Ty, pane, víš...

Ty, pane, víš...
Ty, pane, víš, že chtěl jsem Dobro pouze, že pouze Ty’s byl cíl můj veliký, k němuž jak lilje k slunci v žhavé touze se pjaly všecky duše výkřiky. Však jinak stalo se... V prach pošlapáno mně světem vše – i snahy nejčistší!... A z nocí teskných nerozkvetlo Ráno, a zklamalo, co měl jsem nejjistší!... Těch smutných, šedých dnů, ta hořká doba, kdy z marných bojů jsem se navracel s tím vědomím, že triumfuje Zloba, že pro Dobro jsem marně krvácel. A v duši zahořklé to lkalo tiše: „Proč, Pane můj, proč tak, o Pane můj? Proč nechal jsi tak bujeti Zlo v pýše? Proč nepřišel’s, když sláb byl sluha Tvůj?“ Však ne, mně nesluší – mně nelze ani Tvých úradků teď zkoumat záhadu, má hlava tiše v pokoře se sklání, čím víc se blíží dnů mých západu. 75 A jestli přece hořkost zbyla v duši, Ty, Pane, víš a proto nezazlíš ten výkřik bolu, který soulad ruší – vždyť sám jsi pil tak hořký kalich spíš! A chybeno-li v čem v té žhavé touze, s níž k Tobě spěly duše výkřiky – Ty víš, Ty víš, že chtěl jsem Dobro pouze, že pouze Ty’s byl cíl můj veliký!... 76