tobě se vracím vždy znova, studánko krystalová! Studánko moje snivá! Když můj zrak v Tebe se noří, v duši mou nebe se dívá, v duši to hřeje a zpívá štěstím, jež rovno je moři, studánko moje snivá. Studánko věčného Jasu! Písečné bouře se valí, písečnou špínou vše kalí – Tvoji však nebeskou krásu nikdy nic nezakalí, studánko věčného Jasu. Studánko věčného Ticha! Údolí slzavé vzdychá, 67 samuny z vypráhlých dálí ohněm zlým ničí vše, pálí – nikdy však nevysychá pramen Tvůj, studánko tichá. Studánko věčného Slova, zdroji, jenž tryskáš vždy znovaznova. Tisíce ze zdroje pijí, zdroj vody nepomíjí, nové vždy milosti chová studánka věčného Slova. Studánko, Živote palem! Bez Tebe uschly by žalem! Tebou však k životu vstaly, Tebou se k nebesům vzpjaly ve štěstí velkém a stálém, studánko, Živote palem. V plesném teď rozkochání nad Tebou palmy se sklání, zpívají o velké Lásce, o ceně, která je v sázce, o velkém Slitování zpívají v rozkochání. Zpívají o Naději, s kterou sem tisíce spějí, znavení, slabí a choří, bolesti v studánku noří, novou z ní sílu si lejí – och, píseň o Naději! 68 Madono bílá! Studánko milosti Boží! Šťasten, kdo v života zmatku v Tobě vždy vidí svou matku a v strašném o duši boji s důvěrou cele věc svoji v ruce Tvé vloží, studánko milosti Boží, Madono bílá!... 69
Ad vesperas
[71]
Modlitba večerní
Den shasl v noci bezdnu, s ním bouře znikly v dál, a v tichém modrém hvězdnu, hle, měsíc vzplál. Svět tiše dřímá celý... Jen v dáli v svitu hvězd kdos bloudí osamělý a stranou cest. – Ó, Pane hvězdných říší, chraň toho chodce tam, jenž kráčí noční tiší tak sám a sám. Ó, Pane, jenž tam kráčí v tom smutku hořkých chvil, ten cestu hledá v pláči a nový cíl. Dost dlouho sténal v muce, dost dlouho bloudil tmou – teď třesoucí se ruce se k světlu pnou. 73 Dost dlouho sténal v hříchu a poznal jeho tíž – teď modlitbou lká v tichu, chce k Tobě blíž... Ó, Pane hvězdných říší, óó, pomoz chodci tam, jenž kráčí noční tiší tak sám a sám... 74
Ty, pane, víš...
Ty, pane, víš, že chtěl jsem Dobro pouze, že pouze Ty’s byl cíl můj veliký, k němuž jak lilje k slunci v žhavé touze se pjaly všecky duše výkřiky. Však jinak stalo se... V prach pošlapáno mně světem vše – i snahy nejčistší!... A z nocí teskných nerozkvetlo Ráno, a zklamalo, co měl jsem nejjistší!... Těch smutných, šedých dnů, ta hořká doba, kdy z marných bojů jsem se navracel s tím vědomím, že triumfuje Zloba, že pro Dobro jsem marně krvácel. A v duši zahořklé to lkalo tiše: „Proč, Pane můj, proč tak, o Pane můj? Proč nechal jsi tak bujeti Zlo v pýše? Proč nepřišel’s, když sláb byl sluha Tvůj?“ Však ne, mně nesluší – mně nelze ani Tvých úradků teď zkoumat záhadu, má hlava tiše v pokoře se sklání, čím víc se blíží dnů mých západu. 75 A jestli přece hořkost zbyla v duši, Ty, Pane, víš a proto nezazlíš ten výkřik bolu, který soulad ruší – vždyť sám jsi pil tak hořký kalich spíš! A chybeno-li v čem v té žhavé touze, s níž k Tobě spěly duše výkřiky – Ty víš, Ty víš, že chtěl jsem Dobro pouze, že pouze Ty’s byl cíl můj veliký!... 76
Z kompletáře
[77]
finale
V komůrce srdce
A smuten vracím se ze zmatků světa v komůrku srdce, kde se stěny hledí mi vstříc můj Ukřižovaný. Je krví zbrocený celý, však pohled Jeho vždy stejně je vlídný. K Němu svůj upírám zrak a modlím se vroucně za sebe, za vlast, za všecky lidi... – – – – – – – – – – A vedle Ukřižovaného má Madona bílá, tak krásná, tak krásná a milostně snivá, se stěny komůrky na mne se dívá... Ó, Paní, má Paní, má Dennice bílá, jakou to sladkost jsi v duši mou vlila!.. Tvé milostné oči jak září mně vstříc!.. Tvůj milostný úsměv jak jasní Tvou líc – a jasní vše kol: i smutek i slzy i nejhlubší bol... 79 Ó, Paní, má Paní, nechť cokoliv raní a srdce nechť krvácí v krůpěje rudé: Tvůj úsměv přec svítí v mé zahrady chudé!... Ó, Paní, má Paní, nechť cokoliv bude, Ty vždycky a všude buď Madonou mou, buď Madonou mou!... 80
Post scriptum
[81]
Post scriptum
Až umru, vím: to nic se nestane! Och, dobře řekl’s to, ty teskný básníku lásky a zániku! Přes hroby půjde čas, přes hroby půjde svět – kdo z lidí vzpomene, pohlédne za hrob zpět?!... Ne, nic se nestane!... A přece věřím já: má píseň zůstane! A z dálek odkudsi, odněkud od Věčna snad v srdce některé zadýchne, zavane jak úsměv slunečna... 83 Obsah
Ante horas Žalmy své zpívám7
Psalmi matutini Žalm vánoční15 Žalm Zeleného Čtvrtku21 Žalm Velkého Pátku31 Žalm Bílé Soboty37 Žalm svatodušní45
Matutinum tenebrarum Mysterium iniquitatis55
Horae minores Jesus, pastor bonus63 Stella maris64 Immaculata65 Madono bílá67
Ad vesperas Modlitba večerní73 Ty, Pane, víš...75
Z kompletáře V komůrce srdce79
Post scriptum Post scriptum83
[85] Nihil obstat. P. Reg. Dacik O. P. Censor ex officio. Imprimatur. Archiepiscopus V. g. † Zela. Olomucii, die 27. IV. 1948. N. 7738.
Autor: František Dohnal. Název díla: Z mého psalteria. Dřevoryty a kresby: Arnošt Hrabal. Vydala: Družina literární a umělecká v Olomouci. Vytiskla: Knihtiskárna Václava Horáka v Prostějově. Léta Páně: 1948. Vydání: II. Náklad: 600 kusů. Cena: 40. – Kčs.
E: tb; 2005 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci; Horák, Václav
(Autor: František Dohnal. Název díla: Z mého psalteria. Dřevoryty a kresby: Arnošt Hrabal. Vydala: Družina literární a umělecká v Olomouci. Vytiskla: Knihtiskárna Václava Horáka v Prostějově. Léta Páně: 1948. Vydání: II. Náklad: 600 kusů. Cena: 40,- Kčs.)

Místo: Olomouc

Vydání: Družina literární a umělecká v Olomouci; Horák, Václav
(Autor: František Dohnal. Název díla: Z mého psalteria. Dřevoryty a kresby: Arnošt Hrabal. Vydala: Družina literární a umělecká v Olomouci. Vytiskla: Knihtiskárna Václava Horáka v Prostějově. Léta Páně: 1948. Vydání: II. Náklad: 600 kusů. Cena: 40,- Kčs.)

Počet stran: 90