Žalm Zeleného Čtvrtku

Žalm Zeleného Čtvrtku
Zde„Zde u vchodu mne chvíli počkejte – já v zahradu se půjdu pomodlit.“ Tak Kristus děl... Jen třem z nich pokynul, by dále s Ním šli dovnitř zahrady. To Petr byl a Jakub a pak Jan – ti tři, již Proměnění Kristova na hoře Tábor svědky byli kdys. Ti s Kristem šli teď v šerou zahradu... Noc byla teskná, těžká předtuchou, a těžký byl i starých oliv dech. I měsíc teď, jenž před tím zvečera jak bílá lampa planul v azuru, teď náhle zašel šedý za oblak a matně jenom šerem prokmital, jak ve smutečním flóru zahalen. I olivy své hlavy stříbrné tím teskným flórem smutku zastřely a z oliv šerých šero sinavé se rozlévalo celou zahradou... V tom šeru Kristus mlčky dále šel 21 a za Ním tři, jež sobě vyvolil. Pak pod širokou stanul olivou, jež z oliv všech zde byla nejstarší, a řekl třem: „Je smutná duše má až k smrti... A tak hořký, hořký tak je kalich strasti, který budu pít... Jdu modlit se... Vy též se modlete, by v pokušení pak jste nevešli, neb hotov sice duch, však tělo mdlé“... Pak malý kousek ještě odešel, co kamenem by od nich dohodil. Tam na kolena padl v pokoře a k nebeskému Otci modlil se: „Můj Otče nebeský, stůj při mně teď v té hodině, jež ze všech nejtěžší. Jdu vykoupení dílo dokonat, jež na se vzal jsem věčným úradkem. Jdu hříchy lidstva vzíti na sebe a na smír za ně sebe v oběť dát – Ty, Otče můj, mně k tomu síly dej“... Tak Kristus modlil se... V tom najednou hlas hrůzný zazněl odkuds ze hlubin: „Ty lidstva hříchy chceš vzít na sebe? Ty, svatý, čistý, nad vše nejčistší? A znáš jich počet? Sneseš pekla hnus? Jsi vševědoucí – nuže tedy viz!“... Jak z džunglí odkuds, pekla ze hlubin 22 dav vyřítil se příšer nestvůrných, jak hrůzná lavina se valí blíž – a na Krista se všichni sápají... Och, pekla zplozenci! Co činíte? To před Kristem kříž staví s chechtotem a všichni na kříž zlobně věsí se, by ještě těžší byla kříže tíž... A stále větší je ta lavina, nové a nové hříchy valí se, celého světa hříchy valí se, hříchy všech lidí, věků, národů... A duše Krista hrůzou chvěje se: Ty hříchy všechny vzít má na sebe a smrtí hrůznou vinu hříchů smítsmýt... V úděsu náhlém zbledla Krista líc a srdce zaúpělo v úzkosti: „Och, Otče, možno-li, nechť odejde ten kalich ode mne – však nikoliv jak já chci, nýbrž jak chceš Ty, se staň!“ – Nic nehnulo se v žalné samotě... Jen úzkosti pot krápal po skráních... A Kristus dále k Otci modlil se... Teď nová bolest srdce sevřela: Kříž stojí před Ním, och, tak krvavý, a na něm vidí pníti tělo své, rozdrané krutě, krutě napjaté, 23 že žíly všechny v těle praskají. Na hlavě skleslé z trní koruna, a každý trn se rdí jak rubínem. Veliké hřeby trčí z rudých ran a celé tělo bolně krvácí. Krev rudá krápe z trnů na hlavě, krev rudá krápe z hřebů velikých, krev rudá krápe z ran všech na těle a rudě barví zemi pod křížem... A dole pod křížem tři postavy zří Kristus státi stranou od davu. Jak v mlhách zří je – přec je poznává, ač clona smrti zrak již zastírá. To Jan je Miláček – a vedle ta, jež slzami mu nohy smývala – a ta, jež ze všech stojí nejblíže, to Matka Jeho, ze všech nejdražší! Ta v němém bolu stojí bez hnutí jak socha bolesti, zrak žalostný tam vzhůru na kříž k Němu upřený... Tu novým bolem stuhlo srdce Mu: A Kristus zří, jak v hrůzném odraze bolesti Jeho v srdce Matky žhou: Co trpí On – to trpí Ona též! Ty hřeby velké též Ji probily, ty trny v hlavě Ji též bodají, ty šlehy bičů stejně pálí Ji, a všecku bolest, jak On na kříži, tu všecku bolest Matka cítí též, 24 a jako z kříže Jeho oči k Ní, tak Její k Němu hledí žalostně. A muka Matky zpětnou ranou zas rvou novou mukou srdce Kristovo a muka Jeho znova stupňují... A celé tělo Krista chvěje se, pot hojnější vždy stéká po skráni, a třesoucí se znovu šeptá ret: „Och, Otče, je-li možno, odejmi ten kalich ode mne – však ne jak já, ale jak Ty chceš, nechať stane se!“... A ticho zas... Nic nehnulo se kol... A přece!... Slyšíš teď?... Co bylo to?... Snad zahřmělo to v dálce ze mraků? Či země zachvěla se zděšením?... Kříž na hoře, hle, ve tmu halí se a tma se šíří celé po zemi. Též v zahradě teď tma jest úzkostná... A ze tmy mluví kdosi ke Kristu, hlas děsivý, jak z pekel propasti: „Hleď, hříchy světa chceš vzít na sebe a tolik muk chceš trpět nesmírných. A k čemu, rci?... Že lidstvo vykoupíš? A lepším učiníš, když život dáš?... Dál v světě bude vládnout smrt a hřích! Dál bude lidstvo vraždit, zabíjet, dál bude smilnit, bude mamonit, dál bude v zášti o sousto se rvát, dál bude v pýše proti nebi hřmít 25 a proti nebi vzdorně zvedat šíj. Tvůj příkaz lásky bude v posměch jen, a v posměch světu bude i Tvůj kříž a v nenávisti budou šlapat jej. A jako Tebe na kříž přibili, tak stejně na kříž přibijí i ty, kdož cestou kříže půjdou za Tebou. V arénách šelmám budou házet je, pochodně smolné z nich v noc zapálí – vidíš ty řady hrůzných popravišť? Nač tedy bereš na sebe ten kříž? Aby též jiným dals nést jeho tíž?“... A dále skuhrá hlas ten děsivý: „Nač chceš ten kříž? – Svět o něj nestojí!“ A Kristus vidí vše... Zří v úděsu ty tisíce, ty davy bez počtu, jež pyšnou zvůlí zhrdli Obětí a svévolně se peklu vzdávají a místo v život ve smrt věčnou jdou... A Kristus chví se v hrozné úzkosti: Tak hrůzná oběť a tak nesmírná – a pro tak mnohé přece nadarmo!... Jak černá noc ta krutá myšlenka se lije nyní v duši Kristovu... A na srdce jak smrt by sahala... A nikde těchy, nikde posily!... A Kristus slyší, jak tam na kříži rtů zsinalých zní výkřik bolestný: 26 „Můj Bože, Bože, proč’s mne opustil?“... Jak blesk by šlehl náhle ze mraků – však hned zas ve tmě zmizel poděšen: Tam pod olivou Krista klečet zřel, tvář v úzkosti až k zemi skloněna, pot v proudech stékal Jemu po tváři – však pot ten rudý byl – byl krvavý. A tolik bylo ho, že celou zem kol Trpitele rudě zarosil... A Kristus sténá v hrozné úzkosti a po třetí tak k Otci modlí se: „Můj Otče, je-li možno, odejmi ten kalich ode mne“.mne.“ Však oddaně hned zase dodává v té prosbě své: „Než nemůže-li kalich minout mne, leč bych jej pil, tak staň se vůle Tvá!“ A na novo blesk šlehl zahradou a ozářil ji celou jasem svým a kříž, jenž před tím krví zbrocený jak hrůzný zjev stál v temno zahalen, teď náhle jako slunce zaskvěl se a byl tak velký, byl tak obrovský, že od země až k nebi tyčil se... A Kristus zří: Hle, miliony ruk se k tomu kříži spíná s úpěním a miliony rtů ždá toužebně: „Ty, svatý kříži, spásou naší buď!“... 27 A Kristus zří ty miliony ruk... Pak odevzdaně znova zašeptal: „Již jdu, již jdu své dílo dokonat. Jen posily mně k tomu, Otče, dej!’dej!” Tmy kolem Krista náhle zmizely. A měsíc zas stál tiše v azuru a v šero oliv bílé světlo lil. A před Kristem jak bílá lilie teď cherub stál a s teskným pohledem posily kalich Kristu podával... Od brány právě kroky zazněly a břeskla záře rudých pochodní... A Kristus s tváří bledou, klidný všakvšak, šel zrádci vstříc – vstříc hrůzné Golgotě... 28