Žalm Bílé Soboty

Žalm Bílé Soboty
A hrob Jeho bude slavný!... Jediný, z něhož vypučel Život! Jediný, z něhož z mrtvých vstal Nesmrtelný! Ó, Země! Ó, Země! Plná jsi hrobů! Bez počtu je těch tvých hrobů! Jediným hřbitovem celá jsi, Země! Od chvíle té, co zrodil se život v tobě, ó, Země, a zplodila’s hřích, vždy současně kráčela Smrt po pláních tvých a kosila vše, co životem žilo, a kopala hroby a do hrobů vkládala žeň: mrtvoly siné – mrtvoly lidí, mrtvoly národů, kultur i věků... A viděl jsem genie, olbřímy ducha. Písně slávy pělo jim lidstvo. A přišla Smrt 37 a skosila život a na hrob jim napsala prostě: Umřel jest člověk! A viděl jsem národy veliké, slavné a mocné! Celý svět skláněl se pod jejich mocí, celý svět kořil se kultuře jejich, v úžase patřil na jejich díla, v úžase zpíval o jejich slávě... A přišla Smrt. A se smrtí hroby – veliké hroby národů, kultur i věků... A smuten kráčím po stopách jejich... Vidíš ty trosky? Vidíš ty ohromné, děsivé hroby? Vystavěl člověk Babylon velký, do nebe vztyčil věž v titanské pýše, pohádku rozkoše žíti chtěl v zahradách Semiramidy, na hradbách Ninive budoval království Moci... A přišla Smrt! S praskotem hrozným zřítil se Babylon veliký, zmizely visuté zahrady Semiramidy, v niveč se zvrátilo Ninive mocné... 38 Vidíš ty trosky? Vidíš ty hroby, ohromné hroby národů, kultur i věků? Smrt šklebí se z nich... A života není v nich nikde... Časem jen Beduin u trosek na chvíli postaví stany, s podivem hledí v ty ruiny mrtvé, s podivem ptá se: Kdo asi byli ti lidé, již kdysi zde žili? Kdo asi bláhový stavěl ty stavby – takové podivné stavby?... A dál jdu po stopách Smrti... Z mlhovin věků dávného vidím Egypta slávu: tajemné sfingy, ohromných pyramid řady, v Údolí Králů ukryté hroby Tutenkamenů – Sahary písek je hrobem těch hrobů... A dále jdu po stopách Smrti... Hle, Akropol bílý!... A Kapitol pyšný!... A slyším cos z dálek jak šumění dalekých moří: O kráse Venuší zpívají dálky, o moci Césarů, o bojích legií – 39 až na konec světa letěly orlice bílé... A přišla Smrt... Bacilem úpadku vyssála sílu, v orgiích těla ubila ducha, v orgiích krve zdeptala lidskost na Colosseu... A zbyly jen hroby... A vítězně šklebí se Smrt ze všech těch hrobů: ze hrobů lidí, ze hrobů národů, kultur i věků – ze hrobů plných kořisti Smrti. A žádný z těch hrobů nikdy již nevydal kořist! Co mrtvo, to mrtvo a není tam života víc! Žádný z těch hrobů nikdy již nevydal kořist!... – – – – – – – – – Jen jeden byl hrob, jenž vydal svou kořist! Jen jeden byl hrob, v němž vítězem nebyla Smrt... Jen jeden byl hrob – v němž na chvíli spočinul Život, by vlastní pak mocí ze hrobu vyšel a z mrtvých vstal Nesmrtelný! – – – – – – – – – 40 Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě, ve skále tesaný v zahradě oliv – ty jenom měl jsi tu slávu, nad kterou v úžase ustrnul svět! – – – To bylo tenkrát v ten Veliký Pátek: Slunce se zatmělo, země se třásla, skály se pukaly, příroda celá v hrůze se chvěla, když na kříži umíral Ten, který byl Život. A v útroby tvoje, ó, hrobe, do skály šedé v zahradě oliv vložili mrtvé tělo Toho, který byl Život. A veliký kámen svalili na hrob a pečetí zavřeli hrob a vojáků dali tam stráž, by nevyšel ze hrobu Ten, který byl Život... Bláhoví lidé! Neděle přišla, veliká, slavná! Zachvěl se v útrobách hrob! A ze hrobu vyšel vlastní svou vzkříšený mocí 41 slavný a nesmrtelný Ten, který byl Život.. Ó, malý hrobe, tam v Jerusalemě, ty jenom měl jsi tu slávu, nad kterou ustrnul svět! A dodnes v úžasu žasne a pamět tvou slaví! Hle, v tisících kostelích tisíce Božích je Hrobů v záplavě květů a voskovic bílých – a tisíce tisíců u Hrobů klečí v tajemném tichu a v modlitbě zbožné. Dojetím zavlhlé zraky se vpíjejí němě v monstranci, v Hostii bílou – a dole tam v jeskyňce v to bílé Tělo Nazaretského. A všichni, jak klečí tam, dumají tiše o veliké Lásce, jež objala světy, o veliké Oběti za všecky lidi, o velikém za viny Utrpení, o veliké Smrti, jíž vykoupen svět... Ó, Kriste, veliký Kriste! Hle, všecku svou krev jsi za lidi dal, 42 by poznali všichni, že lidmi jsou přece a vespolek bratry a dědici Světla a dědici Království Tvého! Hle, všecku svou Krev jsi za lidi dal! Teď Tělo Tvé mrtvé zde v hrobě leží a bílé je celé a svítí jak luna ve hvězdné noci, jak Hostie bílá tam v monstranci skvoucí. A tisíce pohledů celuje něžně to bílé Tvé Tělo, ó, Kriste, a tisíce bolestí hojí zde rány a tisíce smutků hledá zde těchu a tisíce úzkostí slétá se sem jak za bouře zděšení ptáčci, když hledají skrýš a útulek jistý. A tisíce nadějí vyslaných k Hrobu hle, s jásotem jistoty vrací se zpět do srdcí lidí... Och, naděje, veliká naděje v Krista! Och, jaké to bylo třeba veliké Smrti, aby byl vykoupen člověk! A jakého Vítězství bylo pak třeba, jež přemohlo Smrt! Hle, nad Smrtí Vítěz! 43 On v Život proměnil Smrt a ve věčný proměnil Den Noc tohoto světa. Hle, nad Smrtí Vítěz! On z mrtvých vstal – my z mrtvých vstaneme s Ním! Och, veliká naděje v Krista, naděje v Krista Spasitele, naděje v Krista Vzkříšeného, naděje v Krista Křísitele, jenž vzkřísí nás v poslední den... – – – – – – – – – Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě, ty měl jsi tu slávu, nad kterou ustrnul svět! Ty viděl jsi slávu Zmrtvýchvstalého, ty viděl jsi Život – ty jsi i našeho života slib!... 44