Immaculata
Můj bílý lekníne,
jenž zkvetls nad vodami
a v kráse bezstinné
tak svítíš věků tmami,
tvé krásy kouzlem zpit
zřím zas a zas v tvůj svit,
můj květe nad vodami.
Hle, všechno, všechno kol
vod černých zalil příval;
tvůj jenom bílý stvol
z těch vod se k nebi díval
a v třpytný hvězdný jas
tajemný jakýs hlas
tajemnou píseň zpíval.
A čekal, v květnou běl
až krůpěj s nebe skane
a v taju lidských těl
kdos Velký z lůna vstane,
ten dávných věků sen,
před věky přislíben,
z leknínu lůna vstane.
65
Pak vzplál ten velký den...
Tajemný Velký přišel...
Vtělil se věků sen:
z leknínu lůna vyšel...
Však bílý čistý klín
nezžehnul žádný stín:
z čistého Čistý vyšel...
Můj bílý zázraku,
můj květe nad vodami,
nad nocí přízraků
ty svítíš stále tmami
jak bílé luny jas,
jak démant bájných krás,
můj květe nad vodami...
66